DMD č. 13. pro 13. 4. 2015. Téma: Vůně vyprané kočky

Když byla kočičí superklec vybavena fotosenzorickými automatickými dvířky, James si stanovil další cíl.
Během sobotní noci, zatímco jsme s Hammondem popíjeli, zbudoval v ní koupelnu. Musel přitom být stejně na mraky jako my, poněvadž...
„Koupil jsem dětskou pračku, připojil ji na elektrický obvod, namontoval přívod vody z kuchyně, našrouboval minitrysky, přidělal dávkovač šampónu a touhle odpadní rourou vyřešil odtok.“
„Paráda!“ zhodnotil Richard. „To můžeš začít prodávat!“
Byl jsem poněkud zdrženlivější.
„Jamesi? Jak dlouho chováš kočky?“
„Dvacet let.“
„A kolikrát za těch dvacet let jsi viděl kočku dobrovolně vlézt do sprchy?“
„Nikdy. Ale tohle není sprcha, Jeremy. To je luxusní vířivka.“

„Ne, děláte to blbě! Ona projde kolem, vy se zhluboka nadechnete a nasadíte výraz největší extáze.“
„Jako nějak takhle?“
„Děláš si prdel? To je extáze?! To spíš vypadá, že nutně potřebuješ čištění zubních kanálků.“
„Sorry. Co takhle?“
„To je zase přehnaný! Přirozeně! Co vás na té konzervatoři učí?!“
„Tak teď?“
„No, to už je lepší. Tak kamera, klapka, jedeme!“
***
Dvojice mladíků se omámeně dívá za procházející blondýnou.
„Teda Martine, viděl jsi tu kočku? Její svetr má tak zářivou barvu! A nádherně voní!“ pronese ke svému parťákovi.
Dívka se elegantně otočí.
„To proto, že je vypraný v novém Perwollu ReNew+ Color!“

Vykonávání dohledu nad žáky o přestávkách nepatří mezi ty nejzásadnější části dne, ale bývá docela příjemné, pokud jej musím vykonávat ve druhém patře budovy B. V zadní části traktu totiž vysedává Majda ze druháku. A to je zásadní, protože stejně jako já miluje kočky. Tak jako si spolužáci navzájem ukazují (nejen) své mobily, aby zjistili, kdo ho má (nejen) větší, my se kocháme fotkami našich koček.
"Jé, pane učiteli, ta je ale krásná. Ta je nová?"
"Ne, je vypraná."
"Co?"
"Chytila od návštěvy blechy, tak šla rovnou do sprchy. Ale teď je to nejvoňavější a nejvíc fluffy kočka na světě."

Od vestavěné pračky vedla mokrá stopa.
Klikatila se kuchyní do malého jezírka uprostřed.
Stál tam stůl a malé pramínky kolem jeho nohou vyrazily na průzkum místnosti.
Spěchaly podél stěn, dokud jeden nenašel malý otvor.
Dole pod podlahou polaskal nahé konce zapomenutého kabelu vedoucího ze zásuvky.
Světlo zhaslo.
Tichý šepot zmizel.
"Pitomá elektrika!"
Ozvalo se cvaknutí jističe a vrznutí dveří.
"Zas rupla žárovka, do háje."
Bosá nohá zastavila nejúspěšnější z pramínků.
Tělo s posledním výkřikem zmizelo pod stolem.
Znovu cvakl jistič.
"Ještě je tu jeden," ozvalo se od konvice, "Poškrábal ti skříňku!"
Dvířka pračky se roztouženě otevřela.
Zabzučel elektrický otvírač konzerv...

Matčin bratr studoval v semináři. V 50. roce jsme s ním ztratili kontakt. Nepřišel ani lístek k Vánocům. Před Velikonocemi dostala máma dopis s razítkem pošty Valdice.
Milá Terinko, švagře a děti!
Především Vás chci uklidnit, abyste se o mě nestrachovali. S ohledem na situaci se mi daří dobře. Xxxxxx xxxxx xx xxxxxxx, xxx xxxxxxx. Vzpomínám na xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx. Xxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx vůni čerstvě xxxxxxxx xxxxxxx. Xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx Vyprané xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx. Xxxxxx kočky xxxxx xxxxxxx xxx xxxx
Další lístek mohu poslat za půl roku.
S láskou
Váš bratr a strýc
Prokop

