DMD č. 13. pro 13. 4. 2015. Téma: Vůně vyprané kočky

Kocour Silver se vyplížil z domu a vydal se ke skládce na okraji města Lancre (pokud má smysl slovo okraj, ve městě království tak malého, kde když si člověk navečer lehl a chtěl si natáhnout nohy, potřeboval k tomu cestovní pas).
Silver našel svou dnešní oběť. Hromadou odpadků se probíral velký hladový šedý vlk. Zaútočil.
Pár následujících minut bylo vyplněno zuřivým prskáním, řinčením převracených popelnic a mokrými zvuky, které naznačovaly že protivníci se prokutáleli přinejmenším třemi loužemi. Pak vyběhla s vyděšeným kňučením ze tmy šedá šmouha a zmizela v lese.
Následně se objevil Silver.
Umazaný, nevábně vonící a dosyta vypraný.

„Něco tu smrdí,“ všimnul si B. J. při vstupu do Bažiny.
„Někdo tu smrdí, Franku…“ specifikoval Hawkey.
„Vy máte pořád něco!“ zaprskal Kuní ksicht a pokusil se o důstojný odchod.
„Tady vážně něco smrdí,“ podotknul plukovník Potter další den, když se Bažina stala základnou pro pravidelnou partičku pokeru.
„Franku?“ zeptal se jakoby nic Hawkey.¨
„Trhni si!“
„Důstojníci, měli byste jít mužstvu příkladem,“ upozornil major z velitelství. „Přitom váš stan děsivě páchne…“
„Já nic!“ začal se bránit čistě preventivně.
„Franku…“ řekl pečlivě neutrálním tónem B. J. „Šťabajznu možná mocná tygří vůně vzrušuje… ale… není načase přiznat, že ta aviváž je přehnaná?“

Ale beze všeho, milión koček říkáte, ozvalo se ze sluchátka, Mach ho leknutím pustil, protože najednou kolem něj bylo milión koček, všechny s čerstvě olízanými kožichy a všechny se na Macha vyčítavě dívaly, co s náma teď budeš dělat, Šebestová mu poradila, ať je zkusí sluchátkem zase odvolat pryč, nicméně to se vzpečovalo, protože jedno přání a basta, Mach nadával a jeho rodiče ještě víc, chlapče nebohý, co si počneme s miliónem koček, a když pak přišel Horáčkův otec s plánem na výrobu kočičích kožichů, nikdo nebyl proti, vydělali tím majlant a dokonce pořídili starému pánovi kontaktní čočky místo brýlí.

Obvykle stoický Lucien hlasitě zaklel.
"Opařil ses?" staral se (se škodolibým úsměvem) Peregrin.
"Kéž by," zasténal postižený a ukázal před sebe na zem.
"Laureen si tu nechala ten nový plášť..."
Teď zbledl i Peregrin.
"Neříkej, žes to zvrhnul..."
Přikývnutí.
"Tak... já jdu na dříví... a pro bylinky."
Lucien by se nejraději také zdekoval, ale to by věci ještě zhoršilo.
Laureen se vrátila a nakrčila nos: "Ty ryby příště vař jinde... doufám, že nám od nich nenačichly věci."
Natáhla se po svém plášti.
"Proč je moje liščí kožešina mokrá???"
"...už jsem ti říkal, že je kočičí..." poznamenal, než po něm skočila.

"Jdi ode mě, páchneš," Sebastian ustoupil stranou, když se k němu Grell pokusil přitulit.
"Nový parfém," usmál se Grell. "Jsou v něm feromony," svůdně na Sebastiana zamrkal.
"Páchne to jako stará vypraná kočka," ušklíbl se Sebastian.
"Vymáchaná v růžových bublinkách?" zkusil to Grell.
"Ne, ve splaškách."
"No tak, Sebby, nebuď takový," hřbetem dlaně pohladil Sebastiana po tváři.
Sebastian se k němu otočil se širokým úsměvem. Hned v další vteřině měl Grell zkroucenou ruku za zády a skučel bolestí.
"Příště ti ji zlomím," zasyčel Sebastian a prudce ho odstrčil.
"A stejně mě chceš," zabručel Grell, zatímco si ublíženě mnul bolavou paži.

