DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

Podivné zvíře, ne nepodobné myši, ovšem s obrovskýma nohama*, skákalo přes kamenitou, poušť, když si nedaleko všimlo rychlého pohybu. Opatrně se tím směrem vydalo. Na červené zemi ležel pár sandálů, a zvíře ho začalo zvědavě očichávat. Nevšimlo si přitom, že v dálce rychle mizel oblak zvířeného prachu.
Mrakoplaš seděl na kameni. Celá tahle záležitost s uvíznutím na tajemném posledním kontinentě, Čtyřixu, pro něj sice představovala sbírku zcela nových děsivých hrůz, ale už dávno nebyl žádný zelenáč. Pro přežití v neznámém prostředí si určil jen dvě pravidla - žádná zvědavost a rychlý přesun.
Jen kdyby si pak nemusel vždy vyrábět nové sandály.

„Támhle je! Za ním!“
A sakra. Vezmu nohy na ramena, ačkoli vím, že jsem bez šance. Rozumím si s čísly, ne s během, takže mně brzy dostanou.
„Já tě zabiju!“ oznámí mi o hlavu vyšší druhák.
„To… je… nepravděpodobné,“ vyrážím ze sebe mezi trhanými nádechy. Proč nikdy nedokážu zůstat zticha?
Starší kluk hrábne do batohu, ale nevytasí vystřelovací nůž, nýbrž sešit na domácí úkoly.
„Dostal sem trojku!“
„Ale – „
„Měls mi to napsat na jedničku!“
Měl jsem zkusit znovu utéct. Místo toho vyhrknu:
„Tobě by správný výpočet kvadratické rovnice nikdo neuvěřil!“
Stejná otázka jako před chvílí: proč nikdy nedokážu zůstat zticha?

Krajinu protl dvojí výkřik velitelů, vítězný i zděšený. Války chyby neodpouští. Muže přeletěl dvojí pohled velitelů, posměšný i starostný. Neodpouští chyby velitelům a neušetří ani jejich lidi. Modlitba zněla jen jedna.
Pohledy vzhůru byly jediného druhu, i křik byl jediný. Pomstu nebes nelze sledovat v klidu. Prosby byly ale dvojí. Od mužů, kteří se bojí, ať všechno skončí, a od mužů, kteří se jen bojí, ať to nekončí. Písně se vytratily všechny. Vojska vidí, že bohové nebojují (zbraněmi).
A najednou i vojsko bylo jediné. Osamocené vprostřed děsivého poselství, obklopené prachem, který útěkem zvířil jeho protivník.Teď by modlitby zněly dvě.

Chvátám, chvátám. Dva eseje do pátku, příprava na testy, ústní prezentace. Zamluvení učebny na promítání. MHD. V osm hodin to začíná, nestíhám, nesvačím, nestihnu to, nestačím.
Co? Kapitán Amerika co? Úprk. Spoilery jsou fuj. Snape zabije Brumbála. Na filmu pozdě, ale předpremiéry mají úvod. Ještě na záchod. Stihla jsem zabalit něco k jídlu? A kam zmizel lístek.
Uf. Je to za námi. A kde jsou ostatní? Ha, už přeběhli koleje? Já se tady vzpamatovávám z filmového zážitku a oni už jsou za luhy. Co? Pivo? Ale mám uzávěrku. A drabblata. Mají tam wifi? Jo. Wifi a pivo. Mňam. Chutná mi.

Automatické dveře se otevřely a on vstoupil do místnosti. Odložil na stůl pivo, a pak se otočil k palandě pro něco ke čtení. V tom se zarazil, jako by ho přimrazili.
Na posteli ležela žena. To samo o sobě by bohatě k šoku stačilo, ale bylo toho víc.
Žena byla překrásná, nahá, ležela na zádech, nohy opřené o ramena muže, který se divoce činil v jejím klíně.
"Promiň kamaráde, ale já tě varoval, první žena co se tu objevila po třech milionech let... co jsi čekal? AÚÚÚÚÚÚ JÉÉÉÉÉÉ!" zavyl Kocour a v ten okamžik Dave konečně procitl z noční můry.

"Teď už se to musí povést. Ne jako naposledy. Všichni se mi vysmívali, že jsem nešikovný a že mám velký nos, a pak mě strčili do potoka. Ale já se pomstím! Tohle bude můj silný kamarád. Pošlu ho na ně a on je zbije," rozumuje osmiletý chlapec a usilovně tvoří.
"To je ono!"
Panák má nohy na ramenou, oči na zádech a ruce tam, kam si slušní lidé nesahají.
Hoch se nespokojeně zamračí, ale než stihne dílo předělat, ozve se z blízkého domku ostrý hlas:
"Jehudo Löwe ben Becaleli, okamžitě se přestaň hrabat v tom blátě, nebo budu žalovat tatínkovi!"

His view of the sky was blocked by a rampaging barricade of shoes, for he resisted the irresistible. The act of opposing a powerful entity wasn't a wise choice, but neither was the act of beating a defenseless woman.
Reckoned powerless, the stomping stopped. He rose heavily injured. With bloody clothes and a bruised body, he stared blankly at who it seemed to be in charge, reached for his hidden pocket, and leaped stabbing him in the chest.
Stunned by the swift events, everyone suddenly lost their hearts, tossed their legs on their shoulders and escaped. Broken, he stood victorious.

Sidol překvapivě nejevil snahu máti přemlouvat. Jen ji sledoval, jak za neustávajícího proudu sarkasmů a kurňování připravuje kávu, a nervózně odhlížel ke dveřím Mlátiččina pokoje.
"Vim, že si řikal, ať se neptám," sykl Brajgl, "ale proč to tu mam hlídat?"
"Dokážeš si představit apokalypsu?" zachraptěl Sidol.
"?"
"Apokalypsa je to, co by sis kurva přál, aby radši nastalo, kdyby se ty dvě-"
Dveře se otevřely dovnitř a strážný Brajgl se skácel Mlátičce k lemu noční košile, záhadným způsobem připomínající černé brnění.
"-potkaly," dokončil Sidol.
"MATKO?!" zavřískala dívka.
"Rozumím, nohy na ramena," kývl Brajgl a s Pepankem v podpaží zamířil k oknu.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si nešiel s Ančou na seno.
- Na seno? Hádam nemyslíš, že budem také kreposti robiť, ako seno zbierať.
- Pištík môj, ale ja som nemyslel, že by ste ho ako zbierali.
- Jaj, starý môj, neboli sme. Ale ono už ani to seno nie je, čo bývalo. To nie je ako kedysi, keď to bolo každému jedno. Dnes keď ťa na poli nachytá majiteľ tak musíš vziať nohy na ramena. A to sa ti ťažko robí, keď už tam jedny cudzie máš.

„Vážně myslíš, že to dokážou?“ zeptal se Lucius pochybovačně. „Když je sleduju, připomínají mi hejno klevetivých bab a ne akceschopnou přepadovou jednotku.“
„Zdání klame. Někteří jsou poměrně schopní bojovníci,“ připustil, s mírným sebezapřením, Severus.
„A když se nezadaří, vždycky můžeme vzít nohy na ramena…“ ušklíbl se Fred (nebo George), který se k nim přitočil.
„Prosím?“ zalapal Lucius po dechu. „Myslel jsem, že tu plánujeme útok na sídlo Temného pána a ne nějaké… ehm… postelové hrátky.“
„Co?“ teď zas vyvalil oči Fred (nebo George).
„Pod pojmem ´vzít nohy na ramena´ si očividně každý představí, co mu je bližší,“ utrousil potměšile Severus.