DMD č. 13. pro 13. 4. 2015. Téma: Vůně vyprané kočky

To odpoledne jsem přišla domů jako první. Podlaha v kuchyni byla špinavá od sazí.
Skvělé. Byl tu kominík a nadělal bordel.
Černé stopy tlapek se táhly i přes počítačový stůl.
Ještě lepší. Někdo v tom nechal proběhnout kočky.
Sedla jsem k počítači. Za mnou se ozvalo mňouknutí. Ohlédla jsem se a vidím černého chlupatého kocoura.
My nemáme černého kocoura.
Nechal se pohladit.
Kde ses tu vzal?
Mimoděk jsem pohlédla na vlastní ruku. Pak na kocoura. Pak na dvířka do komína.
Vypadlá.
Kocour putoval do vany. Ve skutečnosti byl světle zrzavý a strašně zacuchaný. Víte, jak smrdí namočené saze?
Já ne.

Bylo pondělí odpoledne a my se nacházeli na kopci Superga nad Turínem. Seděli jsme na lavičce za bazilikou v příjemném stinném hájku. Já mluvila, můj společník naslouchal, sbíral slova, kterými by mi mohl poradit.
Ta černá kočka přecházela plácek před námi. Příliš pozornosti jsme jí nevěnovali. Vím jen, že měla roztomilou velkou hlavu, asi ještě nebyla moc stará. Hlavou mi problesklo dnešní téma. Napadlo mě, že don Bosco, když byl malý, asi kočku neměl. Jeho maminka rozhodně neměla automatku. Takže u Bosců se kočky nejspíš nepraly.
Ani já jsem ještě kočku nevyprala. Vůni vyprané kočky tedy neznám. Naštěstí, říkám si.

Bylo nebylo, v jednom neobvykle nepohádkovém městě se narodilo miminko. Bylo roztomilé a nevydávalo žádný pach. Mohli jste ho krmit čočkou a máčet v kompostu, ale stačila trocha vody a bylo zase čisté jako lilium a voňavé asi jako něco, co nevoní vůbec nijak.
Když se z miminka stal normální kluk, motal se kolem prádelny, která tak nádherně voněla, že musel celé dny vysedávat pod okny. Jednoho dne ucítil něco zvláštního.
„Míco! Už zase?!“ Kočka zavřískla, mrskla ocasem a zmizela v nenávratnu.
Najednou věděl, co chce dělat, až bude velký. Vyrábět parfém značky Míca v prádle.
A tak to bylo!

Ta paměť je ale pěkně nebezpečná věc. Většinou ve chvílích, kdy se to opravdu nehodí, připomene něco, co mohlo zůstat bez povšimnutí v zapomnění. Tak moc po té ženě toužil, že ho samotného překvapilo, že je u něj doma a že ho také chce.
Jenže teď se vrátila ze sprchy a místo erotického chtění jeho mozek zaregistroval podvědomou vůni. Chvíli se mračil a vzpomínal, kde už se s tou vůní setkal. V duchu si promítal všechny ženy, se kterými něco měl, než mu to došlo. Tak voněla kočka, kterou jemně vypral ve vaně, když přišla domů smradlavá jako tlupa bezdomovců.

Hawkeye s Trapperem si sedli v jídelně naproti Margaret s Frankem. Hawkeye si přičichl k tácu, na kterém bylo cosi, co mělo připomínat jídlo.
,,Franku, ty jsi jim hodil svou voňavku do hrnce? Smrdí to jako vypraná kočka!" řekl.
,,Od kdy vypraná kočka smrdí?" zeptal se Trapper.
,,Od té doby, co jí Frank umyl svým šamponem."
,,Můj šampon náhodou voní," ohradil se Frank. ,,A moje kolínská má taky pěknou vůni."
Trapper s Hawkeyem se na sebe s úsměvem podívali.
,,Jste jako malí kluci!" řekla Margaret. ,,Frank má náhodou velmi příjemnou kolínskou."
,,Já myslel, že preferuješ Chanel 666," zasmál se Hawkeye.

