DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

„Já už tam nepudu.“
„Mazej, Karolíno. Musíš se jít vyčurat.“
„Nepudu. Je tam tma.“
„Neblázni, Karolíno. Kočky přece potmě vidí.“
„Nepudu, je tam strašidlo.“
„Jaké strašidlo, prosím tě? Strašidla neexistují.“
„A existují, abys věděla. Támhle je jedno pod borovicí. Strašně dupe funí a... jau, jau... píchá, víš“
„Šmárja, Karolíno, to je přece ježek. Ten ti nic neudělá.“
„Nežere kočky?“
„Nežere.“
„Ani hebké, sametové?“
„Ne, ani ty ne.“
„Ani britské, modrokrémové?“
„Neeee!
Počkej ukážu ti to...“
„...jauu, ta potvora píchá.“
„Já ti říkala, že je nebezpečnej!“
„Kájo, neblázni, já o něj jenom zakopla. Já totiž na rozdíl od tebe potmě nevidím.“

Žárovky zapraskaly a zhasly. Celé skladiště pokryla naprostá temnota a nebylo vidět ani na krok.
"Teď jsem tě dostal, hrdino," zazněl kovový hlas. Byl slyšet ze všech stran a přitom odnikud. "Díky mým brýlím s nočním viděním vím, kde jsi, mohu vidět každý tvůj krok. Ale ty jsi ztracen ve tmě... Nikdy mě nedostaneš. Nikdy nebudeš vědět, odkud udeřím. Zklamal jsi. Své přátele i své město. Teď zemřeš!"
Nastalo ticho.
Tlukot srdce. Kroky. Vůně potu, kůže a kovu.
"Hm, tma. To je ale průšvih. To vážně netuším, co budu dělat," poznamenal suše Daredevil. Pak praštil svého protivníka přímo do nosu.

Bezcílné mávání oslabených ruček,
mrkání ospalých vyděšených oček.
Zapojování sluchu, který neposlouchá,
chození v chodbě, jenž je sáhodlouhá.
Tápání po světle, po malé naději,
padání do moře temnostních peřejí.
Úzkost, strach, žal s kapkou bolesti,
to vše je odměnou za tvé neřesti.
Hledání neexistujícího, potřeba žít,
už slyšíš tu smečku hladových vlků výt?
Černota pomalu do vnitra se vkrádá,
zpytování svědomí zbytečným se stává.
Krev a pot padající na zem neexistující,
srdce, které je nyní aktivně stávkující.
Umírá dech, vymírá naděje, hruď bolí,
jako kdyby někdo sypal čerstvé rány solí.
A to vše na samém světa dně,
tam ve tmě.

„Zařadíš Hasena k posádce, veliteli.“
Chlapa, který se chvěje jako děcko, co se bojí tmy?
„S nejvyšší pravomocí.“
Ustrašený nováček, a bude smět trestat zločiny okamžitě, bez soudu?
„Cože?!“ neudržím se.
Vévoda po mně střelí káravým pohledem.
„Se zpětnou platností. Od... kdy se to stalo, Hasene?“
„O žních,“ hlesne.
„Od začátku žní.“
Nechám zmateného muže odříkat přísahu.
„Veliteli, Hasen svou pravomoc překročil. Jaký trest navrhuješ?“
„Eééé... okamžité propuštění?“
„To je přiměřené. Propouštím tě ze stráže, Hasene. Vrátíš se k sedlačení.“
Hasen omámeně pomrkává, jako kdyby náhle vyšel z temnoty na světlo.
A Janis se kdovíproč zubí od ucha k uchu.