Silmarillion

Krásnější než ve snech je hledané a nalezené Skryté údolí.
Ale je také pyšnější, než doufal.
Stejně jako ti, kdo tu žijí – neradi jej doprovodili tajnou cestou, neochotně mu otevřeli sedm bran; s nevolí jej přijímá povýšený král. V jeho očích je jen otrhaný psanec z divočiny, nuzák lidského rodu.
A přesto – on nese poselství mocnějšího pána, než je vládce utajené země, Velekrál Noldor. Promluví a odejde; i tulák má svou hrdost.
Vzhlédne ke králi, dřív však uvidí jeho dceru. Tehdy pochopí, že do sudby Gondolinu je od této chvíle vpleten i jeho osud.
Protože nejvyšší kartu nakonec vynáší láska.

Varování: Patetické. A to moc.
Zpívej, synu mocného otce – dosáhneš výš, projdeš temnou cestou za klenotem, pro krásu nad všechny šperky.
Zpívej, psanče – vyslaný najdeš Skryté údolí. Je v něm tvůj osud.
Zpívej, drakobijče – tvůj meč navždy zničí Nepřítele.
Zpívej, mořeplavče – překonáš šalby Moře, vysoko budeš zářit na nebi.
Zpívej, paní zlatého údolí – dlouhé roky čekání a žalu končí, zpět se vrátíš do rodného kraje.
Zpívej, pýcho Eorlova rodu – tvá ruka zabije neživého, probudíš se znovu k radosti a světlu.
Zpívej, poutníčku – i malá ruka může srazit Velkého pána Zla.
Zpívejte!
Jednou budou písně skládat o vás.
Protože o některých činech není možné jen mluvit.

Vzpomínala, jak si s ní hrával, když byla malá. Kam až její paměť sahala, vždy tu byl. Když se smála, smál se taky. Když plakala, byl smutný s ní.
V každé chvíli její utěšitel. Přítel.
Pak dospěla a zamilovala se. Tehdy, bez prošení, zahrnul do své velké lásky k ní stejnou lásku i k němu. Trpělivě, věrně, s nimi šel těžkou, temnou cestou.
Mlčky, protože promluvit směl jen třikrát za život.
Do poslední chvíle jejich ochránce. Přítel.
Usedne na svou židličku; ruka se v navyklém pohybu sklání s pohlazením. Do prázdna.
Húan, valinorský vlkodav, už u nohou Lúthien nikdy neulehne.

I zaposlouchal se Eru do hudby Ainur. Do tónů plných harmonie okořeněných lehce dráždivými disharmonickými tóny. Zaposlouchal se do vlastní vize, do hotového snu darovaného ke spředení svým žákům. Zkoumal pevnost vytvořené sítě. Pozoroval právě vznikající, a přitom dávno hotovou představu světa.
Najednou ucítil, jak pevná látka štěstí praská, jak se nitky snu zamotávají, muchlají, jak se pod tíhou rušivé melodie choulí k sobě. Zvedl ruku, zavládlo ticho. A Eru rozuměl. Viděl svět v jeho celistvé kráse a viděl stín, který se skrývá v koutech, plíží se za světlem a tajně z něj ukusuje.
I daroval zamlženému materiálu snů bytí.

AN: Potkala jsem se v tématu s kytkou, která ho zpracovala úžasně, ale měnit to už nebudu :o)
Byla v jeho mysli, už když zněla Hudba. Ale až poté, co sestoupil do Ardy, uviděl a pochopil její krásu.
Voda.
Majestátní i divoká v hladinách moří. Klidná a tichá v horských plesech. Teplá v gejzírech. Studená v ledovcích na vrcholech hor. Nahoře v mracích, dole v jezerech a řekách. Ve sněhových vločkách i v rose. V myriádách drobných kapiček v duze, v obrovských masách ve vodopádech.
Zakletá ve věčném koloběhu deště a páry, znovu a znovu stoupá do nebe a vrací se zpět dolů na zem.
A on zůstává zakletý s ní - Pán vod Ulmo, sám vodou navždy opanován.