Byla to plyšová kočička. Růžová s velikou mašlí. Nepřirozeně páchla...
"Toe plo tebe, Gaspie!" vřískla jeho panič dodavatelka potravy a přístřeší. "Kamaládka!"
Kýchnul.
Ale ne. Vrhnul na ni absolutně zhnusený pohled.
Čistota.
Ne, že by si snad děvče oblíbil a nechtěl zranit jeho city odmítnutím daru. Vůbec. On? Starý mazák ulice? Cha. Důvod, proč po několikadenním kýchání odtáhl Mici ven, aby načichla zdravým městem, byl pouhý sociální experiment. Dokáže pejsek pronést tu věc Ankh-Morporkem a přitom si zanechat zbytky důstojnosti?*
"Gaspieeee!"
Dětské ruce mu pyšně podávaly čerstvě vypraného plyšáka.
"Uš nesmldí!"
Domov nedomov...
Prchnul.
*Ne, ale lze jít do mínusu.

Nový parfém pana de Chatnoir vzbudil hotové pozdvižení.
„…sto zlatých,“ šeptaly dámy.
„…indické pižmo s přídechem vanilky…“
„…neopakovatelné…“
„A vaše mínění, příteli?“ obrátila se vévodkyně de Chevreuse na rytíře Aramise.
„Raději ne.“
„Jistěže ano, vy zlý,“ třepla ho laškovně krajkovým okrajem vějíře.
Co by neudělal pro její úsměv.
„Voní to jako kočka vypraná v levandulových mydlinkách…“
*
„A kvůli tomu došlo k souboji s panem de Chatnoir?“ svraštilo Jeho Veličenstvo obočí.
„Ano, Sire,“ špitl Aramis pokorně. „Ale Vaše Veličenstvo samo uzná, že okolnosti -“
Ludvík XIII. odšrouboval drobný uzávěr.
Přičichl.
„Máte štěstí, rytíři.
Odchod!
A tu - věc - vyhoďte cestou někam do Seiny…“
***

Jedno děvčátko mělo rádo zvířátka,
štěňata, hříbata a nejvíce koťátka,
z celého srdce po jednom toužilo,
psími pohledy rodiče stále mámilo.
Proto přejícná srdce jednou zjihla,
do domácnosti přišla kočička štíhlá.
Žádná ušlechtilá krev, pouliční směska,
ale děťátko nadšeně si tleská,
jen vrásky mu dělají černé pruhy,
neboť nejsou tak krásné jak růžové stuhy.
Nejprve na to šla mýdlem a kartáčem,
po čase i hrozbami a střihačem,
ale oni hyzdí zvířátko dál,
a tatínek se tomu jenom smál!
Ani nenapadly sněhové vločky,
a domem vznáší se vůně vyprané kočky.
A marně řvou na malé školáky,
když brání se svými plyšáky…

„Víte, se vší tou expandující konkurencí to chce něco úderného,“ klient potáhl z cigarety.
Peggy se povzbudivě usmála.
*
„Takže? Co je ta jejich světoborná strategie?“ zeptal se Don.
„Chtějí... Přišli... Tady jsou podklady,“ podala mu odevzdaně Peggy desky.
Don je rozevřel a strnul.
„Vůně vyprané kočky? Co to má znamenat?!“
„Myslí si, že to založí na plakátu kočky v pračce. Myšlenka, že jejich prášek vypere cokoli...“
„Nechme stranou, že vypere leda tak peněženku – tohle je absurdní! Někdo jim musí zavolat. Tihle klienti s vlastními nápady...“
*
„Souhlasili s kompromisem,“ nejistě oznámila Peggy.
„Takže...?“
„Teď je to vůně vypraného křečka,“ dodala skepticky.

Ráno raníčko služka vstala,
šátečky v uzel zavázala:
„Půjdu, má paní, k jezeru,
těm vašim harantům vyperu.“
„Nechoď, nechoď, panno drahá,
marná je práce, marná snaha.
Já měla hroznou noční můru,
ladem nech dneska viset šňůru.“
Nemá služtička, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání.
„Nedělej, má paní, drahoty,
aspoň jim přeperu kalhoty.“
Jen první košili namočila,
náhle se velice podivila.
Na paži bílé tu se skví
drápanec jakýsi krvavý.
„Pěkné prádélko páni mají,
to ale služku málo znají!“
Dneska to nebude na otočku,
vyperu teda i tu kočku.
Po lázni v jezeře zeleném,
vonět bude mýdlem s jelenem!“