Mladí biologové

Když přišla Hrošice do laboratoře, byla v dobré náladě, přesto že před sebou s funěním valila velký sud. Za ní šla o poznání zkroušenější Motyka.
"Hrošičko, postav to sem do rohu, na rodičáku to nesmí bejt vidět, Kamzík to zakázal."
"Co že máš tak dobrou náladu?" Zeptal se Slizoun Hrošice.
"Slizounku, Hrošička je dobře naložená. Jen doufám, že ne v lihu, jako ten tučňák," ukázala na sud.
"Tučňák?" Nevěřícně zopakoval Slizoun.
"Malinkej, jenom patagonskej. Zatím mám poslouží jako preparát v lihu na praktika." Vysvětlila Hrošice.
Biologové zírali s vyvalenýma očima.
"No co, umřel včera v ZOO. Jo, ani slovo školníkovi!!!"

"Dopytle," ozvalo se Rejskovo zaklení následované žblunknutím.
"Ten mobil byl skoro novej," kysele poznamenal a naštvaně nakopl náhodný kámen.
Rejskův mobil ležel na dně řeky a v podobných výšinách se pohybovala Rejskova nálada.
Ostře se ohnal po Koljušce, která se z legrace zeptala, jestli nepotřebuje hotspot.
Na Hrošici zvedl prostředníček, když po něm chtěla určit nekvetoucí violku.
Jen Žabáka se jeho špatná nálada netýkala. Když byl poblíž, Rejsek se přestal mračit.
Pak si Žabák stoupl vedle něj, položil mu ruku konejšivě na rameno a zeptal se, jestli je všechno v pořádku.
Rejsek horlivě přikývl. Úsměv mu zůstal po zbytek dne.

Prima je po základce docela zásadní zážitek.
Rejsek byl prvního září tichý a vystrašený, když přišel do nové třídy. Už dlouho si uvědomoval, že se bude muset vyrovnat dvěma starším bratrům, kteří na stejnou školu nastoupili před ním.
Chvíli váhal, než si vybral a posadil se do lavice vedle kudrnatého kluka v křiklavě fialové košili.
Představil se jako Žabák a Rejskův život pak už nikdy nebyl tak úplně stejný.
Co ale nevěděl bylo, že Žabák, ač velký extrovert, měl z prvního dne v primě taky srdce až v kalhotách.
Proto se tehdy Rejska chytil, a dalších pár let ho nepustil.

Žabák Rejska miloval. Děsně moc, miloval ho, co nejvíc byl ve svých sedmnácti schopen, miloval srdcem, duší i tělem.
Miloval, když se Rejsek usmíval, když byl zamyšlený, miloval, jak mu jiskřily oči, když ho Žabák líbal.
Líbání byla jeho nejoblíbenější část, společně s doteky - ať už lehkými setkání konečků prstů nebo pevných sevření.
Stačilo pomyšlení a Žabáka svrběly prsty steskem po Rejskově kůži.
Dotýkal se Rejska téměř všude - hladil ho po tváři a zádech, líbal na břiše, lechtal na chodidlech.
Zbývalo jen poslední a Žabákovi nevadilo, že Rejsek zatím nechce. Rád počká, než jeho prsty budou moci objevit úplně všechno.

"Snílko, Houbo, Kobro, Slizoune, pojďte sem. Až přijedeme, potřebuju je na chvíli nějak zabavit. Vymyslete si nějaký úkoly a ty, když děti splní, prozradíte jim indicii. Z nich musí odvodit naše tajné heslo. A to bude...třeba...eee... apoptóza buňky. Snílko, ty máš smrt, Houba slovo dobrovolník, Slizoun díra a Kobře bych dala monsteru." vychrlila na pomocníky cestou na Drchničku Hrošice .
"A není to moc těžký? Seš si jistá, že to uhodnou?" dovolila se zeptat brýlatá.
"Stoprocentně."
"Sebevražda skokem do propasti."
"Horová scéna s vrtulníkem."
"Neplacená brigáda ve strašidelném hradě."
"Šermířský souboj se špatným koncem."
"Dobrovolně ubodaná."
"Postřelený majálesový dobrovolník."

