Silmarillion

Maglor se vrátil po několika dnech se svu družinou z výzvědů. Nikdo se nestaral o pořádek, to Maedhrosovi vždy přišlo zbytečné. Svého bratra našel, jak sedí před stanem s číší plnou medoviny.
„Kde jsou děti?“ zeptal se, protože především o ně se měl po těch pět dní postarat.
„Nevím,“ odpověděl lhostejně.
Maglor nad ním mávl rukou a šel je hledat. Hráli si kousek za táborem. Byli špinaví, nechal je hrát si v blátě a zřejmě se vůbec nemyli. Vlasy měli mastné a zacuchané. A hned jak jej spatřili, stěžovali si, že mají hrozný hlad, že měli včerejšího dne jen lembas.

Fëanora hledám pilně,
naleznu ho v jeho dílně.
„Otče, buď tak laskavý,
loutna žádá opravy.“
„Nevyrušuj, mám tu práci,
vyrábím nůž zavírací.“
„K čemu je to?“ hloupě ptám se,
pak na tu věc podívám se.
Tu pod hrotem šroubováku
vyjeví se mému zraku.
Otec cosi přinýtuje,
pak mi dílo představuje.
„Řezat, krájet něco chceš?
S tímhletím to dokážeš.
Navíc díky udělátku,
sundáš hravě z lahve zátku.
Vytáhneš i korek z vína,
podívej se, žádná dřina.
Když si zlomíš nehtíček,
ejhle, je tu pilníček.
Teď mi zbývá práce chvilka,
přibude tam ještě pilka.
A když se to podaří,
patent koupí Švýcaři.“

Elrond se toho dne choval divně. Chodil s nosem nahoru, ladně našlapoval a pohazoval vlasy. Snad dělal, že je víla.
Maglor si jej podrobně prohlížel a pak si všiml, že jeho vlasy vypadají jinak.
„Elronde, co se ti stalo?,“ zeptal se a vzal do ruky jeden pramen poničených a seškvařených vlasů. „To si's popálil u ohně?“
„Jen jsem si je rovnal, aby se mi nevlnily.“
Maglor jej nakonec přesvědčil, že je nutné je ostříhat nakrátko. Vlasy rostly pomalu a dlouho vypadal jako oškubané kuře. To jej donutilo přestat se vzpouzet genům po Berenovi, pro které se mu vlasy mirně vlnily.

Když slova přísahy na rtech mi visí
a v záři pochodní břitký meč tasím,
zlo kolem plíží se jak tlapky krysí,
myšlenky na to však jak požár hasím.
Když dlažbu pokropí horká krev rodných,
zabíjím, nemám však vědomí hříchu,
pohledem uhýbám do směrů vhodných,
zvítězit nechávám jenom svou pýchu.
Když plamen hladový stravuje stěžně,
„Ne, bratře, vážně se nebudem‘ vracet.“
Hlavici meče jen pohladím něžně,
nechápu, proč náhle chce se mi zvracet.
Až jednou zemřu a budou mě soudit,
celý kruh Valar chci mít za porotce.
Nebudu jak hlupák o milost loudit,
však zeptám se, zda je zlé milovat otce.

Bolest, kterou jsem cítil kvůli Idril, se brzy změnila v šílenství.
Když jsem bičoval psa pro jakousi malichernost, procházel okolo Turgonův tajemník. Zastavil se a krátce na mě pohlédl. To bylo vše.
Když jsem řval na služebnou, která mi zničila košili, a vyhrožoval jí smrtí, znovu se odkudsi vynořil. A věnoval mi pohled, z něhož jsem nesvedl nic vyčíst.
„Musíte si o mně myslet, že jsem ten nejhorší z elfů,“ řekl jsem mu později, když se naše cesty opět zkřížily. „Velmi bych ocenil, kdybyste o mém chování neříkal králi.“
Jen se usmál, přiložil prst na ústa a mírně zavrtěl hlavou.

