Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Magie vedla Česťu přes náměstí, podchodem pod vlakovým nádražím a stáčela se k Rašínovu. Česťu překvapilo, že i po tolika letech si pamatuje místní názvy.

Magický tok končil na rohu ulic Poděbradova a Štefánikova, kde se obtáčel kolem vilky. Česťa cítil, jak se část magie vsakuje do země a snaží se vrátit zpět tam, kam patří.

Česťa měl chuť se magického toku dotknout. Ten však před ním uhýbal.

"Zajímavé," pronesl a rozhlédl se kolem sebe.
Všiml si, že kolem vrátek je rozvěšený pelyněk a další trsy visí nad vchodovými dveřmi.

"Že by v Rokycanech byli zlí duchové?" pronesl zamyšleně Česťa.

Trochu slavili, u jídla, kterého byl konečně alespoň zdánlivý dostatek, když měl teď Karl vlastní papíry. Mluvili o městě, o lidech v něm. Česťa vzpomínal na školu a rodiče, prostě na časy před válkou. Mluvil s nostalgií a smutkem, ale volně, nic nezamlčoval. Narozdíl od Karla. Ten většinu času mlčel. Na přímé otázky odpovídal vyhýbavě. Česťa brzy pochopil, že jsou věci, na něž by se ptát neměl. Jako Karlova role ve válce. Nebo rodiče. Nikdy o nich nemluvil. Ani o někom, koho by měl rád. A na to se Česťa neptal. Instinktivně totiž věděl, že by se jejich vztah změnil.

Netušil, jestli bude uvěřitelný. Třeba ho všichni okamžitě prohlédnou a ukamenují ho. Jistý si být nemohl. Česky uměl obstojně a Česťa tvrdil, že lidé budou věřit tomu, že posledních několik let musel mluvit německy, že byla v táboře čeština zakázaná. Nevypadal árijsky, kromě modrých očí. Nebyl urostlý, vysoký, blonďatý. Neměl ostré rysy. A hlavně, v kapse ho hřály české doklady. Nemůže to odkládat věčně. Nechce to odkládat věčně. Má před sebou ještě spoustu let a práce, nemůže zůstat zavřený u Česti doma. Takže poprvé jako Čech.
Vyrazili do města. Nejdřív masné krámy, pak trh, pak kostel. Nikdo se nepodíval dvakrát.

Doktor měl mimořádné štěstí, že stihl utéct z pitevny a zavolat pomoc. Když zásahoví mágové vrazili do místnosti, tělo se právě snažilo poskládat zpátky dohromady. Hlava už byla připojená k trupu a pět speciálně vycvičených kouzelníků mělo co dělat, aby zabránili končetinám v tomtéž. Kusy skončily v olověných schránkách.
"Doprdele práce!" zasakroval si doktor, když v kanceláři exnul decku slivovice.
"Co to kurva bylo?"
"Pár věcí mě napadá. Každopádně jste se stal obětí politiky našich nadřízených."
"Jak to myslíš?" zeptal se Kopecký.
"Jednoduše, naučí nás spoustu věcí, ale o něčem schválně nemluví. Třeba o smrtících bytostech, které nemůžou kurva zdechnout!"

Vypravěč se rozhlížel kolem a hledal mladší verzi Čestislava. Potřeboval jej, aby mu pomohl. Nebo si to alespoň myslel. Jeho pohled však neustále sklouzával k Plzeňské bráně. Bráně, která byla vstupem do města již od středověku. Bráně, která již brzy nebude.

„Někdy mám pocit, že lidé už umí věci jenom ničit,“ povzdechl si Vypravěč se vzpomínkou na protestní telegram Antonína Zápotockého, který však nic nezměnil.

„Víš, Zuzi, jsou věci, nad kterými by se mělo zakázat byť jen přemýšlet,“ ozval se za Vypravěčem povědomý hlas. Rychle se otočil, aby si potvrdil, že je to opravdu Čestislav.
S úsměvem mu vyšel vstříc.

