DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Nedovolili mi vzít si sem svou past na sny. Nemám si z čeho udělat novou. Rozsápala jsem polštář, abych měla aspoň peří. Nestačí to. Zaháním je křikem, ale to nevadí; tady po nocích křičí skoro každý. Ty potvory přicházejí, každou noc, jen co se setmí, berou na sebe tvar a zcela živé vykukují zpod postelí, vynořují se ze stínů a mávají na mě zpoza závěsů. V noci jsou můry mnohem zřetelnější než lidé, co jsou tu se mnou. To ovšem není na škodu; vidím je přesně, a tak vím, na čem jsem.
Mnohem horší je, když někdy přijdou ve dne.

„Uděláme si ty nejchlupatější knedlíky, co jste viděli,“ rozhodne Pipi a hned dodá: „Tomíku, skoč do sklepa pro povidla!“
Tomy se zachvěje. Vchod do sklepa vily Vilekuly se na něj zubí jako tlama příšery.
Tři schody, nohy přestávají poslouchat a potom jej spolkne tma. Zavařovací sklenice zírají jako obrovské lesklé oči, cosi šustí – blízko, příliš blízko. Tomy téměř nedýchá, popadne povidla a vyběhne ven.
Večer, až Tomy s Anikou odejdou, naloží Pipi na talířek tři chlupaté knedlíky a bosá v pyžamu vklouzne do sklepa. Talířek položí na zem.
„Dík, žes ho nepolekal,“ špitne.
Kolem nohy se jí láskyplně ovine chapadlo.

Američtí prezidenti by neměli chodit do divadla, ale u viceprezidentů to snad tolik nevadí.
Bodyguard pozornýma očima skenoval znuděné obličeje v hledišti.
Tvář hledaného atentátníka znal lépe než svou vlastní.
Ne, tady nebyl. Viděl kravaty i motýlky, saka, smokingy, teplákovky, ale jeho typický svetr ne.
Ještě jednou obešel hlediště, a pak se vydal zkontrolovat foyer. Vše se zdálo být v pořádku, ale přesto měl takový pocit...
V tom okamžiku v temné lóži ruce v červeno-bílém svetru přehodily smyčku kolem viceprezidentova krku.
Neposedné hnědé vlasy, ledové oči za kulatými brýlemi a chladný úsměv psychopata, to vše bylo přesně jako na fotografii.

Je noc. Hvězdy na nebi, kouř v dáli. Jemná mlha se valí po odhalené zemi, oblizuje stromy bez větví a pole bez úrody.
Lidé spí. Neklidně a vratce. Probudí se při každém větším zvuku zdejšího hlodavce, který si pod přikrývkou noci dovolí vyjít ze svého doupěte.
Je klid. Nikdo nekřičí, nikdo neumírá. Nikdo nesténá a nikdo se nebojí tolik jako za světla. Klid a mír. Tma je spojenec. To ví každý.
Je noc. Hlodavec uteče, vyděšen. Člověk neví, netuší. Jen spí.
Kdesi na obloze se rozzáří světlice. Země pod ostnatým drátem se zachvěje.
Ale nikdo netvrdil, že noc bude věčná.

Soumrak, padající na zahrady Amiensu, z nich pomalu svlékal všechny vznešené tituly.
Anna Maria Mauricia, z Boží milosti královna Francie a Navarry…
George Villiers, vévoda z Buckinghamu, baron Whaddon…
Nakonec tam ve tmě pod hvězdami zůstali sami.
Jen oni dva. A vlahá letní noc, milosrdně přikrývající vše, co mělo zrakům dvora zůstat skryto.
„Přijdu si pro vás, Anno,“ šeptal naléhavě. „Pokud mne Paříž nepřijme jako vyslance, vtáhnu do ní v čele vojska!“
Úzkostí zatajila dech. „Ale to by znamenalo… Nesmím zradit krále. Nemohu svou zemi uvrhnout do války! Nikdy si nemohu přát -“
„Ani kousek obyčejného lidského štěstí?“ usmál se smutně.
***