"Hrošice je upír," prohlásila Snílka a na počítači si přepla další snímek prezentace. Bylo pozdě večer, ale celé osazenstvo klubovny ji bedlivě sledovalo.
"Je jí-- tolik kolik jí je, a vypadá hodně zachovale. Nikdy jsem jí neviděla dotknout se kříže nebo stříbra," vypočítávala Snílka na prstech. "Podle účesu soudím, že do zrcadla moc nekouká. Jsem si tak na devadesát pět procent jistá, že by jí kůl do srdce oddělal."
Posluchači tajili dech.
"Otevřete oči!" vyzvala je Snílka, "koukli jste se někdy někdo pořádně na ty její špičáky?"
"Jasně, a Trubec je včelodlak," ozvalo se posměšně zezadu.
"O tom možná jindy."

"Kolik dáme E1?" zeptala se Houba otráveně. "Viděla bych to tak na 80%, co ty?" odpověděla taky už dost unavená Snílka, když vytyčovala plochu dnes už pátého fytocenologického snímku. "Proč ne."
"Takže kokoška pastuší tobolka. 2b?"
"3?"
"Tak 3."
"Medyněk vlnatý?"
"Dej 1."
"1"
"Třezalka?"
"Tý je málo. R."
"Dám +."
"Dej r."
"Prasetník kořenující?"
"2a?"
"2a."
"Co je tohle?"
"Nevim. Možná výtod? Koukni na minule, měli jsme to tam taky."
Kdyż Houba otočila stránku na poslední záznam, zhrozila se.
"Ale ne! Neeee!" zakřičela. "Snílko. Ten snímek má být 16 metrů čtverečných, ne 9!" dodala zoufale.
"Musíme to všechno udělat znova."

"Řeknu vám tajemství," Koljuška, Jelen i Snílka bez dechu poslouchali.
"Líbí se mi Rejsek."
"Kobro, chceš něco slyšet?" Zašeptala Snílka do tmy Drchničky.
"Jasně."
Žabákovo tajemství zaslechli bohužel i zdánlivě spící Lžička s Pampeliškou.
Koljuška se prořekla před Houbou a Hrošice obě zaslechla.
Jelen také tajemství neudržel.
"Rejsku, Žabáku, pojďte mi pomoct do kuchyně," zavolala ráno Hrošice, pak se nenápadně vypařila.
Pampeliška na ně hodil znechucený pohled a přidal tiché "fuj".
"Žabáku, nechceš mi něco říct? Umím si dát jedna a jedna dohromady,"lehce vzal Žabáka za ruku.
"Spíš tři krát tři," utrousil, usmál se a šel s pravdou ven.

Nespočetně výletů bažinami, roštím, potoky a bahnitými poli, protože Hrošice prostě nemá orientační smysl.
Spousta výstupů na rozhlednu vzdálenou od drchničky sice jen 5 kilometrů, ale zato zatraceně do kopce.
Snad milion procházek za každého počasí, protože panička nedokáže pochopit, že za slejváku, sněhu, krup jak tenisáků, vichřice nebo tornáda se ani tomu nejneposednějšímu psovi nechce ven.
A celých 7 let s těma otravnýma uřvanýma dětma, co Juno pořád chtějí hladit, i když jim svůj nezájem dává dost jasně na jevo.
Kdyby Juno uměla mluvit, tak je všechny sprdne na jednu hromadu. Nadávek by na to od Hrošice uměla dost.

Mezi Žabákem a Rejskem se poslední dobou dělo něco.. něco nového, jiného a ani jeden z nich pořádně nedokázal poznat, co to je. Ale cítili to oba. Žabák se nemohl ubránit zírání na Rejska a šťastnému culení, kdykoli mu něco podrobně líčil. Tomu se zase poslední dobou Žabákovy vtipy zdály zábavnější, než kdy dříve a vždycky se rozesmál na celé kolo. A navíc to trapné ticho vyplněné neznámým pocitem, když spolu někde zůstali sami dva.
A jelikož Žabák byl vždycky ten odvážnější a taky mu to asi dřív docvalko, rozhodl se jednoho dne vsadit všechno na jednu kartu. Na polibek.