DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Vládla temná noc. Vesnice byla ponořená do ticha, měsíc jasně zářil.
Na dveře domku dopadla rána.
Nablízku se rozštěkal pes, další se přidali.
Domek ale zůstal tichý.
Další prudké klepání.
Ale stále nikdo neotvíral.
Do třetice zaznělo klepání.
Tu zaplála jiskřička světla, zazněly kroky. Snědá žena s tmavými vlasy zabalenými v šátku otevřela dveře.
Muž vešel dovnitř. Nepromluvil, žena na něj mlčky hleděla. Na rameni měl krvavý šrám.
Tak tomu bylo vždycky.
Protože když se vlkodlak vrací domů, je za dveřmi nejprve lítá šelma, která by roztrhala i vlastní ženu.
Až po třetím zaklepání je zase člověkem. A může vstoupit.

V hostinci bylo nezvykle ticho. Všichni se snažili nedívat do zadní části lokálu.
"Hej, Horo, co se děje?" zeptal se při příchodu Maller.
"Mladej cotas," kývnul směrem ke tmě.
"To myslíš tamtoho?" naznačil pohyb prsteníčkem. "Já myslel, že s tim šel ke kováři."
"To sice šel, ale až za dva dny. Měl službu. No a pak už bylo pozdě. Musel mu vzít i prst. Prý už černal."
Maller se otřásl odporem. "A proč je sám?"
"Nikdo neví co mu říct a já musím být u vchodu. Hele, pozvi ho i za mě."
Maller vzal dva korbely a vešel do šera.

Kde to jsem? přemítal vylekaně.
Všude kolem byla skála a tma. Víc nic.
Náhle se za ním ozval skřek natolik děsivý, až ho zamrazilo v kostech.
Bez ohledu na kolena a dlaně rozdrápané od kamínků a skály se začal plížit vpřed. Když tu náhle, tam před ním ve tmě... Nelesklo se tam něco? Natáhl tím směrem ruku a nahmatal něco kovového.
"Prsten?" podivil se těsně před tím, než ho váha cizího těla srazila k zemi.
V posteli Dna Pytle se s vyděšeným výkřikem vzbudil malý Bilbo.
"Byl to jen sen," utěšoval sám sebe, "a sny nic neznamenají, to ví každý!"

"Hele, ségra, seš si jistá, že to zvládneš?" Sidol se nervózně drbal za uchem. "Potřebujem jít hrát."
"Nemusíte," pronesla Mlátička hlasem, v němž na sebe narážely ledové kry. "Budu v pohodě. Já jo."
"Seš si jistá, že to byl on?"
"Naprosto."
"OK, kurva... jdem."
Mlátiččin soused se rozvalil na gauči s pivem a tlustým angorským kocourem. Oba se chystali trochu si zakritizovat profesionální wrestlery.
Netušili, co čeká vedle, v temnotě. Dva obří reproduktory, otočené ke zdi, v přehrávači připravený Dark Funeral. A zasněně se usmívající Mlátička.
Po paměti nahmátla ovladač hlasitosti, otočila na maximum.
"Pomsta," zašeptala zasněně a zmáčkla play.

Danny opatrně otevřel dveře.
Posledních pár set metrů procházeli přítmím, ale tady už nesvítily ani bludičky nouzových světel.
"Je to mrtvá továrna," zašeptal překvapeně.
Simona netušila, jak to poznal.
Okolí páchlo stejně už několik hodin, tedy kromě pár ošklivých překvapení.
Našli měsíc mrtvou krávu v opuštěném sklepě.
Příliš živého bezdomovce na malém dvoru.
Nedalo se říct, kde to páchlo víc.
Zespodu zaduněl výstřel.
Ozvěna naznačila obrovské rozměry haly.
Danny se Simonou skončili v jedné hromádce na podlaze ochozu.
Pět milimetrů plechu zastavilo všechny broky.
"Úplně jako doma," uchechtl se Danny a hodil zábleskový granát.
Dole v temnotě zaplálo magnéziové slunce.

