DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

Blonďatý, štíhlý chlapec má velmi soustředěný výraz. Zaměřuje se na svůj výdech. Musí být stejnoměrný, táhlý a hlavně co nejdelší. Se zájmem sleduje rostoucí bublinu na konci brčka.
Když pozoruje, jak se rozzářila duhovými barvami, připadá si trochu jako umělec a trochu jako kouzelník. Je tím fascinovaný. Dnes má mýdlový roztok v misce správnou konzistenci. Vyfoukne bublinu větší než jeho hlava? Tolikrát se o to snažil. Marně. Posledně mu potměšile vyprskla přímo do obličeje. Pak ho oči pálily jako čert. Proto si pořídil pořádně dlouhou slámku.
Když se bublina podaří, vezme nohy na ramena a dokud nepraskne, poběží za ní.

Dveře pošty se rozlétly a dovnitř vešel muž s punčochou na hlavě, který v ruce svíral střelnou zbraň.
"Všichni ruce nahoru, tohle je přepadení!" zařval a několikrát vystřelil do vzduchu. Lidé ztuhli na místě a zděšeně zírali. Paní za přepážkou se začala třást.
Akorát jeden pán si seděl a nezúčastněně dál vyplňoval lejstro.
"Tak tady pán si myslí, že je drsnej?" zařval lupič. "Měl bys vzít nohy na ramena... Vlastně počkej, ty nemůžeš, páč seš kripl!"
Vozíčkář mu věnoval chladný pohled.
"Nohy na ramena vzít nemůžu, ale rozhodně ti můžu nakopat prdel."
A najel do něj.
A bylo po loupeži...

Pssst!
Co je?
To ten tvůj kouzelný zpěv. Teď se nedívej! Tam ve tmě…Je nám na stopě slaměný vdovec.
Cos čekal? Překročili jsme na vlastní nebezpečí neznámé hranice.
Prý je to pěkná mlátička a ještě k tomu masožravka.
To mu asi nesplníme ta sladká očekávání. První úroda nikde, maximálně jedna mrkev v zimě, je to tu jak u snědeného krámu a navíc ještě ta hrozná vůně vyprané kočky. Totální anarchie…
A k tomu máme na sobě jenom tepláky a legíny…Co teda uděláme?
Zapojíme mozky.
Nesnaž se, ukaž se!
Možná radši vezmeme nohy na ramena!
Už? Vždyť ještě není konec dubna…

Cirila se rozhlížela po Lóži. Trochu se jí motala hlava při pohledu na rozmanitou škálu všech možných čarodějek. Očima bloudila z jedné na druhou, až se její pohled zastavil u Francescy Findabair, Sedmikrásky z Dolin, nejkrásnější ženy, jakou kdy spatřila. O to větší šok pro Ciri nastal, když se očima střetla s pohledem Filippy Eilhart.
„Kdo je to?“ zašeptala směrem k Triss.
„Filipa Eilhart, vrchní čarodějka.“
Ciri na sucho polkla.
„Na tu dávej pozor, Lvíče z Citnry, její magie je chladnější než její pohled. I když je pravda, že součástí jejího kouzla je i její nejoblíbenější poloha,“ dodala zlomyslně Triss.

Sullivan čekal opřený o mramorový sloup.
„Bylo to hodně zlé?“ zeptal se.
„Mohlo to dopadnout hůř.“ Zamávala složeným rozkazem. „Myslím, že by nám oběma prospěla kapka pálenky.“
Hostinec U Krakatice a vorvaně stál na rohu zapadlé přístavní uličky. Vývěsní štít, který výmluvně zobrazoval obrovitého hlavonožce, jak chapadly ovíjí tělo velryby, se pohupoval ve větru.
„Až po vás, madam.“
Lokál čpěl tabákem a vtíravou vůní rumu. V rohu skupinka námořníků hrála karty. Při hře se vesele překřikovali.
Posadili se do protějšího kouta.
„Řeknete mi, co stojí v tom rozkaze?“ zeptal se Sullivan, když jim hostinský přinesl sklenky.
„Přečtěte si ho sám.“

