Silmarillion

Když slunce začalo svým světlem zalévat kraj, byl již Helmaegor ve stáji a kontroloval své svěřence. Pohladil hebkou srst několika koní, kteří jej zdravili tichým ržáním. Spokojeně zkontroloval, že pacholek už rozdal krmení. A otočil se na svého oblíbence.
Hladil po nose Asfalotha a vzpomínal, jak si vždy přál žít životy svých poddaných, kteří nemuseli rozhodovat o osudu všech. Splnilo se mu to, z bitvy odjel v přestrojení (jeho smrt by nic nezměnila) a Elrond jej pověřil správou stájí ve svém domě. Půlelf právě vešel.
„Dobré ráno, lorde Elronde, dnes jste si přivstal,“ řekl přehnaně uctivě.
Elrond se jen usmál.

Pozoroval blížící se vojsko. Bylo obrovské, strašné a krásné. Lesk zbroje elfů, lidí a koní oslepoval oči. Nádherné práce elfských kovářů. Lehké zbroje a přesto pevné, zdobené složitými ornamenty. Elegantní tvary štítů připravené odklonit rány protivníků. Nádherné látky čistých barev doplňující zbroje v podobě plášťů. Dobře vyvážené a ostré zbraně ladných tvarů. Vepředu zářil hrot kopí Aeglos, jejž si nesl velekrál Noldor. Také zahlédl modrý praporec s dvanácti hvězdami, který ponese do války on, oblečen do své zbroje, která již byla připravená k obléknutí.
Tolik nádhery stvořené pro tak hrůznou věc, se stínem je však třeba bojovat a porazit jej.

„Erestor mi dal přečíst tvou slohovou práci,“ řekl Ereinion objímaje Elronda ležícího vedle něj, který se začal cítit poněkud nepříjemně.
„Prý nejchytřejší syn velkého Eärendila Mořeplavce,“ pokračoval. „Obratný v jízdě na koni, šermu a vyjadřování se slovem i písmem. Vojevůdce blech v království lindonském. Výborný kuchař… Nejsi zrovna skromný,“ pravil pobaveně.
„Vždyť je to jen cvičný sloh. Nemuselo to být úplně podle pravdy,“ odsekl dotčeně Elrond.
„Chápu. Ale při tvém zápalu v sebevychvalování se podivuji nad tím, že jsi nezmínil i to, že jsi dobrý v posteli.“
Elrond se zatvářil dotčeně, ale odpověděl: „To nemusí nikdo jiný vědět.“ Políbil jej.

Gil-Galad seděl již několik hodin v přijímacím sále. Erestor se zeptal: „Mám vpustit další, Vaše Veličenstvo?“
„Je jich tam ještě hodně?“
„Ano.“
Velekrál zaúpěl a řekl: „Přiveď další.“
Vešla mladá elfka, padla na kolena. Gil-Galad jí pokynul. Erestor se znovu ptal, proč si myslí, že by měla získat místo královské pradleny. Dívka vytáhla papír a chtěla začít psát odpověď.
„To stačí, Erestore, rozhodl jsem se. Přines smlouvu.“
Erestor jí dal přečíst a podepsat smlouvu. Informoval jí, kdy se má dostavit do práce a vyprovodil jí ven.
„Myslím, že jsem nemohl narazit na diskrétnější pradlenu královského ložního prádla,“ prohlásil spokojeně Gil-Galad.

Erestor Ilwion
Noldo z domu Pilíře a Sněžné věže, syn Ilwëho, bratra Penlodova, narozen v Gondolinu
Datum narození: 9. Gwaeron, 311 PV
Pracovní zkušenosti
Dům Eärendila Mořeplavce v Sirionských přístavech 510 – 538 PV - sluha
Dvůr Velekrále Ereiniona Gil-galada v Balarské zátoce 538 – 600 PV – sluha a pomocný písař
Dvůr Velekrále Ereiniona Gil-galada v Šedých přístavech 1 – 1697 DV – Vrchní královský písař
Dům Elronda Peredhela v Imladris 1697 DV – 3021 TV – Administrativní poradce a správce domu
Glorfindel vzhlédl od papíru. „S tímhle vážně chceš jít do Ernst & Young?“
Erestor zastrčil ruce do kapes perfektně střiženého saka. „Jistě. Mám tu nejlepší kvalifikaci.“