Jana se vracela pozdě k ránu z Vagónu.
Na parketě ztratila botu, tak šla bosa.
V uších jí pískalo, nohy měla ulepené od piva, byla hotová.
,,Au!“ zamňoukala. Střep na zemi ji rozříznul chodidlo.
Začalo pršet.
Jana se podívala do svého odrazu ve vitríně, už tak vypadala jak vypraná kočka, jen voněla trochu jinak. Prostě nálada pod psa.
,,Hej, kočičko!“ zařval na ní chlápek v černé bundě a rozeběhnul se k ní.
Zrychlila.
Dohnal jí.
Vzal ji pod krkem, přibouchnul ji na vrata.
,,Ty jsi ale voňavá micinka…“ olíznul jí.
To ale neměl dělat...
Právě si začal s pražskou Catwomen.

Svazek knížek zvící pořádné krychle.
Dárková krabice plná lesklých stuh.
Cukrátka pro děti a zásoba dopisního papíru. Dvakrát.
Mrs Gardiner zamyšleně hleděla na připravené dárky. Vymyslet ten poslední bylo neobvykle náročné. Co se Lydia vdala, Kittyiny záliby se měnily každý měsíc. Přitom bylo samozřejmě třeba u příležitosti Velikonoc podarovat všechny neteřinky rovným dílem. Ta, která zůstala doma, byla prostě tvrdý oříšek. Pořídí teta s pěkným atlasem, nebo se má poohlédnout po pěkném kloboučku?
Nakonec nechala ušít pěkné letní šaty. Jak dalece se zmýlila pochopila, když vkročila na Longbourn a zavětřila.
Kitty propadla dennodenním zkrášlovacím koupelím.
Měla jí pořídit levandulové mýdlo.

Všude panoval zmatek.
Dcera pána domu střídavě omdlévala a tiskla navoněný kapesníček k nosu.
Její matka bez ohledu na etiketu zvracela.
Služky kmitaly kolem, potácejíc se mezi ječením a lomením rukama.
Jim omdlévat a zvracet nepříslušelo.
"Díky bohu, mistře čaroději, že jste dorazil tak rychle," zvolal pán domu a přebil smrad kouřem doutníku, "Můžete s tím něco udělat?"
Čaroděj přikývl, bylo by mu milejší uvolnit oděv znovu omdlelé dívce, ale zmíněná aktivita vyžadovala lepší prostředí.
Nahlédl do pusté prádelny.
Použil několik kouzel.
Propláchl pračku párou.
"Příště dejte méně tlaku a vyžeňte domácí mazlíčky."
Dívka rozehnala služebné a znovu způsobně omdlela.

„Tento měsíc je už třetí,“ řekl Lestrade nad mrtvolou „kočky z East Endu“, prostitutky nejnižší sorty. „Novináři nás roznesou,“ pronesl a pozoroval Holmese, který dívku pečlivě prohlížel, prošacovával a dokonce očichával, „až se rozkřikne, že oblečení každé z nich polil louhem, budeme číst nekonečné lamentace o londýnském čističi.“ „Zdá se, že se jedná o fixní ideu,“ usoudil jsem, „nejspíš je podvědomě očišťuje, aby alespoň po smrti nebyly špinavé,“ zauvažoval jsem, když mě Holmes přerušil. „Omyl, milý Watsone, vrah překrýval louhem svůj vlastní pach. Je to místní řezník. Až jej zatknete, Lestrade, zavřete i jeho jatka. Jsou s čistotou na štíru.“

Maminka sice něco mumlala, už když Naisa vešla do místnosti, ale vypadalo to, jako by si dcery skutečně všimla a začala mluvit přímo k ní.
„Měla bys vzít Malku k řece...“
„Proč bych měla -- ?“
„Sama si uši neolíže.“
Naisa položila mamince ruku na čelo. Hřála jako kamna.
„Musíš jí chytit čumák, aby nemňoukala a nepřivolala tmu.“
Naisa honem přešla k lavoru s vodou, namočila v ní připravený šátek a uděla z něj mamince obklad na čelo.
„A nezapomeň na mýdlo, ať je jako ten sníh.“
S těmito slovy si maminka zkusila přitánout peřinu blíž k nosu a spokojeně zavřela oči.