DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

"Koší," obrátil se jeden z těch tvorů k druhému. "Co je to malé šedivé?"
Sovátko nehroženě vystoupilo dopředu.
"Jsme autoři drabblat, co chtějí poznat jiné autory drabblat!"
Košín se otočil na Želvíka: "Prozkoumáme autory!"
Sovátko vystrčilo pařátek. Úplně malý nebyl. Ale kočičí zvědavost byla větší.
Ajejeje, řeklo si Sovátko v duchu, zdalipak jsme toto nepřehnali?
Vtom Myšák ucítil, jak ho něco lechtá pod nosem. Mohutně se nadechl a ještě mohutněji kýchl.
Obě kočky vyrazily pryč co jim dupydup tlapky dovolily a zastavily se až pod postelí.
"Promiň," omlouval se Myšák Sovátku, když odlétali domů. "Jsem prostě alergický na kočičí chlupy."

Po prvý se mi šíp do srdce zanořil, kdy se velkej pán v tobě zhlídl, děvče zlatý, ale přál bych ti štěstí, ve stínech bych se schoval, abych ti v cestě do světla nestál.
Po druhý se mi srdce v hrudi roztrhlo, když jsem shlídl, co ti udělaly, nebohá holubičko.
Po třetí mi srdce strachy pukalo, když jsem se do zámecký komory vloupával.
Tvý nohy mám přes ramena přehozený, ale ne tak, jak bejvávaly v dobách našeho štěstí. Tvý oči na těle cejtím, jenže jsou slepé, na mě se nedívají.
Jen abych tvý tělo našel, abych tě zachránil, Dorničko nejmilejší!

„Jací jsou, ti amoři, jak jim říkáš?“
„Autoři,“ opravilo Myšáka Sovátko. „Někteří jsou děti, jiní už tak dlouho předstírají, že jsou dospělí, až jim z toho zešedivěly vlasy.“
„Chtěl bych nějaké vidět.“
„Proč ne?“
Tak Myšák vylezl Sovátku na záda a vyrazili.
V bytě na velkém sídlišti bylo ticho a prázdno.
„Nejsou doma,“ řeklo Sovátko.
Jenže někdo doma byl. Od dveří je pozorovaly dva páry zvídavých očí.
„Rychle pryč, Sovátko!“ vypískl Myšák. „Zachraň mě!“
„Aha,“ řeklo Sovátko klidně. „Zapomnělo jsem, že tady nepíšou drabblata jen lidé.“
„Koší,“ obrátil se jeden z těch tvorů k druhému. „Co je to malé šedivé?“