DMD č. 13. pro 13. 4. 2015. Téma: Vůně vyprané kočky

"Jdu se vyprat, u večeře chci být za dámu!", prohlásí Justýna po návratu z túry a zmizí v koupelně.
Vintíř si zatím pustí rádio a ozve se hit:
"Si kočka, si kočka, si kočka..."
Ano, Justýna je kočka a záhy bude dokonce vypraná. Jako kočička od pana Čapka, když myla s pejskem podlahu. Vintíř si totiž vzpomněl na pohádku, kterou den předtím četl na dobrou noc Barnabáši a Polyxeně.
Justýna vchází do pokoje, Vintíře praští přes nos vůně Chanel 5. Jindy by se na milenku živočišně vrhl, ale tentokrát jej přepadla melancholie. Bože, proč už zase ujíždím na své vášni?

Byla jedna kočička, a ta žila v malém domečku na malém kopečku. Ale nebydlela tam sama; bydleli tam i pejsek a ovečka.
Už jsme si říkali, jak ovečka ze své vlny pletla svetříky a šály. Jenže vlna jednou došla, ovečce nová nevyrostla, a tak kočička zkusila upříst vlnu ze své dlouhé srsti.
Upletla z ní hebký teplý svetr pro pejska. Pak si ho ale pejsek umazal a musel ho vyprat. Jak se sušil, v domečku to začalo ohavně páchnout. A tu všichni chodili, hledali a čichali... až se dočichali ke svetru.
Svetr nenápadně zlikvidovali a pletli už jenom ovčí svetry.

Někdy jsou ti lidi na zabití

Po ránu Pepank chroupal zrnka ekvádorské kávy, černé jako peklo. Celonoční poradní popíjení si vybíralo daň.
Kluci ještě spali, v hnízdě plném obalů od brambůrek a prázdných lahví.
Pepank se s odfrknutím stulil Brajglovi za krkem.
Neskutečně ho štvala neschopnost ostatních porozumět jemným nuancím nutriího jazyka. Celou dobu se jim snažil sdělit, že ví, kdo za útokem stojí.
Nepříjemný chlap od vedle, co mu oblečení pokrýval nános kočičích chlupů. Za Pepankova pobytu zde Mlátičku nepřestával prudit. Odmítnutý sameček. Smrděl jako kočka a čestvě vyprané oblečení.
Vypraná kočka, zašeptal Pepank Brajglovi. Nic.
Vypraná kočka, kníkl nutriák ještě jednou a zavřel oči.

Na eintopf se netěšil nikdo, třebaže to bylo oznámeno jako radostná novina. Kdekdo marně přemýšlel, jestli v posledním dopise nežádal o jehly, někdo bádal nad tím, jaká je pravděpodobnost, že ty nedoručené brambory, o nichž se manželka zmiňovala, stále budou k jídlu.
Když konečně našel ten den, nikdo si moc nestěžoval. Bylo jídlo. To bylo dobré. Sice nechutné a člověk si ze zubů tahal jehly a zubní pasta chutnala nevyslovitelně hnusně uvařená s tvrdým chlebem, ale bylo.
"Chutná to jako vypraná kočka," komentoval to někdo, když se mu podařilo vytáhnout ze zubů špendlík. "Smrdí a dokonce to kouše jako kočka."

Je to dávno, co jsem tu byl... naposledy s tebou.
Bar U Vyprané kočky...
Nejlepší ve městě, ale ví o něm jen pár lidí.
My byli mezi nimi.
Skrytý v přítmí, s kulatými stolky a knihovničkou pro ty, co by se náhodou nudili. A jeho vůně... je cítit už z dálky, káva, pivo a čerstvé buchty smíšené s cigaretovým kouřem.
Zde jsme se poznali, popíjeli, bavili se, zamilovali se... tady jsme byli šťastní...
Stále to bolí... i po tolika letech.
Zařekl jsem se, že se sem nikdy nevrátím a stejně tu sedím...
Vůně Vyprané kočky... vyvolává vzpomínky. Vzpomínky... na tebe...

Na to, že tuto maličkou karavanu tvořili jen čtyři khajiitové, musel na ně vyvolat deset kostlivců, než je udolali.
Odtáhnout těla do jeskyně, to už musel sám, protože s tím kostlivci pomoct neuměli. Strašná a namáhavá práce.
Ale když slunce zapadlo a on zažehl kruh svíček... to teprve začala to hlavní potěšení. Své nástroje bral do rukou s něhou, láskou a opatrně odřezával a stahoval kůži z kočičích lidí. S pečlivostí a téměř něžnými doteky odděloval maso od kůže až mu zůstaly čtyři krásné kožešiny khajiitů. Teď už zbývalo jen je vyčinit, důkladně vyprat a jeho nové trofeje budou hotové.

Co je to tu cítit?
Jak když kytky rozložím,
vzduchem nejde svítit,
horkou buchtu odložím.
Vzduch, jak jaro svěže vane,
Kam se ženeš mladý pane,
Za omamnou vůní,
kdepak jí zdroj trůní.
Tak se šourám po domě,
hledám, čichám, dedukuji,
vzduch se točí jen kol mě,
tak s detektorem vyrukuji.
Smrkám, smrkám, čistím nos,
abych lépe zaměřil,
proklatou tu vůni květin,
bych jej do ní zanořil.
Jaksi, taksi, kolem čichám
šišku točím, jak moc dýchám,
nedaří se nedaří,
strach mám, že se uvaří.
Můj nos zdatný detektor,
už zdroj vůně má,
zářím jako reflektor,
kočkoidní polštářek, schne si pod dveřma.

Výraz na Percyho tváři působil trochu děsivě, především proto, že široký, zubatý a připitomělý úsměv jste u něho nečekali.
„Harry!“ vrhl se na mladíka hned mezi dveřmi obchodu, „jak báječné tě vidět v tak báječný den! Svítíčko sluní, ptáčci kvetou, kytičky zpívají, no není to krása? A Hermiono! Máš nový parfém? Není nad vůni čerstvě vyprané kočky takhle po ránu!“
Rona a George se proplétali mezi zákazníky a snažili se zdivočelého bratra odchytit.
„Promiň,“ zafuněl Ron, když je míjel. „Omylem se napil naší experimentální směsi.“
„Ale tu vůni vyprané kočky zařadíme do sortimentu,“ zavolal na ně George, „to bude hitovka.“

Černá perla brázdila oceán. Rozrážela mořskou vodu, vytvářela vlnky. Skoro až letěla skrz pustou vodní hladinu. Jack byl spokojen, už pár dní šlo vše bez problémů.
Z podpalubí vyšla celá mokrá Elizabeth. Jack zanechal kormidlo a přitočil se k ní.
"Krásně voníš," zašeptal jí do ucha, "a ty šaty jsou nové, že?"
"Ne, ale vylila se na mne celá láhev rumu. Aspoň nemusím prát, ber to jako přírodní aviváž."
"Jej, taková škoda. Co s tím uděláme?" zeptal se tajemně Jack.
"No, mohl by ses naučit řídit ohleduplněji..." koketně zamrkala Elizabeth.
"Ne, mám lepší nápad, kočičko." řekl a lehce ji políbil.