DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

Vojska stanula proti sobě.
Mladý pruský král Fridrich hrdě pozoroval svou armádu, chloubu koruny. Jako správný panovník ji provázel do války, která mu měla přinést velké zisky.
Pruské dělostřelectvo zahájilo palbu, spolehlivé, ničivé.
Vypukla vřava.
Královo nadšení vystřídalo znepokojení, potom hrůza. Měl dojem, že se Rakušané blíží, vyhrávají, že je vše ztraceno...
Zachvácen panikou pobídl svého věrného koně. Uháněl hlava nehlava, jen pryč před tou zkázou...
Tak uprchl Fridrich II. zvaný Veliký z bitvy u Mollwitz, kde Prusové slavně zvítězili.
Svému koni jménem Condé nikdy nezapomněl, že ho tak obětavě nesl, a vždycky si ho cenil jako svých nejlepších přátel.

„To nedokážeš. Slyšel jsi ji? Kdo mi šlápne špinavejma nohama na mokrou podlahu, je synem smrti, říkala! Já ji znám, taky bychom týden mohli mít k obědu jen nudle s mákem. To neuděláš, flašku na to!“
„Beru,“ odfrkl akrobat. Lehkým krokem přešel k vytřené podlaze.
Principálka ho sledovala ostřížím zrakem.
Akrobat zkroutil tělo, prostrčil nohy na ramena a už si to po rukou štrádoval přes umytou plochu.
„Že tě praštím hadrem! Co jsem říkala o špinavejch hnátách?“
Akrobat se narovnal. Zamával principálce dlaněmi před nosem.
„Pokud vím, mluvila jsi o nohou. A ruce jsem si předtím umyl…“
Flaška byla jeho.

Bouchnou dveře.
Je po úplňku, vlkodlak se vrací domů. Strčí hlavu do ložnice, kde se ještě svítí.
Severusův nos na něj vyčuhuje z velice nezvyklé polohy mezi hubenými stehny ztrácejícími se v na půl žerdi stažených, zapraných spodkách. Severus se v životě nenaučí třídit bílé a barevné...
"Co tam hledáš?" zeptá se Remus, dusící se smíchy. "...Kdybych tušil, že jsi tak nadržený, pospíšil bych si..."
"Co to meleš? Já cvičím jógu!"
"Ty jsi v nějaké sektě?"
"Jsi normální?"
"Tak proč máš ty trenky na hlavě?"
"...Praskla mi guma."
"To si ji nemůžeš spravit?"
"Cvičení se (narozdíl od sexu) nesmí přerušovat!"

Učitelka opravuje slohové práce žáčků. Jde to rychle, přece jen, druháci sesmolí jen tři čtyři věty. Téma je aktuální: Můj první máj. Jdeme do průvodu. Mám krásné mávátko. Začíná to být jednotvárné. Tatínek mě vzal na ramena, abych dobře viděla. Vida, dokonce souvětí. Najednou se učitelka zarazí. Co to... Čí je to sešit? Petřík Kulíšek. V čele průvodu nesou mohutné pohlaví soudruha presidenta. Učitelka sešit zavře a znovu otevře. To slovo je tam pořád. Vzorně vykroužené modrým inkoustem. Zavolá si provinilce. Zabodne prst do inkriminovaného místa. "Cos to tu napsal?!" Chlapeček zrudne. "Prosím, když mě slovo poprsí přišlo takové sprosté."

Když mu někdo řekl, aby držel zobák, koupil si slepici... Jen pak nevěděl, čeho tím měl dosáhnout, a tak se začal velmi vyptávat, zejména toho, který mu tuto aktivitu doporučil.
Jednou mu někdo připomněl, že chybami se člověk učí. To neměl dělat. Tenhle člověk se totiž na rozdíl od většiny učit chtěl.
"Nepíchej do vosího hnízda." To bylo jasné. Proč mu to tedy připomíná? A tak se to rozhodl prozkoumat. Přirozeně tím, že to zkusil.
Nic z toho na něm nezanechalo vážné následky. Ale zkuste si představit, když mu někdo řekl "vem nohy na ramena" nebo dokonce "jdi se vycpat..."

