DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

Briana Kinneyho už nebavilo v pekle neustále mít nohy na něčích ramenou. Kdyby tušil, že za trest dostane přesně to, co nechce, nikdy by neošukal tolik tricků tak tvrdě. Chtělo to revoluci. Ale koho do ní zapojit?
Markýz de Sade se doslova zbláznil ze všeho toho mazlení od Hello Kitty.
Van Helsing byl nucen neustále koukat na Stmívání a Draculu mu nenechali ani jako obraz.
Vyschlá rašple Lady F. nepřicházela v úvahu. Ty její pohledy. Brr!
Nakonec zbýval poslední člen - Jack Harkness. Naprostý šílenec. Ten už nešukal roky, chudák.
Ano, Harkness bude ideální. Pokud se mu nepokusí dohodit vesmírnou slizku...

Je tady.
Přede mnou.
V očích strach.
Mám právo rozhodovat o jeho životě?
Ne.
Mám právo na pomstu.
Měla bych poslechnout Vincenta a vzít nohy na ramena?
Ne.
Vím, že nemohu.
Otec mi říkal, ať nikdy neváhám.
Matka mi říkala, ať neztratím samu sebe.
Nikdo mi neřekl, jak těžké je dostát svým povinnostem.
Oba pro mě měli vysněný život.
Život, který by byl zlatou klecí.
Bez možnosti vlastních rozhodnutí.
Ani jeden z nich tu však není.
Tohle je pouze na mně.
Nikdo mi nemůže pomoci.
Ruka svírající zbraň se mírně chvěje.
Oči jsou nuceny se dívat.
V uších rezonuje výstřel.

Mitchell miloval Camerona a zbožňoval svou dceru. Ale zpočátku obtížně snášel pozornost, kterou společně budili. Lhostejno, zda šlo o zkoumavé pohledy, nebo o povzbudivé úsměvy, byl z toho prostě nervózní. Styděl se za ty pocity a snažil se je skrývat. Upřímně obdivoval Camerona, který do nové role vplul, jako by se pro ni narodil. Mitchell byl zkrátka jiný. Hrozně nerad vyčníval.
Všechno se změnilo v den, kdy mu Cameron bez varování posadil Lily na ramena. Sladká tíha té, kterou oba milovali, mu automaticky narovnala záda. Najednou nebyl důvod nic skrývat. S Lily na ramenou se hrdě rozzářil jako maják otcovství.

Bylo mi padesát. Rodiče čekali, že se ožením, ale já na ženění nepomýšlel. Rozhodl jsem se pro armádu. Připadalo mi to jako dobrý nápad.
Když Velekrál a Elendil vymysleli Spojenectví, už mi to jako dobrý nápad nepřišlo.
Stáli jsme na cvičáku.
„Postáváte jako ženský na trhu! Rozestup! Pravou upažit!“
Upažil jsem.
„Teď položte ruce na ramena toho před sebou!“
„Nemůžu mu tam radši položit nohy?“ zabručel jsem. Naneštěstí příliš nahlas.
„To si nechte na večer, vojáku!“
Muž přede mnou se otočil a věnoval mi ten nejkouzelnější úsměv, jaký jsem kdy spatřil. Nakonec to v té armádě asi nebude tak špatné.

Geordi ještě rozepsalý s ospalkami v očích pod vizorem zamířil koridorem do jídelny.
„Dobré ráno, Geordi,“ pozdravil ho zvesela Data procházeje okolo.
„Dobré ráno,“ přikývl Geordi a pokračoval ve své cestě. Po několika krocích se zastavil. Co to Data nese? Neměl na ramenou nohy?
„Date! Date, počkej!“
Data se zastavil a tázavě se na něj podíval.
„Čí to jsou nohy?“ zeptal se Geordi. Data jednu nanosekundu nechápal.
„Á, ty myslíš ty nohy, co nesu? Ty jsou pro nového androida. Chci pokračovat v práci doktora Soonga. Budu mít potomka, zanechám odkaz,“ prohlásil pyšně a pohled jeho očí najednou vypadal tak lidsky.