Uplynulo již pět let nepřetržitého sychravého nevlídného počasí. Bahno, chlad a špína. Mám pocit, že jsem nikdy pořádně neuschl a nezahřál se. Všudypřítomný zápach smrti, nemoci, nemytých těl a mizerného jídla prohlubuje beznaděj a pohled na lembas a sušené maso mi převrací žaludek. Neustálý strach – nikdy nevím koho z přátel ztratím příště, a který polibek milovaného bude posledním.
Avšak teď bude pár dní klid. Vojska temného pána utrpěla mnoho ztrát a naše těla si odpočinou. Připravíme si vzácnou koupel. Konečně mohu naložit své bolavé svaly do teplé vody. Připadám si vždy, jako bych se na chvíli octl v zemi Valar.

V Elrondově ložnici býval zdobený vikýř, z nějž bylo možno zahlédnout podlouhlý kousek oblohy. Vždy když Půlelf usínal, pozoroval temnou výseč nebe, v jejímž středu stříbřitě blikotal Silmaril. Ostatní světla tančila kolem, rozprostřena po nebeské báni jako dvanácte hvězd na Gil-galadově štítu.
„Stýská se ti po otci?“ ptávala se Celebrían v dobách, kdy s Elrondem sdílela manželské lože.
Půlelf pokaždé jen mlčky přikývl. Sledoval klenot na přídi Vingilotu a zrak se mu mlžil v bolestných vzpomínkách.
Nikdy své ženě nepřiznal, že hvězda, na kterou pomýšlí, zářila jasněji než ta Eärendilova. Ovšem zhasla již dávno. Padla do stínu v zemi Mordor.

V hospodě na rozcestí vedli tři starci spor o vznik jejich světů.
„Ten můj vznikl ze zpěvu. Vyzpívali jsme si ho kdysi dávno pod Ilúvatarovou taktovkou. Byl jsem u toho.“
„Moment. Můj svět, můj druhý svět, ten kde jsem byl na návštěvě, ten který jsem pomohl založit, zkomplikovat i zachránit, ten přece taky vznikl ze zpěvu. Netušil jsem tehdy, že lvi dovedou zpívat. Vůbec jsem věděl málo."
„Ale kolegové, nehádejte se. Buďte rádi, že má ta vaše hrouda slov a příběhů takový pěkný počátek. V naší pozemské mytologii si musíme často vystačit s mrtvolou nějakého obra a jeho tělními tekutinami.“

Národ Racků byl moudrý a vynalézavý. Jednou se ale stalo, že mezi ně zavítal cizinec. Byl to Havran s peřím nabarveným na bílo, který říkal, že je jejich strýček.
"Strýček? Vy jste strýček It? Mysleli jsme, že je mrtvý" štěbetali racci vyjukaně.
"Mrtvý? Kdepak," chlácholil je Havran a rovnou jim i vysvětlil, že je může mnohému naučit.
Racci se nechali přesvědčit, vpustili Havrana mezi sebe a vyráběli pod jeho vedením kroužky moci.
Jaké bylo ale jejich překvapení, když nakonec Havran smyl bílou barvu a zjevil svůj skutečný záměr - ovládnout je pomocí kroužků!
Až tehdy Racci poznali, že byli příliš důvěřiví.

Milovala jsem tě. Copak jsi to nevěděl? Ale ty jsi znal jen čest a sudbu. A když jsi se dozvěděl, že tvůj drak je zpátky, nic tě nezastavilo. Přemlouvala jsem tě, prosila... A teď u tebe sedím, vedle mě drak a ty, mrtvý.
Najdenou cosi zaslechnu. Co to ten drak říká? Dítě? Moje dítě?
Ne. To není pravda. Nesmí, nesmí!
Uchichtnu se. Spi, děťátko, spi, bude to už na vždycky.
Pár kamínků se pod mýma bosýma nohama uvolní a pomalu padá do hlubiny. Jak rychle budu padat já?
Odrazím se a skočím. Mávám křídly a letím vzhůru dolů.
Sbohem... bráško.