DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Kap kap kap...
Ticho, bolest? Něco vlhkého... stéká po stěnách... kape.
Vzduch divně páchne, jakoby hnilobou... smrtí...?
Nic však není vidět, vše je skryté tmou.
Jako by někdo přejížděl nehty po stěnách, ve kterých se stále ještě ozývá volání o pomoc...
Ne! To je mámení smyslů!
Ale stejně tu stále zní nikdy nevyřčený výkřik zoufalství...
Čerstvý vzduch ovane jeho tvář. Spokojeně se zhluboka nadechne a zároveň si vychutnává sluneční paprsky.
Má rád světlo nevyvolává vzpomínky...
Krásný den! Zaslouží si pěkně využít... Teď už má volno, už tam byl...
Nikdo se to nesmí nikdy dozvědět... Co se stalo tam ve tmě...

"Myslím, že tma je černočerná," řekl Krtek. "Černočerná a sametová jako krtčí kabátek. Jsou v ní stuleny mravenčí kukly a ponravy a žížaly. Někdy jdu tou sametovou tmou a cítím jejich vůni. Je to velmi útěšné."
"To je velice zajímavé," řekl Ježek. "Ta moje tma je úplně tmavomodrá, jako inkoustové moře. Všechno v ní plave a všechno se v ní ztrácí. Jsem jen já a nejasné obrysy věcí okolo mne. A moje sny, barevné, duhové sny a vzpomínky. Jen já a moje sny."
"Sny, to zní lákavě," zamyslel se Krtek. "Ale přesto si myslím, že černočerná tma je mi milejší."

Padlo poslední slovo. Otec rozhodl, Kara se vdá.
Znal jsem jí. Vždy si uměla poradit. Bojovala proti sňatku ze všech sil, bránila se jako o život. Když jsem ji spatřil, jak odevzdaně nastupuje do kočáru, cítil jsem, že mi pukne srdce. Jakých jen prostředků museli použít, aby ji zlomili?
Věděl jsem, že se nesmí podvolit nátlaku majetkuchtivého otce, nesmí zmizet tam ve tmě dračí sluje. Nedokázal jsem se však ani nadechnout.
To bylo před třemi měsíci. Dnes ráno jsem uslyšel povyk na zadním nádvoří, vyšel jsem ven a vidím Karu, která již z dálky rozjíveně volá: "Miláčku, přivítej bohatou vdovu!"

Jen pojďte dál, zvědavci.
  Pojďte, nebojte se.
   Jestli uslyšíte hlasy, křik a zvuk boje, jde to shora.
   Ani tam se neumírá doopravdy.
    Je to jen divadlo.
     Jen pojďte za mnou, do tmy.
      Dolů a hlouběji.
       Sem jsem utekl, tady jsem se skryl.
        Smutek a zoufalství mě hnaly
         Nechtěl jsem nikoho vidět.
          Ji nejméně.
           A tak ji v téhle tmě vidím pořád.
            V každém stínu.
             Řekli vám, že jsem ztracený navždy?
              Že je to bláznivé a zbytečné mě hledat?
               Jen pojďte blíž a podívejte se na mě.
                Opatrně mě uchopte.
                 Vyneste mě na světlo.
                  Hrajte mě.
                   Jsem Cardenio a chci žít!

Na značce byla napsána dvoupísmenná zkratka - PA. Doktor značku celou obešel, prohledal ji, prozkoumal nápis PA a začal dumat: "Pa, pé-á, co to asi může znamenat."
Nasadil spokojený výraz a dal se do přemýšlení. "PA jako princ analfabet. Nebo plachá Amélie. Co myslíš ty?" otočil se na Amy.
"Tak třeba pitomá anakonda. Ale spíš, jo, teď to mám, to bude pianista Alois."
"No jasně, varovná cedule, pozor zde straší pianista Alois!" oba se rozesmáli.
"Tak já se tam jdu podívat," začal Doktor.
"Počkej Doktore, tam v té tmě, podívej." ukázala Amy.
"Amy, nepřestávej se dívat."
"Co je PA?!"
"Plačící anděl."

