DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

„Když jsem se před lety vzbudil na chatě, svět skončil a všude chodili zombie. Překonal jsem odpor ke zbraním a pár zombíků postřílel. Pak jsem sehnal super štábní vozidlo a postřílel jich víc. Po zajetí jsem bojoval v džungli a jedl pavouky. Pak mi ustřelili část nohy a já utekl. Provedl jsem amputaci zbytku nohy nožem. Na brambory. Přešel půlku Sahary, vytáhl 300 tunové vozidlo z 15 metrové díry. Teď sedím ve vývojovém centru v Mnichově s prototypem funkční nožní protézy.“
Na ramena jsem hodil dvě náhradní nohy a za větru pískající v lebkách padlých nepřátel, odkráčel vstříc dalším nepřátelům.

"Jeme, lásko, vysaď mě, já to upravím," prohlásila Martha a zdaleka to neznělo jako návrh.
Jem Hearne si povzdechl a přidřepl k proutěné stěně.
"Martho, jsem si jistý, že jsi šikovné děvče, ale umíš s tím zacházet?" poznamenal ještě, samozřejmě nadarmo.
Martha už měla pilku v ruce. Výzdoba na májovou slavnost musí být perfektní. Za pasem měla nachystané i stužky na uvázání girland.
"Zvedej," zavelela.
Jem se pomalu narovnával. Zvládne to. Když zvládne domácnost Miss Matty, zvládne i tohle. Stoupala. Chňapla větev. Nařízla. Zavrávorala. Padala. Pomalu a dlouho. Dopadla.
Škubla sebou.
"Bože, ty sny jsou děsivý," převalila se pod duchnou.

Doktor si otřel čelo. Od krve měl celé ruce. Byl unavený, měl hlad a před ním na stole ležel pacient. Musel operaci dokončit, jinak by celá práce přišla vniveč. Zvýšený tep. Jeho pomocník dokumentoval operaci, aby se novátorská metoda zachovala i pro další generace.
Odložil skalpel. Začal sešívat tepny, svaly a poté i kůži. Hotovo. Oddechl si a zadíval se na pobledlou tvář černovlasého chlapce. Poplácal ho po hlavě.
„Uvidíme, co s tebou ta transplantace udělá,“ řekl milým hlasem Mengele, zatímco na vedlejším operačním stole umíralo chlapcovo dvojče bez nohou. Jeho čekalo ještě deset dní muk, kdy mu zahnívala ramena.

Itálie, Sicílie, Město Messina, 16. Století
Velitel Puškvorec je právě uprostřed zácviku nových rekrutů:
„…a když uvidíte zloděje, ne abyste mi je chytali, protože kdo chytá zloděje, chytá se špatný společnosti. Necháte ho pláchnout a budete rádi, že je ten darebák pryč a všude je zasejc klid a pořádek.“
...
Zeměplocha, Ankh-Morpork, století Ovocného netopýra.
Seržant Tračník právě instruuje nového rekruta, svobodníka čekatele Karotku:
„Takže, první pravidlo nočního strážného zní: Když pronásleduješ zločince, nikdy neběhej moc rychle, jinak by se mohl stát, že bys je třeba chytil. A to vede k různejm potížím, když někoho lapneš. Voni to hlavně nemaj rádi.“

Rytíř by se o meč neměl zničeně opírat, ale nenuceně s ním pózovat, aby vynikla jeho připravenost k okamžitému hrdinství, celková mužnost a ostře řezané rysy. Před měsíci by to Galavant dokonale zvládal. Tehdy však neměl dvacet liber navíc a měl Madalenu – v srdci, na seně, v posteli. Pěvci oslavovali jejich lásku věrnou a extatickou a nejvýš akrobatickou.
Teď se ocitl mezi stehny zcela jiné ženy, z naprosto odlišného důvodu.
„Soustřeď se a posiluj!“ zpražila ho princezna a pleskla ho po hlavě. „Hop!“
Galavant poslušně poskočil s kopím v ruce a s dobrými sto čtyřiceti librami královské urozenosti na ramenou.