"Ještě jsi na mě uražená?" Usadila jsem se na gauč a přitáhla se obličejem k tváři kočky. Nevěnovala mi pozornost. Již několik desítek minut upřeně zírala z okna na černočernou tmu galaxie protkanou odrazy světla z vesmírných těles vznášejícími se kdesi v dálce nad naším domem. Nemohla mi zapomenout dnešní koupel.
Zaryla jsem jí obličej do srsti.
"Ale fuj. Co to je za smrad?"
Když mi to došlo, okamžitě jsem se vrhla do pracovny. Na zemi ležela rozbitá zkumavka s kondenzovaným Stresem. Vytočila jsem číslo nouzové jednotky. Pokud si pospíší, dostaneme se z toho obě jen s trochou vypadaných vlasů.

Jednou šli pejsek a kočička do obchodu, koupili automatickou pračku a odvezli si ji do svého domečku, kde ji pejsek zapojil.
Kočička řekla: „Když jsi tak šikovný, budeš pračku obsluhovat ty, já do ní vždycky jen dám prádlo.“
Stalo se, že přišel pejsek domů a zapnul pračku. Když se po hodině vrátil a otevřel ji, nevěřil vlastním očím. S vypraným prádlem vypadla ven také kočička.
„Jak ses tam dostala?“ zeptal se pejsek.
„Ale, když jsem chystala prádlo, spadla jsem do pračky, a pak tam i usnula.“
„Tak jsem tě zkrátka vypral,“ řekl pejsek. „Voníš teď krásně, to dělá ta aviváž.“

„Luciusi…“ natáhl Severus.
Znalec by dokázal vytušit jeho neklid a nejistotu, maskované pod tón rezervovaný nevzdělatelným trollům. Lucius byl znalcem…
„Ano?“ dal si záležet na nadřazeném aristokratickém tónu.
„Máš přístup do mé koupelny…“
„Jistěže…“ odvětil a čekal, co bude dál.
„… můžeš používat vše, co se v ní nachází…“
„Ne že by toho bylo mnoho…“ utrousil Lucius.
„A nevadí mi tvé kosmetické přípravky, které koupelnu docela zaplnily…“
„Ještě aby…“
„Ale…“ nadechl se Severus k frontálnímu útoku, „ten kočičí deodorant, prosím, nepoužívej. Nevím, jestli si uvědomuješ, jak citlivý má Minerva čich. Nerad bych…“
„Nic neříkej!“ zarazil ho Lucius a zněl upřímně vyděšeně.

Tatínek rád zdrobňoval. Zato maminka jí říkala Michaelo, připomínalo jí to archanděla. Michaela ovšem nebyla žádný archandílek. Spíš Mefistofelík.
Když dostala poprvé čokoládovou kočičku, třískla s ní o zem.
Nosila domů položivé hraboše a rejsky, co vyrvala sousedovic Mackovi.
„Fůj!“ nosila je maminka zpátky na dvůr.
Michaela pištěla. Tatínek jí mazlivě utěšoval.
Taky trhala knížky, nejvíc pěkné antikvární kousky. Čapkovy pohádky i Kocoura Vavřince. Ani Mikeš neunikl.
Když k nim přišlo na návštěvu sousedovic kotě, zasvítily jí oči.
Přežilo jen zásluhou maminky, která zaslechla divné zvuky z myčky.
Otec to konečně schytal:
„Nepovídám ti celej život, ať jí neříkáš MYŠKO??!!!!!“

Otevřu dveře divadla a dýchne na mne jeho neopakovatelná atmosféra. Projdu chodbami do své šatny, usadím se před zrcadlo a užívám si ty zbylé okamžiky, než se na mě vrhnou maskérky a kostymérky. Pohladím desku toaletního stolku, otevřu zásuvku a vyndávám hřebeny, vlásenky, krémy, líčidla… Všechno tady má svou vůni, kterou miluji už od dětství.
V tom do důvěrně známého obrazu vpluje cosi nepatřičného. Nakrčím nos, začichám a kýchnu.
„No to snad ne!“ vzlyknu zoufale, vyskočím a rozrazím dveře skříně. Nepříjemný pach zesílí.
Můj kostým kočky Dželíny mi před sezónou vyprali a vymáchali v aviváži. Na kterou já jsem alergická.