Zírala na baldachýn nad svojí postelí. Už si téměř nepamatovala, jaké to bylo usnout, sotva se její hlava dotkne polštáře. V sídle panovalo naprosté ticho. Téměř nepřirozené. A šero. Šero tvořené mihotavými plamínky loučí, pomalu vyhasínajícími krby a odlesky v zrcadlech a naleštěných kovových plochách.
Myšlenky jí, jako obvykle, utekly zpět ke vzpomínkám.
Noční les nikdy tichý nebyl. Zvuky, nejprve děsivé, se brzy staly vítanou ukolébavkou.
Sametová, ničím nerušená čerň noci rozprostírala svá ochranná křídla nad trojicí pocestných, schoulených těsně k sobě.
Snad právě to k jejím víčkům přivolávalo spánek.
Malý prostor bezpečí mezi dvěma těly, skrytý temnotou před světem.

Připravili tě o ně. Vytrhali ti je z duše, ze srdce, tak jako se vytrhává zub, některé se nechtěly pustit, zapuštěné příliš hluboko, příliš srostlé s tebou samotnou. Zbyl jenom pocit, žes něco ztratila, něco vzácného, důležitého, ale nevíš co.
Občas pořád slyšíš ten zvuk, jako by spojení mezi vámi fungovalo i poté, co bylo přerváno, jako by někde hluboko mezi tebou a Vesmírem pořád bylo to tajemství, co už není, a ty víš, když se díváš na noční oblohu a dědečkovi do posmutnělých očí, v těch chvílích víš, že jsou to vzpomínky a že se ti jednou vrátí, Donno.

Tam ve tmě nebylo nic.
A i tma bylo jen slovo, lidská náhražka, protože jazyk nedokázal popsat nicotu.
Tma, co nebyla tmou, byla měkká a chladivá. Myšlenky, které nebyly, čekaly na probuzení. Slova, která nezazněla, čekala na vyřčení. Tisíce tvorů z dávných časů čekalo na své tisícileté životy. Odjakživa vyčkávalo příchodu teď.
To měkké nic mohlo porazit cokoli. I jen zrnko písku.
To zrnko písku, které ho zastudilo v dlani.
A zvonivý hlas Dětské císařovny.
Přání.
A shon myšlenek, slov a tvorů, stvoření, které bylo odjakživa.
A tma byla náhle skutečná.
Sevřel v dlani Auryn a najednou byl doopravdy šťastný.

T’Khut vyšla a ozářila planetu lehce načervenalým světlem. Spock ležel v posteli a pozoroval světla dopadající skrze otevřené balkonové dveře na potemnělý strop.
„Dobrou noc, miláčku.“ Amanda ho políbila na čelo. „Ať se ti zdá něco hezkého.“
Upřel na ni bezvýrazný pohled. „Dobrou noc, matko.“
Zůstal sám. Zavrtal se do deky a otočil se na bok čelem do pokoje.
Z dřímoty, do které se propadal, ho vzbudilo tiché zavrčení. Rozbušilo se mu srdce, ale strach se snažil potlačit.
A pak to uviděl. V rohu pokoje se ve tmě krčil malý sehlat. Spock se uklidnil.
Od té doby měl nejlepšího přítele.

Poslední dobou noc vítala jako svojí chvíli svobody a samoty. S příchodem tmy se denní „musím“ měnilo na všechna ta noční „chci“. Město pomalu utichalo, ztrácelo svůj denní frenetický rytmus a získávalo ten noční, anarchii propojující ticho a hlahol. Někdy jí stačilo sedět u okna, ale častěji vycházela do ulic, předala vládu svým nohám a konečně měla šanci slyšet svoje myšlenky. Tam ve tmě se všechny hrany stávaly oblejšími, barvy tlumenějšími a slova získávala na významu. Spánek jí musel přepadnout ze zálohy, jinak by vůbec nespala. Kdyby jen tušila, jak dlouhá tma se blížila, byla by za dny mnohem vděčnější...