DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

Bitva byla v plném proudu. Elfové a skřeti se rubali jako ta hovada, trpaslíci se oháněli sekerami od strýčka Vadera, hobiti zděšeně ječeli a zuřivě hledali kámen mudrců. Hraničáři hulili a zamračeně zírali na všechny ty idioty kolem.
Do bitvy vlétl Átrej: „Vinnetou, proč jsi mě opustil?!“ Vbíhá do toho chaosu a snaží se dobít Narnii. Požírá ho Říše divů.
Po nebi se prohánějí všelidruzí emzáci. Olympští bohové se tentokrát rozhodli neúčastnit.
Nikdo netušil, co se sakra děje, možná to byla Shauma, nejspíš DMD. Apokalypsa byla nevyhnutelná.
Alenka vyhlédla ze svého úkrytu. „Utíkej, Forreste, utíkej!“ Enti se dali na pochod.

No matter what Thorin said, Dís will go to Ravenhill and…
Wait a minute. Why should I go to Ravenhill? Why should I fight? I endanger everyone! They are trying to protect me, ignoring their own safety…
Dís will go to Ravenhill.
No, I will not. Why am I on this quest? How come you can command me?
Because I am an author. And I want you to go to Ravenhill.
I refuse. You have no power over me anymore.
So you want to run? To hide from your destiny?
I... Mahal help me, I shouldn’t be here!
We’ll see.

Draka zabil. Zbývá oženit se s princeznou. Zachvěly se mu kolena. Jak se s takovou princeznou mluví? Jak se jí dvořit? Určitě se jí ekluju. Celý život bych si připadal jako balík. Chudý příbuzný. A ona by mi musela být vděčná... a bylo by to ještě horší. Já nechci.
Princezna se dívala na něj. Zachránil mi život. Ale láska se nedává za zásluhy. Buď je, anebo není. Celý život budu muset přemáhat odpor... kvůli pitomý vděčnosti. Já nechci.
Jejich pohledy se setkaly. Pochopili.
"Víš, princezno... radši řekni, že tě zachránil kočí."
Přikývla. Dívala se jak utíká, dokud nezmizel z dohledu.

"Takže," Peri se ležérně opřela o konzoli, "kam teď?"
Poslední dobrodružství nebylo právě nejzábavnější. Labyrinty a entity ovládající mysl už jí lezly krkem. Navíc tam na její poměry byla zima.
Doctor se ještě chvíli hrabal v páčkách a cifernících, než vzhlédl. Lehce šílený výraz ho neopouštěl. Vlasy mu padaly do očí. Strašně jí připomínal klauna. Disco klauna.
"Cože? Peri! Aha! Jistě. No...," zadíval se do prázdna, "věděl bych o jedné planetce..."
"Ano?" Peri raději nečekala nic dobrého.
"Místní jsou velmi zábavní. Nohy jim rostou hned na ramenou," gestikuloval.
"Jsou skvělí gymnasté. A nejen... no, zkrátka je s nimi legrace."
"Aha."

Po lese jdou dva čtrnáctiletí chlapci. Jeden neškodně oplácaný s divošsky rudou pletí. Druhý s pletí o něco světlejší, štíhlejší postavy. Ten druhý je Ratonhnhaké:ton a učí svého kamaráda lovit.
Mistrovsky předvádí, jak překvapit srnku, rychle a bezbolestně ji zabít a zpracovat všechno, co jim příroda nabízí. Není divu, že je už ve 14 tak zkušený. Jeho matka je už dlouho po smrti a otce nikdy neviděl.
Po nějaké době odděleného lovu Ratonhnhaké:ton pátrá po svém příteli: „Halo? Jsi tu někde?“
„Náááááááááh...“ kamarád kolem něho zuřivě proběhne.
„Zatraceně,“ podiví se, a za malou chvíli už čelí obrovskému grizzlymu.

