DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Do uliček se vkrádá soumrak, lampář zažehává první světla. Stíny nároží a průjezdů se proměňují v hochy, odlepují se ode zdí, shlukují se po dvou, po třech, tiše spolu hovoří. Zvon chrámu svaté Kateřiny zazní pětkrát, šestkrát, sedmkrát. Naše srdce duní s ním.
Šero nás vítá jako přítel, jako bratr, čtvrť nás objímá, žlutá je barva naše. Vydejme se do ulic, pátrejme ve dvorech, sledujme temnící obrysy střech. Na město se snáší noc, kdosi zabrouká známou melodii, přichystejme se k běhu.
Tam v temnotě se brzy zableskne bílá maska, zavlaje plášť.
Širokko zkouší, zda jsme hodni.
Širokko hledá velkého Vonta.

At a glance, walking alone into a terrorist base to save their hostage seems like a supremely unwise endeavour.
But.
It depends on your point of view. We shrinks call it acceptance of the status of victim.
Genet trained me out of accepting this role – and taught me how to force it on my opposition.
I raise a KA-BAR (less chance of anyone connecting this slaughter to me) and take a deep breath. From now on, they are the scared little people fooling themselves that staying inside makes them safe.
I am the scary thing out here in the dark.

So the elves decided to stick them into prison.
How typical.
Dís frowned.
It was not smelly and cold prison, but one would expect as much of the elven folk. The cells were... well, not spacious and comfortable, but at least clean and reasonably well kept.
But... they were cells, obviously.
And Thranduil only wanted to see Thorin, and that for a short time.
How long is he going to keep them here?
But the worst thing in here is… that one.
The one... that walks in starlight.
She comes out of the darkness… to steal Kíli’s heart and soul.

Karavana se po celodenním pochodu (Bahno! Rozbité cesty!) ukládala ke spánku. Jezevec obcházel tábor a umisťoval detektory.
Klienti se takovou zbytečností odmítli zabývat.
Držením hlídek taky.
Takže se zase nevyspí. No, zalomí to zítra na některém z vozů...
Cinknutí detektoru.
„Vsávat! Balíme a mizíme odsud.“
„Vždyť je tma!“
„Chcete ještě někdy vidět slunce?“
Obchodníci se s brbláním pomalu vypravovali na cestu.
Další slabé cinknutí.
Jezevec si nevrle odfrkl.
Průvodce karavan už dělat nebude. To je moc o nervy. Asi to zkusí v gardě...
Lovit věci, které se skrývaly ve tmě, mu náhle přišlo podstatně méně nebezpečné než dělat chůvu idiotům.

Nestačí snad, že jsme prokletí?
Teď navíc se staráme o děti.
Kdo je zná, vůbec se nediví,
že mi z těch dvojčat vlas šediví.
„Strýčínku, mně se chce, no vždyť víš,
ty se tam do křoví nebojíš?“
Maličký půlelf tu málem brečí:
„Tam ve tmě se ukrývá nebezpečí!“
Maedhros prudce se otočí,
koukne se dítěti do očí:
„Upaluj tam, co chodí jiní,
jen kdo se bojí, sere v síni.“
Dím: „Jsou to jen děti, ty ukrutníku,
nemůžeš nechat je na nočníku?“
Maedhros vysloví rázné: „Ne!“
Všechny mé snahy jsou ztracené.
Vzpomínka krásná se mi vrací,
na domov a klozet splachovací.

Byl jednou jeden pokoj vprostřed noci. Někdo tam sténal, ale rozhodně to nebylo bolestí. Zatím.
"Smím?" zašeptal ten druhý.
Vzdechy ustaly, vzrušení bylo pryč.
"Vy se ptáte? Vězeň, který se vám vydal na milost, vám tu sténá pod rukama, a vy se ještě ptáte?"
"To nebyla odpověď, Gabrieli."
"Ano. Prosím"
*
Ráno ještě v polospánku Gabriel zamumlal: "Tomu se říká zneužít svého postavení, abyste věděl."
Odpovědí mu bylo ledové, šokované ticho.
"Tedy tomu, když si někdo hraje na bezmocného vězně a svádí svého krále."
"Ale ty toho bezmocného vězně nehraješ, Gabrieli. A já toho velice rád znovu zneužiju," zasmál se král.

„Ty je neslyšíš, Claro?"
„Co?“
„Ty hlasy ve tmě.“
„To je hluk z ulice. Potřebuješ si odpočinout. Tady máš prášky na spaní.“
„Nepotřebuju žádný prášky, je mi dobře.“
„Lehni si a odpočiň si, to je rozkaz.“
Přikryla mě a odešla z pokoje, ale ten pocit strachu nezmizel. Vím, že tam jsou, i když je Clara nevidí. Vyčkávají. Co když tam ale nic není? Co když si to jen představuji?
Natáhnu se pro ty zatracený prášky. Vezmu si jeden, ne raději deset, abych měl jistotu, že zaberou. Usínám. Hlasy pomalu mizí.
„Spí?“
„Ano.“
„Doctor je náš. Připravte sál, bude se pitvat.“

Mokrou tmou prolétnou tmavé postavy.
Liškomágové.
Staví se mase vody jako hráz.
Neviditelný násep zadržuje proud, tlačí ho zpátky, kolísá, znovu se napře v zoufalém vypětí, černý vzduch praští výbojem energie, voda syčí, klokotá, neochotně ustupuje magické přehradě, znovu vyráží vpřed, někdo se zhroutil vyčerpáním, není čas sledovat, kdo to je, nahradí ho jiný, všechny síly se musejí spojit, každá špetka magie je potřeba.
Na nakloněném betonovém sloupku uprostřed temného víru sedí zelený skřet, zalyká se smíchem, povzbuzuje svůj živel.
Jen do toho, vodičko, všechny utop!
Tmu rozčísne plamen.
Starý čaroděj balancuje na střeše kůlny. Metá na příšeru hrsti ohně.

Sice bych chtěla v noci spát, ale když zavelí hyperaktivní močový měchýř, prostě nic nenadělám. Většinou jdu potmě, abych se moc nerozebrala, a jakožto děsný strašpytel se rozeberu mžouráním do tmy, jestli v ní něco není.
Jednou takhle jdu okolo botníku, a krve by se ve mně nedořezal - z police na mě svítí dvě zlaté oči. Co teď? Manžela se nedovolám, zbraň nemám; zoufale se vrhám k vypínači, ať aspoň vidím, proti čemu stojím.
Na polici v klidu leží synova kšiltovka s fosforeskujícím nápisem. Uuuuf! Ještěže tady ve tmě nikdy nemůže být tolik příšer, kolik si jich tam dokážu představit.

Před šesti lety jsme se sestřenkou popadly starou kárku, kanystry s vodou, stan, pár věcí a vyrazily na cestu. Bylo nám šestnáct, byl srpen, jeden z nejkrásnějších měsíců.
Nakonec jsme zakotvily na kouzelné stráni u lesa, nedaleko místa, kde ukončila svůj život skokem ze skály jedna ubohá slečna. Vařily jsme si šťávy ze zdivočelého ovocného sadu a po večerech si u ohně četly Pána Prstenů.
Jednu noc nám ale připadalo, jako by ve tmě okolo někdo chodil. Tiché našlapování, praskot větviček.
Ve stanu jsme vylovily baterky a nože.
Skoro jsme nespaly.
Ráno jsme zjistily, že nám někdo ukrad všechny buřty.