Tma. Co byste ve vesmíru čekali? V černé díře už je sakra pořádná tma. Jediným světlem jsou zářivky pomalu se vařící vesmírné lodi v úsporném režimu. Aspoň že kafe jsem dnes stihl. A to jsem do té temné tekutiny jenom zíral a přemýšlel o nekonečnosti vesmíru. Pro mě právě skončil.
Přesto velitel nejevil známky neklidu. I v této situaci s nadšením volal své životní motto a opíral se o tlačítko motoru.
"Kupředu!"
Černé díry nejsou jen obyčejné díry. Jsou hmotné. Je to temná magma, plazma vytvořená ze zničených světů roztavených na uhelnou čerň. A tenhle sajrajt nám právě ucpal motory.

Dvorní dámy nemají mít milence.
Všechny je mají.
Z poloviny je v tom politika. Z poloviny lidství.
Kathleen Christophera miluje. A jestli ne dost, rozhodně ji vzrušuje. Politiku vem čert.
Pyšná, rozmařilá... hloupá. Ukradla královně šaty.
"Miluj mě, jsem tvoje královna," směje se.
Bílé stuhy, perly a jemné krajkoví jí přidaly na náladě. Červené víno rovněž.
V koutech paláce je tma. Nevidí ji, ale kdo by pohrdl, královna nekrálovna.
Křičí.
"Tiše, miláčku, tiše, má královno, přijdou..."
Křičí dál. Ne, to už není z potěšení. Hlas se jí svíjí hrůzou.
Strážný s loučí vytáhne krev na světlo.
Francouzský dar byl otrávený.

Mladý Carson vyšel z klubu a rozvážně si posadil cylindr na hlavu. Příjemný večer přešel v pěknou temnou noc.
Nadechl se. Vůně rozkvetlého stromu na náměstí přivolala čerstvou myšlenku na Mary.
Nechce se mu dát. Hloupá vzdorná švadlenka... Vždyť by se měla líp. Byla by z ní bezmála lady. Jeho lady. Jeho šperk. Byl si jist, že by ho dokázala mít ráda.
Kráčel domů s úsměvem. Přece se mu to ještě podaří. Má prostředky. Ví, kde zatlačit. Mamá může chystat závoj.
Vstup do domu stínil živý plot.
Zahlédl snad tam ve tmě pod oknem salonu...
Záblesk.
Ozvěna nese ránu městem.

Pak Lukova tvář zmizela a svět se ponořil do laskavé, bezbolestné tmy. Setrval v ní celých třicet vteřin.
Pak se ozvalo:
„Tadááá!“
„?“ udělal jsem.
(Moje zmasakrované tělo stále leželo na podlaze, ale i bez něj jsem pořád mohl pokrčit rameny.)
Ze tmy vyklouzla drobná postava. Rozcuchané vlasy. Ruka, svírající plánek Death Star. Vzhůru nohama. Mohl jsem jen hádat.
„Průvodkyně?“
„Nazdárek! Vyšlo to.“
„Pořád jsem mrtvý.“ upozornil jsem ji.
„Dočasně,“ připustila. „Ale sluší vám to.“
Řádové roucho. Ani jsem se nemusel dívat. Klišé dovedené k dokonalosti.
„Dobře. Nějaké rady do začátku?“
„Neohlížejte se.“
Vykročil jsem a nechal temnotu za zády.
Napořád.

Z Pitche byly vidět jen zlaté oči. Skupina dětí se klouzala na rybníčku. Ve vzduchu necítil jedinou negativní emoci. Sotva slyšitelně luskl prsty a jedno z děcek začalo vyvádět, že slyší praskat led. Usmál se, když veselí vystřídal ten nejčistší možný strach. Děti se přesunuly na břeh. Led byl skutečně tenký. Strážci si neuvědomovali, že i ty nejnevinnější děti se potřebují bát. Díky strachu dovedli lidé přežít. Strach byl nutnost.
Strážci si mohli nechat svoje svátky a veselí. Pitch byl většinu času spokojený tam, kde byl. V tichu, ve tmě. Tam, kde se děti naučily, že svět není velkým hřištěm.