Chladné světlo zářivek se odráželo na nerezových površích stolů a nástrojů jako v tisíci zrcadlech. Místností se nesla hudba a pískání, to jak se doktor připravoval na svůj úkol.
Nahé tělo oběti leželo připravené na centrálním stole, umyté, poskládané do správného tvaru a ve správném pořadí, končetiny oddělené v ramenou a kyčlích vyrovnané podél trupu, který byl pro změnu položený na stole správným směrem, ne opačně.
Doktor si natáhl latexové rukavice sahající až k loktům, přes operační mundúr přehodil plastovou zástěru, nasadil roušku, brýle... Otočil se ke stolu a ztuhnul. Udělal krok zpět.
Oční víčka mrtvoly se zachvěla a otevřela.

Česťa měl celou dobu pocit, že tu něco nehraje. Nedokázal však přijít na to, co by to mělo být. Až ve chvíli, kdy prošel Vypravěč dveřmi, které po chvíli zmizely, pochopil. Ve stejnou chvíli tok magie vedoucí do minulosti změnil svůj směr a připojil se k druhému.

Vypravěč vstoupil do pasti a Česťa neměl možnost mu jít na pomoc.

Jindy by Česťa strávil čas přípravami. Pokusil by se předvídat všechny situace, které mohou nastat. Ale teď věděl, že si takový luxus nemůže dovolit. Vyrazil podél toku magie a snažil se nemyslet na to, že je Vypravěčův osud v jeho rukách.

Večery u ohně, strávené v lese,
kolem a dokola zpěv se v noc nese.
Kolem a dokola přátelé sedí,
každičkou maličkost na sebe vědí.

Bývali jsme partou trampů, co se měli rádi.
Bývali jsme tady všichni dobří kamarádi.
Trávili jsme krásné noci pod tou hvězdnou oblohou,
drželi jsme jeden provaz, sami sebe na nohou.

Báječně jsme popili u těch nočních ohňů,
ráno jsme se sbalili a vyšlápli domů.
Láhve rumu cinkaly, vzduch byl plný smíchu.
Pak jsi přišel mezi nás a dohnals nás k hříchu.

Sžírala tě, Matošo, někdy taky vina?
Jako nás to, čemu se prý říká morální kocovina?

Vypravěč se zadíval na dveře, které se zhmotnily uprostřed ničeho. Netušil, kde začít. Jeho společník nedokázal určit přesnou dobu, do které by se měl vydat. Něco však Vypravěči říkalo, že by se jej měl nadále držet.

„Pamatujete si, kdy jste mě poprvé potkal?“ zeptal se Čestislava, který bez zaváhání odpověděl přesný datum. Vypravěč kývnutím poděkoval a vstoupil do dveří.

Prošel do roku 1950 a ocitl se pod Plzeňskou branou.
Branou, která bude toho dne zbourána.

Zběžně se prohlédl a v duchu poděkoval Městu za oblečení padnoucí do dané doby. Jen kdyby se nemusel vzdát identity Vypravěče.
Nelíbilo se mu to.

Jmenoval se teď Karel Holý a oficiálně se narodil v Třebsku. V roce 1925, takže mu bylo skoro o dvacet let méně, než ve skutečnosti. Ale těžko by mohl tvrdit, že je mu 43, když na to nevypadal. Matka švadlena, otec horník. Klasická a bezpečná minulost. Studoval na gymnáziu, s Česťou se znal ze školy. Rodiče zmizeli - buď zemřeli, nebo někde zůstali, těžko soudit. Českožidovští předci, české jméno, česká minulost. Nevěděl, jak to Česťa zařídil, ani jak zaplatil. Věděl jen, že člověk, jehož jméno nosí, nejspíš zemřel v jednom z těch táborů, o nichž se mluvilo potichu.
Pokoj jeho duši.