DMD č. 13. pro 13. 4. 2015. Téma: Vůně vyprané kočky

Na Červeném trpaslíkovi bylo něco ve vzduchu. (Aviváž. A mokrá srst.)
Posádka se začala chovat velice podivně.
Zdálo se, že se Lister domnívá, že Kocour je k jídlu. Neustále mu okusoval krk a brblal, že je to kuřecí vindaloo přesolené.
Rimmer se jím pokoušel listovat a řval, že ty zkoušky prostě udělá.
A Kryton? Prý jak je možné, že se tu válí něčí špinavé ponožky. I přes hlasité protesty strčil Kocoura do pračky.
Zplihlý Kocour utekl a týden se neukázal.
A Lister, Rimmer a Kryton se zatím za rohem plácali do dlaní. Jediná slušná koupelna na lodi byla konečně jejich.

„Ronaldo!“ zakřičím do útrob bytu a netrpělivě vyčkávám příchodu svého milovaného kocourka, který mě vždy vítá s jakýmsi nepopsatelným pocitem radosti. Pokračuji v cestě dlouhou chodbou, než se dostanu do obývacího pokoje.
„Ronaldo!“ zakřičím trochu hlasitěji, jelikož mnou začnou cloumat obavy z toho, že se ještě pořád neukázal.
Namířím si to do koupelny, odkud se ozývají podivné zvuky. Povšimnu si mého bratra, který klečí před pračkou a lomcuje se dvířky. Pocítím čirou nenávist.
„Ber to lehce, ségra. Aspoň zjistíš, jak voní ten prášek. Víš přece, že tyhle věci reagují s různými povrchy jinak. Tohle bude nový parfém. Vůně vyprané kočky.“

"Podívej se, jak je krásná! Voní jako láska," prohlásil Alec při pohledu na dcerku, kterou konečně adoptovali.
"Voní jako pokakaná kočka," odvětil Magnus a prohrábnul si vlasy. S kočkami měl své zkušenosti, koneckonců žil několik století, ale děti? Co sakra ví o dětech? Je mág, posraný nesmrtelný. Kdy se z něj sakra stal otec?
"Magnusi! Takhle se o naší dceři nevyjadřuj. Prostě ji umyjeme, přebalíme a bude zase krásná a roztomilá a voňavá. Počkej, kam jdeš?"
"Jdu zapnout pračku," odpověděl Magnus s kamenným obličejem. "Voní jako podělaná kočka a podělané kočky dávám do pračky, aby voněly jako vyprané kočky."
Nedošel.

Dva roky se rodnému kraji vyhýbal. Až jednou táhlo ho něco nazpět. Zvědavost, možná. Pýcha, určitě. Bolest, která vybledla. Valdemar se ho snažil zadržet, přesvědčit, uplatit – nic nepomohlo.
Nikdy by nepřiznal, že měl Valdemar pravdu. Nic se nezměnilo, život v městečku se táhl stále stejně líně. Opovržení v očích jeho obyvatel překonal jen jejich strach. Když ležel na skále nad jezerem, cítil se doma a zároveň nemohl dýchat.
Přišla až potom. Zasněná, veselá, jiná. Lákala ho nepoznanou ženskostí a známou vůní mouky. Když zabořil tvář do Jarmiliných šatů, starý cit se smísil s novým a Vilém uvěřil, že nalezl štěstí.

Poslední dobou se bála vždycky, když odemykala byt. Ne že by se netěšila domů, ale děti a zvířata v jedné domácnosti o dvou pokojích vytvářely více než třeskutou kombinaci, která s detonací neváhala. Dnešní nález jí tak nevyvedl z míry, ale vlastně se jí ulevilo, že jsou všichni víceméně naživu. Na její mentální mapě se vůně vyprané kočky zařadila někam mezi fritovanou andulku a v pravdě archeologický nález rybí mršiny pohřbené v květináči. Každopádně je pozitivní, že se děti naučily používat pračku. Méně pozitivní je, že se naučily používat i ubohou kočku, posledního člena domácnosti, který před nimi dokázal utéct.

