DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

„Tady máš kafe,“ tmavovláska před ní postavila hrnek.
Naděje – už zcela oblečená – konečně promluvila: „Co se včera stalo?“
„Ajaj, máš okno?“
„Nepamatuju se ani na tvoje jméno.“
„Bylo to pěkný, pobavily jsme se,“ usmála se tmavovláska.
„Ale já... já nejsem...“
„A byla jsi pěkně aktivní a šikovná. Dala sis moje nohy na ramena,“ dívala se jí do očí.
Nohy na ramena? A co by s nimi dělala? Nerozuměla.
Tak mlčela.
Tmavovláska se zasmála: „Moc toho nenamluvíš, že? Ale jazyk naštěstí máš.“
A Naděje porozuměla.
Zrudla. Nejvyšší čas k odchodu – nebo útěku.
Za sebou slyšela dívku křičet: „A jmenuji se Věra!“

Učitelka zívla, usrkla kafe a pustila se do opravování slohových prací.
Byla tu nová a myslela si, že téma: "Kdy beru nohy na ramena?" je poněkud nudné.
Nohy beru na ramena jen ve chvíli, kdy mě honí bazilišek! napsal jí brejlatý chlapec v první lavici. Podivila se, ale jela dál.
Nohy na ramena vezmu hned, jak vidím Sheldona.
"Zajímavé..."
V životě jsem bral nohy na ramena několikrát, naposledy pak na úprku před droidekami.
"?!"
Nohy na ramena vezmu občas, nejčastěji když utíkám před Raxacoricofallapatoriany.
"!!"
Nohy na ramena beru vždy, když dobíhám tramvaj.
Učitelka se usmála: "Alespoň ten Peter Parker je normální."

,,Je to přece ženiální!" rozzářil se Visiteur nad svými nápady.
Ostatní si jen pohrdavě odfrkli.
,,Okay, tak vymyslete něco sami!"
,,Mohli bychom," začala Judith.
,,Ne!"
,,A co třeba," pokusil se Mattéo.
,,Neee!"
,,Nebo," zkusil to Raph.
,,Ne!"
Než stihli protestovat, zaslechli klíče v zámku.
,,A sakra!" zaklel Raph. ,,To je Stella. Slíbil jsem, že uklidíme," podíval se kolem. Nepořádek. ,,Ta nás zabije. Vemte nohy na ramena!"
Stella vešla do obýváku. Všude byl nepořádek. Nikdo tam nebyl. Tedy až na Henriho, který seděl na gauči s nohami na ramenou.
,,Jak mám vědět, že lidi tohle myslí obrazně? Copak vy tohle neumíte?"

Hermiona se dezorientovaně probudila. Co se stalo? Připomněla si zběsilý úprk před příšerou, co ji chtěla sežrat... Ale teď se cítila dobře. Nic ji nebolelo, bylo jí teplo... Otevřela oči, kolem hebké, saténové přikrývky. Ale co ta tíha na jejích zádech? Aha, něčí ruka. COŽE? NĚČÍ RUKA? Pokusila se vyskočit, ale k ruce se přidala druhá a pevně ji zadržela.
„Tak už ses probudila? Jak se cítíš?“
„No jak by ses asi cítil ty, kdyby ses probudil v cizí ložnici a vůbec nic si nepamatoval. Ty, ty … SNAPE… TO SNAD NEEEE,“ vyjekla a její kočičí tělo se zazmítalo. Pryč! Utéct!!!

Malý žáček, oběť socialistického školství, přistoupil k tatínkovi a podstrčil před něj žákovskou knížku. Tatínek složil noviny, které četl, a tázavě se na synka zadíval.
"Tak copak mi neseš, Péťo?" Petřík, slzy na krajíčku, ze sebe vysoukal, že nese poznámku. A skutečně, uvnitř žákajdy se skvěla poznámka psaná červeným inkoustem.
Váš syn nespolupracuje při výtvarné výchově a místo zadaného libovolného zvířete kreslí fantaskní obrázky, jimiž zesměšňuje příslušníky VB.
"Cos prováděl, Péťo?"
"Kreslil jsem to zvíře, co má nohy na ramenou. To zelený," fňuknul Péťa, tatínek si povzdechnul, a pak svým rozmáchlým rukopisem napsal: Omlouvám se, ramenonožce už doma probírat nebudeme.