AN: Nejslavnější incest v Silmarillionu očima draka.
Pán vyžaduje pomstu na potomcích prokletého rodu. Pán je netrpělivý. Já jsem otiskem Pánovy vůle.
Tedy zabít?
Ale proč? Smrt je rychlá a přímočará. Smrt je jako lusknout prsty, jako mrknout okem, vždyť zlomit vaz je jako zlomit větev. Smrt je málo.
Ne, jednoduché by bylo vysloveně neuspokojivé.
Pomalé to bude jistě lepší. A mohlo by to být zábavné.
A je to konečně i snadnější – stačí správně rozestavit figurky, a pak už se jen dívat a vychutnávat si děj. Jejich pyšná a vzpurná povaha pracuje pro mě. Nakonec došli ještě dál, než bych předpokládal.
Setba je připravena, nadešel čas sklízet.

Nemůžu říct, že bych věděl, co se stane. Nepředvídal jsem všechny děsivé důsledky Fëanorových činů. Ne. Přesto mě rmoutila jistá předtucha.
Miloval jsem jej nejvíc ze svých třech synů. Byl můj prvorozený, jediné, co mi zbylo po mé milované Míriel. Žádný jiný elf se mu svým uměním nikdy nedokázal vyrovnat. Přesto jsem tušil, že nakonec se zničí. Snad to bylo určeno už při jeho zrození, kdy mu Míriel darovala všechnu svou sílu. Viděl jsem jeho cílevědomé oči. Jeho odhodlání a vztek zasetý Melkorem. Sledoval jsem jeho syny, jak jej hrdě následují. Hrdost a odhodlání k činům hraničící až se zbrklostí.

"Hele! Věděls, že když naleješ tuhle vodičku na tyhle kamínky, tak to bouchne? A lítaj z toho jiskřičky!"
"A když uhodíš kladivem o kovadlinu, tak zazvoní!"
"A co skála?"
"Hmmm, ta ne."
"Ale je v ní díra!"
"Dáme do ní diamant!"
"A perly."
"Kluci, kluci, tady něco syčí!"
"Ukaž!"
"Hoď na to tenhle prášek, schválně, co to udělá!"
Bum a prásk a třísk!
Vrz a skříp a žbluňk!
A další rána!
"Dovedeš si představit, co všechno trpaslíci dokážou, až budou mít prostor? Celý svět, ne jen moji dílničku?" pyšně se zeptal Aulë.
"Dovedu," odpověděla Yavanna. "Naštěstí mi Eru schválil enty."

Téma: Kam se poděl hrdina?
Jsem lovec. V divočině hubím škodnou. Putuji krajinou, neviděn a neodhalen. V noční tmě lákám havěť do svých pastí. Zabíjím skřety i jiné ohavné služebníky Temného pána. Nemilosrdně je lovím v temnotách. Bojí se mě. Jen šeptem se vypráví pověsti o nočním přízraku. O bojovníku s nesmiřitelným pohledem i mečem. Prošel jsem místa, kam se odvážil jen málokdo. Hory i údolí plná děsu. Překonal jsem řeky i pustinu. Vlastní slabost a únavu i kouzelný Pás. Nikdy a nikoho jsem se nebál. Nesměl jsem.
Teď se mi však podlamují kolena a hlas se zadrhává v hrdle.
Vidím ji tančit mezi bolehlavem.

Je silný, král s vojskem, kterému se nepřítel vzdá bez boje, v hrůze nad jeho mocí.
Je mocný, pán nádherné země, s větším bohatstvím, než by se kdy komu snilo.
Je znepokojený, slábne a tělo už jej tolik neposlouchá. Cítí příchod stáří. Cítí studený prst Smrti. Je slabý, uprostřed nádhery, moci a slávy, která mu patří, se cítí opuštěný a bezbranný.
Je odhodlaný. Nová naděje mu vlévá do žil sílu - ví, kam jít a ví, co si počít.
Král zbrojí. Jeho lodě poplují na Nejzazší Západ. Vzít si to, co mu právem patří.
A ve svatyni Chrámu se Sauron směje.