Doktor měl nohy na ramenou. Nebyly to jeho nohy, ale Donniny. Seděla mu za krkem snažíc se vyšplhat na okno cely.
"Nešij sebou."
"Já sebou nešiju. Ale tys měla sníst o pár sušenek míň."
Váha se konečně zvedla, ale Donna ho zvládla kopnout do ramene. Nikoli omylem.
"Jak to vypadá," promluvil někam k jejím zadním partiím.
"Neprojdu přes prsa," odpověděla a spadla vedle něj jak pytel brambor.
"Nedá se nic dělat. Prolezu, oběhnu to a pustím tě."
"Myslíš?" dotázala se skepticky.
"No jasně. Hop na ramena," zhoupnul se na patách.
O pár minut později už měla nohy na ramenou Donna.

Ten okamžik měl stále před očima.
Týdny.
Měsíce.
Celé roky.
Pořád dokola se mu vybavoval.
Do temné mysli vyrýval hluboké šrámy,
které se stejně jako znetvořené tělo už nikdy nezahojí.
Drtil bezbrannou duši v bdění i v děsivých snech.
Stojí na rozviklaném balvanu uprostřed lávového řeky.
Proti němu na pevném břehu Obi-wan zaujme obranný postoj.
„Anakine, nedělej to! Mám výhodu.“
Opovržlivě se ušklíbne.
Možná byl ještě včera učedník, ale dnes je Mistr!
Darth Vader neporazitelný.
Pevně sevře světelný meč.
Skočí.
Obi-wan švihne modrou čepelí.
Anakin padá do žhavé lávy.
Uťaté nohy jej udeří do ramenou.
Moment, na který nelze zapomenout.

Trhnul s sebou, když se otevřely dveře. Ordinační hodiny přece dávno skončily?
A pak vstoupila ona.
Zrzavá kráska, doktorka, která byla takovým lákadlem, když před dvěma lety utekl z domu s Lékaři bez hranic. Dlouho se neviděli. Vypadala... nespokojeně.
Jakub rozpačitě přešlápl.
„Ahoj!“
„Hm, tak tady se schováváš! Druhořadej doktor na malým městě... Tos tedy dopadl. Hlavně, že jsi utekl zpátky pod sukně své ženy a na mě ses vykašlal! Dlužíš mi přinejmenším omluvu!“
Jakub se narovnal a trochu lítostivě se usmál.
„Ano, musím se ti omluvit. Za víc, než si myslíš. Já jsem ji totiž ve skutečnosti nikdy neopustil.“

JARVIS ho musel nabonzovať.
Tony stál vo vestibule, ruky sebaobranne založené pred reaktorom, v tvári nezvykle vážny výraz .
Bruce sa pokúsil usmiať. Nešlo to.
Nemohol ostať, ale tiež neočakával, že to Tony pochopí.
„Ani si sa nemienil rozlúčiť?“ Tony si odfrkol. „Nádhera, Kermit – zistil by som, že si vo vetre až keď by som v kúpeľni nenašiel tvoju zubnú kefku-“
„Kefku som tam nechal,“ Bruce mu skočil do reči.
Tony sa zamyslel. Prikývol. Prešiel popri Bruceovi a plesol ho po ramene. „Tak choď, Maličký. Choď, bež, uteč odtiaľto!“ Keď sa za ním zatvárali dvere, ponad plece dodal: „Ale vráť sa.“

Nálada v kasinu byla ponurá. Důstojníci se dohadovali o příčinách toho všeho. Jiní se snažili zapomenout. Zapomenout na hrůzu posledních měsíců.
Říjnová bitva znamenala naprostý konec. Nastal ústup, který se rychle změnil v bezhlavý útěk. A teď je Velká armáda v troskách. Nezbylo z ní nic. Více než půlmilionovou pýchu císařství zničila válka, hlad, nemoce, a zima. Strašlivá, krutá zima.
Dveře kasina se otevřely, a dovnitř se vpotácel voják. Promrzlý, špinavý, zkrvavený.
"Poručíku, vyhoďte ho! Tohle je důstojnické kasino!"
Voják se smutně rozhlédl, a klidně prohlásil: "Pomalu pánové, nepoznáváte mě? Já jsem zadní voj Velké armády, já jsem Michel Ney".