Cosi je shnilého…

Studovat s Haroldem pokročilé přeměňování a podílet se na jeho výzkumech bylo inspirující, večery strávené poslechem hudby mne opájely a noci… noci plnily závratí.
A přece bylo něco špatně.
Nadhodila jsem svůj problém Lucce, zatímco jsem se bavila tím, že jsem Lukáškovi kreslila neumělé obrázky (k mému údivu se mu líbily) a učila ho dětské říkanky.
„Mluvili jste spolu o dětech?“ zeptala se opatrně.
Vydechla jsem poznáním.
Já závistivě okukovala Lucčino rostoucí bříško a Harold nekompromisně prohlašoval: „Nejsem zvědavý na to, aby mi nějaké batole umatlanýma rukama špinilo kalhoty.“
Když viděla, jak se tvářím, kývla.
„A v tom to vězí.“