Ludvík XIV. pochmurně hleděl na zlaté příbory, talíře, poháry…
To vše mělo záhy putovat do královské mincovny.
„Státní pokladna je prázdná,“ krčil rameny pan Colbert. „Vaše Veličenstvo musí -“
Francouzský král zlostně svraštil obočí.
Jenže potom mu to došlo:
Že jeho nový ministr financí se mu snaží pomoct.
Že pro trochu nepohodlí nesmí vzít nohy na ramena a utéct od započatých reforem jako malý kluk.
Že zákony platí pro každého.
A že on musí jít příkladem.
Nepatrně se usmál.
„Vezměte si své zlato, pane Colberte. Věřím, že se dokážeme najíst i z porcelánového talíře. Hlavně, když do něj bude co dát…“
***

Venkovská cesta. Strom.
ESTRAGON (rozmrzele) Pořád jsme na cestách.
VLADIMÍR Tak je to nejlepší, sem nebo tam.
ESTRAGON (zasněně) Někdy bych chtěl zůstat na jednom místě…
VLADIMÍR To se tak občas stane… Nakonec.
ESTRAGON Třeba včera. Stejně jako dneska. Tady pod tím stromem.
VLADIMÍR (taktéž zasněně) Jen nekřič. Moc.
ESTRAGON A když nepřijde?
VLADIMÍR (udiveně) Přijde. Vždycky. Nebo jednou…
ESTRAGON (tahá si za tkaničku, zauzluje ji) Chci pryč, chci na pobřeží.
VLADIMÍR Tady je moc kamenů. (nakopne oblázek) Tlačí.
ESTRAGON (šeptem) Pojď se mnou.
VLADIMÍR Teď? Jdeme čekat?
ESTRAGON (zmateně) Přece čekáme. (rozhlédne se) O čem to mluvíš? (pochopí, zčervená)

Byl poklidný den. Bilbo si po snídani sedl na lavičku a vyhříval se na sluníčku. Pomalu bafal z dýmky starého Tobyho. Na obzoru nebyl ani náznak malinkatého dobrodružství. Vše bylo tak, jak se na Kraj sluší a patří. Bilbo si spokojeně povzdechl.
„Dobré ráno, strýčku,“ řekl Frodo, který přiběhl po cestě.
„Hmm, dobré, dobré,“ odpověděl Bilbo a potáhl z dýmky.
„Už jsem ti říkal, že má přijet Gandalf?“ Frodovi nadšením zářily oči.
„Gandalf?!“ Bilbo se vymrštil ze sedu a ostražitě se rozhlížel okolo.
Když se z horizontu vynořila špička šedého klobouku, vzal nohy na ramena a do večera se neukázal.

“Where are you?!” Mithra demands from the bud in my ear.
“Run-ning late,” I pant.
“As long as you’re running,” she replies worriedly.
Freerunning, more like.
It’s not a coincidence that the traffic in the city centre has been paralysed by a series of simultaneous strategically-located accidents. Someone really doesn’t want us preventing the assassination of the Mayor.
I wish I had any freerunning experience at all. Jumping fifteen feet down is not fun, and I would be worth fuck-all to Mithra with a broken clavicle.
Alright, time to use superpowers.
“Mith’, make sure all photos of me are overexposed-”

"Vezmi nohy na ramena, synku!", uslyšel jsem ve sluchátkách dědečkův šepot.
Ztratil jsem trochu času, než jsem pochopil, co to znamená. Ta dědečkova vášeň pro archaické výrazy z doby tak někdy kolem roku 2000. Ale když se hlídač objevil přímo přede mnou, pochopil jsem hned, že je čas zmizet.
Vmžiku jsem byl u východu z technického muzea a podařilo se mi ztratit se v davu turistů z kdovíkteré části galaxie.
Podal jsem dědečkovi požadovanou součástku k prehistorickému přístroji zvanému toustovač.
"Prima. A teď si dáme do nosu!", prohlásí vesele dedeček a já si opět nejsem zcela jistý, jak to myslí.