Lítaj‘ vázy, květináče,
křik vystřídá záchvat pláče.
Když se naši hádají,
silná slova padají.
„Další dítě, to je toho!
Nechci zase tolik mnoho.“
„Že já si tě vůbec brala!“
Nerdanel se rozeštkala,
„Dovolím to na mou věru
jenom, když mi slíbíš dceru!“
„Co to pravíš, ženo má?
Ty jsi vážně pitomá!“
Otci úsměv rychle ztuhne,
před talířem hbitě uhne.
Matka prchá do stájí,
štolba otěž podá jí.
„Kam teď hodláš odjeti?
Kdo dohlédne na děti?
Uklidni se laskavě,
sic tě bacím po hlavě!“
„Si tu třeba hloupě čum,
já odjíždim k rodičum!“
Pozbyl rytíř svoji dámu,
mlátit může prázdnou slámu.

Idril o své matce nemluvila. Neměla na ni mnoho vzpomínek. Turgon ovdověl, když byla děvčátko.
Toužil jsem zvědět, proč Gondolin nemá královnu a zvědavost mě přiměla jít za králem.
„Elenwë byla krásná,“ zašeptal. „Idril má její zlaté vlasy.“
„Jak zemřela?“ zeptal jsem se.
„Fëanor spálil lodě. Museli jsme přes Helcaraxë.“
Hlavou mi bleskl neurčitý obraz ledové krajiny.
„Byl tam takový mráz, že jsme si cpali do bot slámu, co jsme měli pro koně,“ vzdychl. „Když se prolomil led, po mé ženě zbyla jenom stébla na hladině.“
„Je mi to líto,“ řekl jsem.
„Lítost si nech,“ vyštěkl. „Vůbec jsi ji neznal...“

S Maglorem jsem si začal rozumět docela brzy, ale vyjít s Maedhrosem nebylo lehké. Měl raději Elrose, i když v jeho případě bylo těžko říct, jestli měl rád vůbec někoho.
Když se naše cesty rozscházely, Maglor se s námi dlouho loučil. Byli jsme pro něj jako mladší bratři. Maedhros se tvářil, že je mu to jedno. Jako když při každé příležitosti říkal, že nás měl v Sirionu zabít. Přesto jsem se za ním šel rozloučit. Krátce jsem jej objal, to jsem si nikdy nedovolil. Neslyšně zamumlal, že mě má rád. Nečekal jsem, že narazím na takovou neznámou v našem vztahu.

Sedm synů otec zplodil,
ó však je to kabrňák.
Z bratrů nejvíc potatil se
Curufin, ba je to tak.
Když pominu zbylé prince,
já jsem nejvíc po mamince.
Rusé vlasy, pravda, mají
Maedhros a dvojčata,
ale ve mně zrcadlí se
její něžná podstata.
Přiznám, že se často bojím,
že při šermu neobstojím.
Ze všech sedmi nejlépe však
slova krotit dovedu,
jako pěvec zasloužím si
sto obdivných pohledů.
Přišlo ke mně tuhle vleže:
Co to zkusit do soutěže?
V cizím světě prý se koná
literární pranice.
Svedu napsat báseň denně?
Překonám ty hranice.
Zatím duben, měsíc drabble
přináší mi samé trable.

Přitáhl do Gondolinu a Voronwë za ním hopkal jako pejsek. Miloval toho lidského floutka, jehož jedinou zásluhou bylo, že našel zbroj v Nevrastu? Možná, snad, nevím. Tuor měl však oči jenom pro královu dceru.
„Přináším Ulmovo poselství!“ oznámil před Turgonem. Podle mě lhal.
Celebrindal se rděla, klopila řasy a netrvalo dlouho a vodila se s ním za ručičku.
Dosud jsem si nemyslel, že budu schopen takové nenávisti. Idril je moje, jenom moje, rozumíš?!
Toužil jsem ho zabít. Pokaždé, když jsem pracoval v kovárně, vymýšlel jsem pro něj jinou bolestivou smrt. Ale pak zabil on mě. Vzal si Idril za manželku.