Silmarillion

Elrond v něm od začátku viděl faleš. Vtíral se do pozornosti vlivných elfů, oslňoval je svou krásou a vysával z nich informace. Obdivoval umění a nadšeně poslouchal, s jakou úctou o něm mluví ostatní. Jako by zkoumal jejich slabosti. A navíc mu bral jeho Ereiniona. Rvalo mu srdce, když viděl, jak se spolu smějí. Navíc to vypadalo, že si je toho vědom a užívá si to.
Vzpomínal na to, když dostal Vilyu. Prsten, který musí chránit a nikdy jej nesmí použít, protože by si jej temný pán podmanil. Annatarovi se podařilo prokouknout i elfy, přes jejich lásku ke krásným věcem.

„Já jsem znal sedláře, Arochel se jmenoval. A jeho žena, to vám byla strašná semetrika. A ten sedlář měl tovaryše. No a von měl ochočenou krysu. To byl mazel, z ruky mu žrala, na rameni mu sedávala, no co vám budu povídat. A sedlář jedenkrát přišel do dílny, ta krysa tam běhala a on spustil: Už tady zase lítá ta havěť?! A jeho žena to slyšela a myslela, že mluví o jejich dětech. No to jste měli slyšet ten řev!“
„Co pil?“ zeptal se udiveně Lindir.
„Nic,“ odvětil suše Erestor, „Až se napije, přijde ta o tom, jak zabil balroga.“

Bylo ráno a do cvičiště se opíralo slunce, rosu už usušilo a začínalo být horko. Na tribuně stál Ecthelion s lordem Glorfindelem a společně se snažili vycvičit bojovníky z mladých elfů. Ecthelion zoufale sledoval, jak se navzájem strkají a nadávají si.
„Byl můj rozkaz k seřazení nepochopitelný?“ zeptal se společníka.
„Možná se snaží seřadit se podle výšky,“ navrhl Glorfindel.
„Já z nich vykvetu,“ povzdechl si. „Jak z nich máme udělat schopné vojsko?“
„Počkej, až jim dáme koně. To budou bolavé zadky a naražené kostrče.“
„Já bych měl starost spíš o ty chudáky koně, ne o zadky těch nemehel,“ prohlásil Ecthelion.

"Zhřešil jsem, pane," ozval se do ticha zpovědnice provinilý hlas,"zhřešil jsem pýchou. Myslel jsem, že jsem lepší a dokonalejší než kdokoliv jiný. Myslel jsem, že jsem důmyslnější než ty."
Odpovědí mu bylo ticho, a tak pokračoval: "Má pýcha mi přivodila pád, a teprve ten mi otevřel oči. Ještě nebyl čas, měl jsem být trpělivější, víc naslouchat tomu, cos mě učil..."
"Přesně tak, Saurone," zazněla konečně skřípavá odpověď, "napodruhé se polepši. Musíš být nenápadnější, trpělivější. A musíš získat zpět Prsten. Númenor tě zničil, znič na oplátku celý svět. A jako rozhřešení umuč padesát elfů."
"Můj pane, Morgothe," zašeptal Sauron uctivě.

Musel uposlechnout hlas, který jej volal k sobě, i když chtěl zůstat a nezpůsobit žal. Bolest ustávala, vidění se rozostřilo, hluk utichl. Necítil již ani své tělo. Zůstalo tam zoufale objímané. Nebylo mu dáno dodržet, co slíbil.
V hluboké prázdnotě naříkal: „Vždyť jsem nic zlého neudělal, snažil jsem se, aby vše bylo zachráněno. Možná jsem někdy neměl dostatečně bystré oči, ale každý se může mýlit.“
„Nemusíš se zpovídat,“ ozval se hlas uvnitř něj. „Vím všechno, co se stalo. Vím i to, co se stane. Po dlouhou dobu nebudeš mít úlohu mezi živými,“ promluvil k němu Vala Námo, vládce síní Mandosu.