Když se seznámili, byla unešená. Byl šarmantní, inteligentní, sex s ním byl příjemný.
Změn si všimla již před svatbou. Ale co, každej chlap má mouchy. Sex měli stále, ale poslední dobou vyžadoval, aby mu položila nohy na ramena, když jí to se zavřenýma očima dělal.
Po pár letech sexu ubylo - když svolila, dělal jí to zezadu. Často vysedával v koupelně; přes dveře slyšela vzrušené vzdechy.
Došlo jí to, až když v jeho tašce našla gay časopis.
Nejdřív ho chtěla opustit, zdrhnout... ale nakonec se domluvili. On má milence, ona zajištění a chlapa, co ji neotravuje, jejich rodiny dál krásnou iluzi.

„Jestliže jen špičkou ucha zaslechnete její jméno, vemte nohy na ramena a utíkejte seč vám síly stačí.“
„Čí nohy?“ zeptalo se zombátko.
„Svoje!“ houkl na něj strýček Sýček Smrtinos.
„Já nemám nohy,“ postěžoval si poltergeistchen. „Ani uši.“
„Tak to jsi v háji,“ posmíval se známý uličník hejkal.
„Ale zas nemá trojku z chování jako někdo,“ zastala se ducháčka bludička.
„A co nám udělá, když nás chytne?“ zajímala se malá bánší.
„Probodne vás, rozčtvrtí vás, opeče si vás na pomalém ohni a navrch vás ještě utluče podpatkem,“ zakoulel očima strýček Sýček.
„A zlomí vám srdce,“ dodal z rohu místnosti dramaticky Spike.

"Když bude nejhůř, poraď se s Vaňkem!"
"Ale žádný Vaněk tady nebude..."
"Tak prostě zahni kramle!"
"Nic jako kramle nemáme. A i kdyby, nejsem Železný Zekon, abych ohýbal železo!"
"Tedy vezmi roha!"
"Kde bych tady vzal nějaký roh. Není tu žádný beran, ani býk ani jiné podobné zvíře."
"S tebou je kříž, vezmi do zaječích!"
"Do zaječích, co já vím, kde se zde ukrývají zajíci. Žádného jsem tady neviděl."
"Co ti mám, proboha, poradit? Vezmi nohy na ramena!"
"To jsou tedy rady. Copak jsem hadí muž?"
"To opravdu nejsi, takže natvrdo: až to bude potřeba, prostě a jednoduše zdrhej, vole!"

Zeď, kolem níž procházela, měla prasklinu. Na rameno jí spadla hrstka omítky.
S povzdechem si očistila šaty a přešla na druhou stranu ulice.
Země se slabě otřásla.
Bylo horko. Studny vyschly.
Pověrčiví blázni hledali znamení bohů. Sucho prorůstalo vzduchem a šířilo podivné myšlenky.
Otřela si tvář.
Za týden přijede Marcus Accius. Jen týden.
Otřesy sílily.
Pověry také. Zbabělí blázni utíkali z města.
Marcus se tvářil ustaraně.
Blázni. Trocha horka.
To ráno poprvé pocítila strach.
Zítra odjedou.
V pravé poledne se svět rozplynul v ohni a temnotě.
*
Našli je propletené, nohy na ramenou – sraženi k zemi utíkali na místě osmnáct století.

Hledím, co to se mnou je,
jakés divné oudy,
na ramenou, nohy dvě,
sedím tiše u boudy.
Jsou to totiž nohy psí,
jak Alíka hlídám,
někdy i když v noci spí,
Občas tu i snídám.
Náš Alík se hodně bojí,
u boudy je jako pes,
občas sedne, občas stojí,
kouká plaše na náves.
Tak tu často trávím chvilky,
zkrátka mi to nedá,
to pak kolem naší vilky,
nebojácně běhá.
Stačí, aby cosi heklo,
na ramena bere nohy,
bylo to kdys peklo,
na hlídání nemá vlohy.
Podívej, už svítá,
zase je noc za námi,
sluníčko nás vítá,
k snídani jsou banány.