Silmarillion

Pozoroval blížící se vojsko. Bylo obrovské, strašné a krásné. Lesk zbroje elfů, lidí a koní oslepoval oči. Nádherné práce elfských kovářů. Lehké zbroje a přesto pevné, zdobené složitými ornamenty. Elegantní tvary štítů připravené odklonit rány protivníků. Nádherné látky čistých barev doplňující zbroje v podobě plášťů. Dobře vyvážené a ostré zbraně ladných tvarů. Vepředu zářil hrot kopí Aeglos, jejž si nesl velekrál Noldor. Také zahlédl modrý praporec s dvanácti hvězdami, který ponese do války on, oblečen do své zbroje, která již byla připravená k obléknutí.
Tolik nádhery stvořené pro tak hrůznou věc, se stínem je však třeba bojovat a porazit jej.

Padl soumrak. Plachty lodí zplihle visely z ráhen. V přístavu nikdo nebyl, jen občas po mole prošla dvojice stráží.
Mladý elf shodil kápi a obezřetně se rozhlédl. Pramínky krátce ostříhaných vlasů zavířily kolem bledé tváře. Klid. Jako netopýr se mihl nádvořím.
Ten muž už čekal. Byl to Východňan s řídkým vousem a páskou přes oko.
„Máte to?“ zeptal se tiše mladík.
„Jak jsme se dohodli. Nejdřív peníze.“
„Tady. Patnáct smaragdů, tři šňůry perel, třicet uncí zlata.“
Překupník kývl, předal balíček a rychle se klidil.
Chvějícíma se rukama, se slzami v očích Erestor pohladil zboží.
Byl to hřeb z Glorfindelova štítu.

Mistr Erestor zvedl zrak od stolu, když vstoupil do místnosti lord Elrond a položil na stůl knihu.
„Máte přečteno? Co jste se dozvěděl?“ ptal se Erestor.
„Saeros byl členem dvora Thingola v Doriathu-“ začal Elrond, ale Erestor jej přerušil.
„Tohle ví každý. Co soudíte o jeho činech? Kdo byl na vině Saeros nebo Túrin?“
„Myslím, že Saeros. Provokoval a nechal se vyprovokovat. Místo toho, aby se poučil, že se nemá zaplétat do sporů s lidmi, se nechal potupně štvát jako zvíře. Nepostavil se za své činy a raději zemřel. Takový přizdisráč, řekl bych.“
„Elronde, vyjadřujte se slušně!“ napomenul jej učitel.

Háček proťal hladinu a splávek houpavě zažbluňkal. Pak bylo ticho, jen vážky tančily nad tůní.
„Tady je takový klid,“ vydechl zasněně Elrond.
Glorfindel pokýval hlavou a pak pronesl: „Zdrháte před manželkou, co? Já se vám teda nedivím, ale proti jedný ženský, co jsem znával v Gondolinu, je paní Celebrían učiněná světice.“
„Co to bylo za dámu?“ zajímal se Elrond.
„Příšerná rašple. Ta když začala ječet, opadávalo listí i z Belthilu *). A pak si vzala do hlavy, že se za mě provdá.“
„A jak jste se z toho vyvlékl?“
Glorfindel pokrčil rameny. „Už jsem vám vyprávěl, jak jsem zabil balroga, ne?“ **)

„Pane, musíte si vyzkoušet svou svatební róbu,“ přišel za Elrondem krejčí s rozpracovaným oděvem.
„Budete si přát zlaté nebo bílé stuhy?“ ptal se Lindir.
„Pane, rozhodl byste se raději pro pečeného bažanta nebo divokého vepře na brusinkách?“ tázal se kuchař.
„Chcete raději narcisky nebo tulipány?“ vrátil se znova Lindir.
„Mě je to jedno! Dejte tam, co chcete!“ zařval podrážděně Elrond.
„Ale pane, je to váš svatební den. Všechno musí být dokonalé. A podle vašeho rozhodnutí budeme ladit ostatní barvy,“ vysvětloval trpělivě.
„Ale mě je to jedno! Raději zemřít, než se ženit…“ postěžoval si pán Imladris.
„Chápu, ale co si vyberete?

Jen co se Galadriel narodila dcera, už hledala vhodného ženicha. Bylo by dobré, kdyby to byl Elrond Peredhel, jelikož mu v žilách koluje královská krev, tudíž by to byl výhodný sňatek, ten však o tom nechtěl ani slyšet.
„Elronde, pochop, musíš se někdy oženit,“ přemlouval jej Ereinion.
„Ale tys to taky neudělal."
„Tebe si vzít nemůžu. Ale ty musíš zachránit královskou linii,“ argumentoval.
„Nechci! Žena má být jen krásná a vypadat dobře v šatech, aby působila dekorativně v místnosti. A při tom by měla vyšívat nebo se dívat z okna,“ pronesl rozhodně.
„Jsi mladý, třeba změníš názor,“ uzavřel rozhovor Gil-Galad.

„Narozen 532 Prvního věku v Arvernienu. Matka Elwing, otec Eärendil Požehnaný. Spolu s bratrem vychováván Fëanorovými syny Maedhrosem Vysokým a Maglorem. Roku 32 Druhého věku se stává prvním panovníkem Númenoru a přijímá jméno Tar-Minyatur…“
Elladan dělaje dlouhé kroky soustředěně procházel ode zdi ke zdi a nahlas předčítal poznámky ze sešitu.
„Nemůžeš už s tím dát pokoj? Učím se matiku!“ zavrčel Elrohir a ohnal se po bratrovi psacím náčiním.
„Ale já si to takhle nejlíp zamapatuju,“ ohradil se Elladan.
„Co si na tom chceš pamatovat?! Vždyť je to náš strejda!“
„Narozen 532 Prvního věku v Arvernienu. Matka Elwing, otec Eärendil Požehnaný…“

Padl soumrak. Plachty lodí zplihle visely z ráhen. V přístavu nikdo nebyl, jen občas po mole prošla dvojice stráží.
Mladý elf shodil kápi a obezřetně se rozhlédl. Pramínky krátce ostříhaných vlasů zavířily kolem bledé tváře. Klid. Jako netopýr se mihl nádvořím.
Ten muž už čekal. Byl to Východňan s řídkým vousem a páskou přes oko.
„Máte to?“ zeptal se tiše mladík.
„Jak jsme se dohodli. Nejdřív peníze.“
„Tady. Patnáct smaragdů, tři šňůry perel, třicet uncí zlata.“
Překupník kývl, předal balíček a rychle se klidil.
Chvějícíma se rukama, se slzami v očích Erestor pohladil zboží.
Byl to hřeb z Glorfindelova štítu.