„Fuj, Vernone, v zahradě je zase ta hnusná kočka! Zažeň ji!" křičela Petunie.
„Šššš," mávnul rukou a kočka způsobně odkráčela asi o dva metry dál.
Malý Dudley to pozoroval. Zatímco rodiče se o něčem dohadovali, kočku popadl a odběhl s ní do koupelny. Strčil ji do pračky, zavřel, pomačkal knoflíky a těšil se.
Zbytečně. Kočka se v bubnu otáčela, mračila a jinak byla potichu. Nechal projít několik programů, a pak zaraženě pračku otevřel.
Kočka byla mokrá, voněla aviváží, ale jinak jí nic nebylo. Jen se na něj ošklivě podívala a zasyčela něco, co se až podezřele připomínalo „toho budeš litovat."

Cesta do Města 17 byla dlouhá a plná agresivního mimozemského hmyzu, ale Edvin a jeho nový parťák, Vortigaunt Malachiáš, se nezalekli. Za necelé dvě hodiny se skrz mravkolvy prosekali a prodrápali k neudržované silnici, kde plánovali z hromady vraků poskládat improvizovaný samochod.
Našli převodovku, volant a nakonec i něco na zub: zavařeniny. Malachiáš slintal už když viděl etiketu a vzduchem brzy zavoněla moc pěkná vůně. Edvin se ovšem neměl ptát.
Ačkoliv znal choutky některých Islanďanů, na mix kočičího masa, vesmírných brambor a levandule, který se dvacet minut důkladně točí v modifikované tatramatce, nebyl připraven a poblil se.
Fakt nesnášel levanduli.

Crowley sklopil oči. To bylo přinejmenším nezvyklé.
„Anděli, pojď si dát trochu vína,“ pokusil se zahalekat, ale veselost v jeho hlase byla čistě hraná.
Šoury šoury, pohled přibitý k podlaze.
„Crowley, co se…“
„Vypral jsem ti kočku.“
Ticho.
„Omylem.“
Stále ticho.
„Vážně jsem nechtěl, ona tam vlezla, chtěl jsem ti udělat radost a vyprat… já… já-já-já… promiň.“
Když Azirafal zamrkal, aby si pročistil hlavu, uviděl pana Tlapku, dokonale vypraného, leč zcela tuhého. A uviděl také Crowleyho beznadějně nešťastný obličej.
Rozhodl se. Udělal dva kroky a pevně ďábla objal.
„To nic, Crowley. No… aspoň teď voní líp, no ne?“

Nikdo neví, proč se ta potyčka strhla. Všichni přiběhli, až když kočka č. 2 a pes č. 1 byli v sobě. Kolem se válely chomáče srsti a k řevu bojujících se přidalo hlučné povzbuzování. Rozptýlení bylo v těch dnech pomálu.
Kočka č. 2 zanedlouho letěla přes palubu.
Noemova žena ihned zorganizovala záchrannou akci.
„Bez koček byl svět byl o mnoho chudší,“ řekla.
Vtom na lodi přistála holubice. „Letěla jsem po čichu a cítila shnilou hlínu. Myslela jsem, že vody opadly,“ řekla zklamaně.
Kočka č. 2 se urazila.
A Bůh přidal k popotopní smlouvě tajnou doložku slibující zhoršení čichových schopností ptáků.

Monika se dnes ráno odstěhovala. Ještě pořád tomu nevěřím. Čekám, že každou chvíli zavolá a ve sluchátku uslyším její smích. Nedokážu si představit život bez ní. Z ložnice se na mě šklebí prázdná postel. Na okně visí oranžové závěsy, které jsme spolu ještě minulý víkend vybírali. Poodsunu je a dívám se otupěle na ulici. Můj syn Matěj se vrací z chemického kroužku. Co se asi naučil dnes.
Mělo mě to napadnout dřív. Byly tu náznaky, že Monika pro Matějovo zaujetí pro vědecké pokusy nemá pochopení. Natož její peršanka.
Dnes ráno se Monika odstěhovala. Zůstala po ní jen vůně vyprané kočky.