Elrond se procházel po nově postavených prostorách svého panství. Probíhaly už jen dokončovací práce na výzdobě. Tesaři, štukatéři a kameníci zdobili stěny, stropy a zábradlí. Spokojeně prohlížel propletené větve kopírující žebra kleneb, břečťan plazící se nahoru po sloupech, kružby v oknech ve tvaru květin, dřevěná zábradlí tvořila mříž z propletených stonků. Všechno vypadalo jako živé.
Pozdravil řemeslníka, který právě tvořil na stěnách dlouhý řetěz květin. Elrond se na ně pečlivě zahleděl.
„Tohle jsou pampelišky?“ zeptal se.
„Ano, pane,“ potvrdil umělec.
„Ty musí pryč, mám na ně alergii. Dejte místo nich růže nebo lilie.“
Elf si povzdechl a seškrábl vlhkou omítku.

„Lorde Elronde, vy to vůbec neberete vážně! Uvědomte si, že jednou budete velmi pravděpodobně vládnout celé téhle říši. Velekrál všech Noldor musí být chytrý, aby se dokázal správně rozhodnout. A musí se umět správně vyjadřovat,“ káral jej Erestor.
„I kdybych se snažil, nedokážu být jako Gil-Galad,“ povzdechl si.
***
„Elronde, já se hrozně bojím, že udělám chybu. Všichni si myslí, že jsem dokonalý a moudrý, ale já nejsem, jen to musím předstírat. Po mne budeš králem ty, ale nejraději bych byl, kdybys nemusel,“ svěřoval se Ereinion svému milému, protože bylo jen málo přátel, se kterými mohl mluvit otevřeně o svých starostech.

Po velkém úklidu nakonec našel v koutku své mysli, pohřbený pod spoustou harampádí, obraz jež hledal. Nebyl moc jasný, ale nakonec se rozhodl, že jako referenční obrázek pro jeho dílo je to dost dobrý a mělo by to stačit.
Stvořil tedy Vala tajně v temnotě země své děti, trpaslíky. Ostatní Valar skrytě závidíc Aulëho odvahu jako správný bonzajklub vše donesli Illúvatarovi, aby mohl Aulëho řádně potrestat. Nikdo z nich už na Ardě nechtěl žádné další Melkorismy.
Když přišli, aby mu oznámili, co se stalo, Eru jen suše pronesl.
"Tak se všichni uklidníme. Viděl jsem je a jsou malí a oškliví."

Elrond se usadil v místnosti u krbu s dopisy z Lindonu. Otevřel ty, které nesly rukopis králova písaře. Nic překvapivého, víceméně samé špatné zprávy – chystá se válka. Poslední otevíral rozechvěle a nedočkavě. Nejdříve pozoroval důvěrně známý rukopis svého milovaného. Vybavoval si, jak psal, jak se jeho ruka rychle míhala nad pergamenem.
Při čtení měnila Elrondova tvář úsměv ve smutek a někdy se také objevila slza. Ereinion psal o svém strachu, vyčerpání a osamělosti.
′Probouzím se z příjemného snu a namísto tebe, moje punková nutrie-′ Elrond se zarazil. Četl si ta naškrábaná slova znova, ale nerozluštil, co jiného by mohly znamenat.

Elrond supěl, když se mu nedařila tak prostá činnost jako zašít si díru v plášti. Málem toho nechal už po prvotním zápasu s navlékáním jehly na nit.
„Elronde, to chce klid. Když se necháš strhnout zlostí, nebude se ti nic dařit,“ radil mu zkušeně Ereinion.
***
Elronda zasáhl spád nadávek, když vešel do stanu, nebyly však určeny jemu. Gil-Galad udatně bojoval s jehlou nití - snažil vyspravit si podvlíkačky. Nit se mu vyvlíkala a jehla jej zákeřně bodala do prstů.
Uvažoval, zda mu nemá udělit stejnou radu, jakou mu nedávno dal on, ale při pohledu na ostrý předmět si to raději rozmyslel.