"Pomóc! Vraždá!" křičela žena utíkající Stínovem.
Takové volání obvykle nikoho nevzrušilo. Dnešní noc se ale zdála býti výjimečnou, protože po náhradních dílech toužící Igor zastříhal nadšeně ušima a hodil si nůši na záda.
Ne, není to ten Igor, je to jeho bratranec z druhého kolene. Samozřejmě, z prvního kolene je to jeho švagr. A z jiných částí těla jeho syn. A sestra.
Igor (protože celek je víc než suma jeho částí) našel na ulici muže roztrhaného na kusy.
"Vhy jsthe se zhase hádhal sh throlem, phane Phůlbhotko?" zeptal se vyčítavě Igor a začal nebohého zombie sbírat a ukládat do nůše.

Ticho je krásné.
Pokojné, kolébající a laskavé. Bez ticha se mu špatně dýchalo. Bez ticha totiž nelze naslouchat.
Nejdřív ho zaslechl a pak ucítil cupitání nožek po ramenou. Otočil hlavu. Když se do něj zabodl komáří sosáček, jeho pohled zjihl. Sledoval toho drobného tvorečka, jak pije, a byl dojat. Když komár odlétl, vydal se pomalu dál.
Ticho.
Nevydrželo příliš dlouho, slunce ho totiž vzápětí rozradostnilo natolik, že začal zpívat. Trvalo to sotva chvíli a už se k němu slétali ptáci a trylkem mu přizvukovali. Chvála stoupala výš a výš.
Opět ticho.
Svět je tak krásný, když jste František z Assisi.

Neměl pro nic vlohy, na ramenou nohy
a od všeho utekl, aby osud vypekl.
Potřeboval slyšet chválu, jako malý dostal spálu,
od té doby dělal všechno pro to, aby zůstal zdravý,
měl totiž strach, když se lekne, že hned na smrt ochuraví.
Učitelka říkala jim (a nad její slovo není),
buďte v klidu, nejhorší smrt je prý umřít z vyděšení.
Všech se stranil, nevynikal, přesto znal ho každý
neb ze strachu před zlým světem spáchal mnohé vraždy.
Zabil mouchu v rozletu, rozbil při tom roletu.
Rudá šmouha na novinách tak pro spády toho lotra,
jednoznačně označila jako příští oběť Pottera.

Vyskočí na sedačku, vydrápe se mi na klín, položí si tlapky na moje ramena. Zatne mírně drápky a přitáhne si moji hlavu. Zanořím nos do dlouhých, hebkých, černých chlupů a přitulím se ke kulaté hlavičce. Otírá se o mě, vrní, vrní a vrní. Občas se až divím, jak dunivý zvuk vychází z toho malého hrudníčku. Packy přešlapují na mých ramenou, pak sebou kocour naráz plácne na bok a zůstane ležet na předloktí mé levé ruky. Hlavičku na stranu, vystrčeným jazýčkem mě pobízí – ještě drbej, ještě mně hlaď, drž mě pevně, ještě, ještě, ještě…
Miluji ty chvíle.
Jsou solí mého života.

Stojím proti hlavní centrále, obklopuje mě armáda menších robotů, kteří nyní znamenají pro celé kyborgstvo lepší zítřek. Pokud se tahle akce povede, už nikdy nebudeme muset trpět bezhlavé vymývání mozků. Všechno bude svobodné, krásné, konečně to bude život, ne přežívání.
Učiním několik rozhodných kroků, než mě pohltí obavy. Co když se to teď nepovede? Neměla bych se otočit a vrátit se domů, oddat se systému a žít jako všichni ostatní?
Kdyby se cokoliv pokazilo, už by to nebylo ani přežívání, spíše umírání.
Nesmím to vzdát, ne teď. Vytrpěla jsem toho dost.
Žádné nohy na ramenou, žádný útěk, žádné vzdávání.
„Teď!“