Máša leží se zápalem plic už třetí týden. Mám o ní starosti.
Máše pořád není líp. Sousedka přinesla pečené brambory. Na Vinohradské večer řvou ožralí Fischerovi. Já jim přeju masopust, hovadům!! Jen ať jim ty Drážďany Američani rozflákaj!
Popeleční středa. Máše je lépe! Sousedka přinesla postní polívku, Máša nepochopitelně trvá na tom, že chce jíst u stolu. Odnesl jsem jí - paličatou - do kuchyně, zrovna spustily sirény, ale z toho si dávno nikdo nic nedělá.
Když to spadlo, nestihli jsme pomalu ani vstát, natož vzít nohy na ramena.
Živí, kašleme prach a střepina bomby, loket dlouhá, trčí přímo z Mášiny postele.

To se tak jednou Horáček s Pažoutem procházeli po parku, drželi se za ruce, Horáček se najednou zadíval do dálky a povídá, hele, člověče, měli bychom zkusit mít nohy na ramenou, a Pažout jen vykulil oči, tady? Vždyť je tu plno lidí, Horáček na to, ti přece vůbec nevadí, a Pažout tak nějak zrudnul, ale Horáček nechápal, co na tom máš? Pažout zrudnul ještě více a Horáček povídá, tak jsem to nemyslel, tamten skin na nás divně kouká, musíme utéct, Pažout se chytil za hlavu, tak se to neříká, říká se vzít nohy na ramena, ale raději fakt půjdem domů.

Utíkala pokaždé, když jí někdo projevil jenom trochu lásky. Utíkala, když někdo projevil trochu upřímného zájmu o její maličkost. Utíkala, když ji někdo chtěl pomoci. Utíkala skoro pořád. Utíkala do svého nitra. Utíkala do svých vzdušných zámků. Utíkala do cizích světů. Utíkala vytrvale. Utíkala a párkrát zapomněla kam a proč utíká, ale stejně běžela dál. Utíkala sama před sebou. Utíkala před svým štěstím. Utíkala a myslela si, že takhle je to správné. Utíkala, protože neznala nic jiného.
Najednou začala být z běhu unavená, už nechtěla dále utíkat. Měla od samého běhu puchýře. Tak se zastavila a pohlédla realitě do očí.

Tak, jako snad každý večer, bylo u Bídáka plno. Jednonohá Lily po dlouhé době sešla dolů a dělala chlapům společnost.
Najednou se dveře prudce rozletěly. Dovnitř vběhl malý kluk, který sloužil jako poslíček.
"Šťára! Budou kontrolovat noční hlídku," zaječel z plných plic. Nikdo se nezvedal. Na tohle už byli zvyklí. Vždy se z toho dalo vykecat.
"Nedělám si legraci. Dneska s nima jde i Šár!" zařval znovu a konečně se dočkal reakce. Noční služba se začala zvedat a utíkat na svá stanoviště.
"Tu nohu chci ráno zpátky," zaječela jednonohá Lily na cotase, který utekl s její umělou nohou na ramenou.

Dneska říkali, že se nemám bát. Zombíci se stáhli. Jen trochu obhlédnout okolí a pokud možno přinést něco co se bude hodit. Běžím si kolem lesíku a v trávě se něco blyští. Je to mačeta. Očistím ji od trávy, zkouším ostří. Docela ostrá. Bude se hodit. S mačetou v ruce běžím dál. Myslím, že dnes už by to mohlo stačit a vracím se pomalu k základně. Kousek od brány stojí zombík. A na nohou má skvělý zánovní Adidasky. Moje Najky už se rozpadají. Mačetou mu utnu hlavu, a pak nohy. Hodím si je na ramena a probíhám s kořistí branou.