Terén byl, jako vždy, obtížně prostupný. Oddíl zapadal do bažin. Každě tři kroky dopředu znamenaly podklouznutí o dva dozadu. Po pravdě se každý přesun rovnal noční můře.
A nejhorší bylo, že přesun měl být samozřejmě zrychlený. Zrychlený natolik, aby dokázal dorazit k vesnici dřív než nepřátelé. Zrychlený tak, aby útočníky dohonil... a potrestal.
No, snaha byla, ale...
Čvach, čvacht...
... moc se to nedařilo.
Pak ale někdo, jakýsi dávno zapomenutý génius, dostal nápad.
Chůdy. Druhé, delší nohy. Připevníte k nohám... těm svým...
Čvacht...
A pohybujete se vodou. Potůčky, řekami a jejich utajenými rameny.
Čvacht.
Speciální vybavení urychlilo přesun o 200 procent.

Po modrém nebi plula bílá oblaka. Svěže zelené lístky břízy šuměly ve vánku. Žáby namáhaly hlasivky, jakoby pořádaly turnaj ve sborovém skřehotání.
Magdalena seděla u jezírka. Obdivovala žluté květy leknínu. Letos ho zkoušela poprvé. Přemýšlela proto, kdo se první odváží riskovat souboj s masožravými žábami, aby utrhl květ. Skoro viděla, jak bere nohy na ramena. Usmála se a zavrtěla prsty zamotanými v srsti na plecích fenky bernského salašnického psa. Zasnila se.
Magdalenina představivost byla vskutku veliká. Nikdy by ji ovšem nenapadlo, že první bude mít nohy na ramenou Vracák. Kocour o lekníny nestál, jenže ta vodní myš ho pěkně naštvala.

Nejprve jsem si říkala věty se slovy až. Jako třeba až se začne plazit, až začne lézt, až začne chodit. Myslela jsem si, že to bude jednodušší. Nebylo. Každý další zdolaný level přidal nějakou vrásku na mém čele.
To dítě bylo vynalézavé. A nejvíc ve chvíli, kdy jsem měla plné ruce nebo se na chvíli věnovala něčemu jinému.
Rozhodně o ní neplatilo, že kde ji položím, tam ji najdu. Teda pokud nepočítám první tři měsíce života. Byla útěkářkou z přesvědčení. Když jsem se nedívala, dala nohy na ramena a hlavně co nejdál od maminky. Časem se ze mě stával sprinter.

Měli jsme takhle jednou s kamarádem moudrou debatu u piva na téma oblíbených a méně oblíbených písničkářů…
„To myslíš vážně, že se ti líbí víc Nedvěd než Nohavica?“ chytám se vyděšeně za hlavu, přemýšlejíc o výměně kamaráda, neb traumata z Podvodu jsou stále ve mně….
„Nedvědovým textům aspoň rozumím,“ odvětí defenzivně a omluvně na mě mrká.
„Počkej, to jako že Nohavicovi nerozumíš?“ divím se, ale taky se snažím o vstřícnější tón. „Dobře, občas strašně drmolí. Ostravak, no… Ale jinak v pohodě.“
Hluboké zamyšlení…
„No, co třeba ty nohy za hlavou?!?“ povídá vítězoslavně. „To mám chápat jak?“
„Jako překec…“ povzdechnu si.

"Zařízeno!" zvolal Pope, "první anglický překlad Principií vytištěn! Halley napsal místo předmluvy oslavnou báseň."
"Báječné! Máš epitaf na náhrobek?" otázal se Conduitt.
"Tak dlouho přírodu a zákon její noci šero krylo, až řekl Bůh: "Budiž Newton!" a vše se rázem vyjasnilo."
"To je slabé. Patos do toho! Oslav jeho ducha a mysl!"
"Muži, není sedm set liber za náhrobek příliš?"
"Kateřino, strýčkovu památku nelze měřit penězi. Mimochodem, na slavnostním odhalení potřebuji objasnit, proč byl tak geniální. Drahá, nevzpomeneš si na bonmot, který strýček řekl? Anebo mohl říct?"
„Jestliže jsem viděl dále, bylo to proto, že jsem stál na ramenou obrů.“