Zlatý světlo a studený stíny (a ranní rosa a vůně mokrý hlíny)

Rozednění.
"Rejsku, kam mě to bereš? Děsně to píchá."
Rejsek si přiložil prst na rty a ještě chvíli Žabáka táhl za ruku porostem bodláků, než najednou poklekl a pokynul Žabákovi, aby ho následoval. Oba tiše seděli v zeleni, kolena zmáčená brzce ranní rosou, a když se Žabák rozkoukal, všiml si konečně barevných ptáčků vysedávajících na bodláčí.
"Snílka je tu včera odpoledne viděla," vysvětlil Rejsek šeptem. "Napadlo mě, že bys je chtěl vidět."
Žabák na Rejska pohlédl, úsměv od ucha k uchu. "Nádhera."
Do tábora se vrátili až o hodinu později, usměvaví, zamlklí, s ranním klidem v duši. Popíchaní od bodláčí.