"Lidé si myslí, že bychom měli zůstat v jeskyních, vlhkých hradech a hrobkách," hovořil Reg Půlbotka ke skupince nemrtvých policistů, kteří se mačkali v koutku strážnice a cítili se mírně nejistě.
"Je na čase, abychom se mi, i naši bratři a sestry, kteří stále ještě nečinně polehávají v hrobech, spojili a dovolali se našich práv," Nezaznamenal mezi svým publikem valné nadšení, ale on se nikdy nevzdával. Přednášel by i před prázdným sálem.
"Není radno očekávat pomoc od těch, kteří setrvávají tam ve tmě, nemusí se dostavit. Kniha Janeradova, kapitola 25, verš 8." poznamenal strážník Postihnout od nejbližího stolu.
"Ty mlč,"

Václav byl amatérský astronom, kutil a všeuměl. V důsledku toho zvládl sledovat zkázu civilizace téměř v přímém přenosu.
Dalekohledem viděl první výbuchy přenosových stanic a na starém rádiu naladil nouzové vysílání, když elektřinu po hodině nikdo nenahodil.
Podle kusých zpráv odvodil, že ekoteroristé hlásající návrat k přírodě našli experta, který jim poradil, jak efektivně vyřadit z provozu elektrickou síť.
Teprve když začala padat tma, začal se trochu bát. Ale ve chvíli, kdy se zahleděl na oblohu a poprvé spatřil hvězdy nezastíněné světelným smogem, strach ho přešel.
Byl od přírody optimista. A nezměrná nádhera toho pohledu za nějaké to nepohodlí stála.

Bojím se,
když v noci se blýská.
Bojím se,
když osoba blízká odchází.
To pak přichází noc. A můry noční,
ty jsou zlé, jsou kruté a přímo lační,
po duši mé. Když přijde noc,
tak často sním a je toho moc.
Bojím se,
když v noci spím sama.
Bojím se,
když přichází stín.
To usnulo slunce a není už jasné,
zda vysvitne zítra či radši zhasne.
Tma totiž sytí a sytí hodně,
a důvod k bytí, ukryl se na dně,
a ukryl se umě.
Bojím se,
když jsem tady na slunci sama.
Bojím se,
když jsi tam ve tmě sám.

Už týden byla Na Vlastní Nebezpečí na cestě napříč Ztracenou zónou, ale zatím na žádného Kalnamychidirotaniriána nenarazili.
„Což je možná jedině dobře,“ přemítal Caledri.
„Vy víte, jak Kalnamychidirotaniriáni vypadají?“ zeptal se Narsis.
Caledri zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem žádného neviděl, ale četl jsem o nich. Prý jsou obrovští,“ ztlumil hlas, „mají dlouhá fialová chapadla a oči podlité krví.“
Ostatní důstojníci napjatě Caledriho poslouchali a nezaregistrovali, jak se venku za průzory náhle setmělo.
„Jak moc obrovští?“ zajíkl se Linkatta.
Než stačil Caledri odpovědět, zazněla rána, jak cosi udeřilo do trupu – a za průzorem se objevilo obrovité krvavé oko.
„Áááááááá!!!“ zaznělo sborově můstkem.

Vzbudí se někdy pozdě v noci. Teddy spí na zádech, tak bezbranný a odevzdaný, že se Remusovi něhou tají dech. Dora oddechuje klidně vedle něj. Za nimi, tam ve tmě, čekají stíny.
Dřív je Remus vítal.
Sirius, s vlasy do čela.
James, s rošťáckým úsměvem.
Lily, její něžné ruce.
Těšíval se na ně, a v těch nocích, kdy je cítil jasněji, doufal, že mu tím naznačují, že je už brzo potká.
Nikdy je necítil tak jasně, jako dnes.
A dnes ho to děsí.
Jeho syn najednou otevře oči, vykřikne a vztáhne ručičky po něčem, co mu navždy uniká.
Do tmy.