Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Kráčí pod hladinou, víří bahno, rozráží vodu, vysává z ní vzduchu.
Jsou tři. Tři, kteří se mu staví do cesty. Dva muži a žena. Ona svolává bublinky vzduchu pod hladinou, jeden z mužů ovládá přímo vodu, zatímco druhý boří ruce do bahna.
Nemají šanci, že? On vládne větší magií. Neporazitelný, nepřemožitelný. Smete je z povrchu zemského, a pak najde toho, kdo mu ublížil jako první. Cítí ho.

Karl, Česťa a Veronika si zoufají. Jejich živly je nechtějí poslouchat. Voda neproudí správným směrem, vzduchové bublinky se nechtějí spojit a země neodpovídá. Horečně se snaží zmatené živly ovládnout.
Vodu protne záblesk světla.

„Byla zoufalá,“ začal Česťa s vysvětlováním. „Celé roky se s manželem snažila počít dítě, ale nedařilo se jim. Ani umělé oplodnění nebylo úspěšné. A to ho podstoupili pětkrát.“

„A to má být nějaká omluva?“ pokrčil Vypravěč rameny.

„Nedokázala už logicky přemýšlet. Zoufalá žena prostě udělala chybu. Vnitřně byla matka. Matka dítěte, které neměla,“ pokračoval Česťa.

„Hájíte ji, jako by jen zazmatkovala. Její čin byl úmyslný. Věděla, co dělá. Věděla jaká je cena. Přesto ji byla ochotna zaplatit!“ pronesl prudce Vypravěč. „Spoutala vás a věřte tomu, že by vás i zabila, kdybyste stál v její cestě. Jak ji můžete stále bránit?“

„Přivedl jsem vás sem, abyste se stal mým svědomím,“ prohlásil Vypravěč a na chvíli se zarazil. Jeho společník jej pobídl k dalším slovům svým mlčením.

„Minulost byla změněna. Motýlí efekt začíná působit. Za pár chvil nebude nikdo, kdo by si pamatoval. Jen ti, kteří stihli vstoupit do tajemného města. Vy a já. Spoutáni časem, který nenastal. Odsouzeni nezapomenout na životy těch, kteří neexistovali.“

„Jak jste mohl!“ pronesl zděšeně Čestislav.

„Hodlala zničit město. Neměl jsem jinou možnost.“
Nehájil se. Jen konstatoval holý fakt.

„Víte vůbec, proč to provedla?“ zeptal se Čestislav.

„Netuším. Ale vy mi to jistě řeknete,“ odpověděl popravdě Vypravěč.

Kouzlo zaznělo ve chvíli, kdy se rozvlnila hladina rybníka.
"Je tady," řekl Karl a zachvěl se.
"A má to u sebe," poukázal Česťa na mapu, kterou s kouzlem propojili. Česťa sáhnul do skříňky u zrcadla a vytáhl rybí šupiny. Karl zatím kouzly uzamkl hladinu. Veronika ze sebe shodila bundu a vytáhla nůž. Kopecký s Moravcem je užasle pozorovali. Veronika byla jen na okraji, ale Karl s Česťou se proplétali ve složitém tanci příprav. Léta strávená bok po boku byla znát - dosáhli úrovně propojení, jaká se jen tak nevidí.
"Matěji, vy zůstanete uvnitř. Používáš oheň... Když neuspějeme, otevři hladinu a utečte."

Lokalizačnímu kouzlu zabere nějakou dobu, než začne účinkovat, sesedli se tedy s čajem u stolu a povídali si. Matěj se ošíval, ve vodnické domácnosti mu nebylo příjemně. Ani netušil, že ještě žijí vodníci. Ale nakonec nevydržel a zeptal se: "Proč to udělal?"
Všichni čtyři se na něj podívali. Veronika se smutně usmála, Mory se zamračil, Česťa si povzdechl, ale Karl, ten odpověděl: "Lidé vždycky snili o tom, že porazí smrt. A on není jiný. Snílci, blázni, vědci, každý druh člověka to někdy zkusil. Vodníci také, někteří žijí i stovky let. Ale všechno musí někdy zemřít. Smrt se totiž porazit nedá."

Česťa pozoroval svého společníka, jak se hraje s půllitrem.
Nepoznával ho. Ten tam byl onen snílek, se kterým se setkal na Žďárských vyhlídkách. Vzhledem byl stále stejným mladým mužem. V očích se mu ale zrcadlil staletý žal.

„Nemůžeme zde zůstat,“ pronesl Vypravěč po chvíli tichým hlasem. „Ne, pokud si máte vše pamatovat. A já potřebuji, abyste nezapomněl.“

Česťa mlčel. Začínal chápat, že Vypravěč provedl něco děsivého.

„Kam musíme odejít?“ zeptal se nakonec. Vypravěč se smutně pousmál a mávl rukou. Ocitli se ve středověku. Stále seděli u dubového stolu, jen skleněné půllitry nahradila keramika.

„Vítejte v tajemném městě,“ povzdychl si Vypravěč.

Lepší rozlišení obrázku ZDE

Vypravěč stál se zavřenýma očima na náměstí. Snažil se neužívat si pocit vítězství.
Vítězství, kterého se dá dosáhnout jednou za věčnost.

Je na čase čelit následkům, pomyslel si, otevřel oči a pokusil se otevřít bránu do roku 2019. Jak předpokládal, vše šlo lehce, tak jako dřív.

Vstoupil do brány a ocitl se před hospodou U Stočesů. Rozhlédl se a spatřil Čestislava sedícího v zadní části zahrádky. Pomalu k němu došel, posadil se a objednal si pivo.

„Cítím, že magie opět proudí svými stezkami,“ pronesl vážně Čestislav. „Vyřešilo se to až moc lehce. Bojím se zeptat, ale musím. Co jste provedl?“

"Kdybychom měli něco, cokoliv, co mu patřilo, mohli bychom se pokusit o speciální lokalizační kouzlo." vysvětlil Karl, když konečně prolomil mlčení po jeho předchozím prohlášení.
"Mám pár jeho vlasů, upadly z něj." řekl tiše Matěj a vytáhl z kapsy plastový sáček na důkazy.
"Výborně, Kopecký!" pochválila ho Veronika. Nadšení z ní přímo teklo proudem.
"Jen nepodléhejte nadšení. Bude to chvíli trvat - to kouzlo není žádná brnkačka - a taky nemusí vubec vyjít. Řekl bych, že se používá tak jednou za sto let. Možná ani to ne."
"Co budeš potřebovat, Karle?"
"Klid, vodu, papír a barvy. A taky vaši pomoc při zaklínání."

Česťa cítil, jak se magický tok, který doposud kroužil kolem vilky, začíná přibližovat.

„Ne. Teď se nesmí protrhnout hráze magie,“ vydechla zoufale žena a pokoušela se vyčarovat kolem domu štít.

„Jak se mu to povedlo? Vždyť tu vůbec není!“ ječela jak smyslů zbavená.

Česťa neodpovídal. Připravoval se na vlnu magického proudu, která se měla přes ně přehnat.

Křik ženy pomalu utichal. Vzduch se měnil. Česťa cítil, že už není uvnitř místnosti.

„Jste v pořádku?“ promluvil na něj kdosi. Otevřel oči. „Nechcete si přisednout?“ Česťa se rozhlédl a zjistil, že sedí v hospůdce u malého stolku.

„Děkuji, ale chci být sám.“