Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Vždycky věděl, čeho chce dosáhnout. A co pro to bude muset obětovat. Neměl přátele, rodina se o něj nezajímala a on se nezajímal o ni. Kráčel sám, ať už byl mezi lidmi, nebo ne. Neměl stejné zájmy, jako jeho vrstevníci. Uchvacovaly ho hloubky magie, neznámé nebo zapomenuté obory kouzel, mýty a báje. Ale na každém mýtu, na každé báji je něco pravdivého. Hledal dlouho. Našel snad každý zdroj, který existoval. Roky se připravoval na ztrátu duše. Zaklel ji do jediného cenného kousku, který si ponechal. Neměl domov, hmotné statky, jen tuhle jednu věc, v níž dlela jeho duše. Kráčel sám.

Sesedli se kolem stolu a vysvětlili situaci.
"Takže je to vážně Lich a ještě vám utekl." shrnul to Česťa. Přikývli všichni tři.
"Chápu, že jste se snažili, ale zabít ho teď bude problém."
"Myslel jsem, že ho zabít nelze." řekl překvapeně Kopecký.
"Všechno jde zabít. Jeho duše je zakletá v nějakém předmětu. Zničte předmět, tělo se rozpadne." vysvětlil Česťa.
"Nerozpadne se samo? Už se rozpadá, nebo ne?" zeptal se Mory.
"Ne. Magie ho drží pohromadě, ale zároveň ho trestá za vytržení duše z těla. Pro magii je to nejtěžší hřích. Ať už vezmete duši svoji nebo cizí." promluvil poprvé Karl.

Česťa se stal nedobrovolným svědkem manželské hádky. Začalo to už příchodem muže domů.

„Co to je za chlapa a proč vypadá, že se nemůže pohnout?“ ptal se překvapeně. Odpověď se mu ani trochu nelíbila.

„Proč si to pro boha udělala?“ ptal se, ale bylo na něm vidět, že odpověď znát snad ani nechce. Česťa poslouchal ženinu obhajobu, ale už ji nedokázal litovat.

„Prosím. Řekni, že si děláš legraci,“ vydechl muž vyděšeně. „To nemůžeš myslet vážně?! Já tě vůbec neznám!“ křičel a rozhazoval rukama.

„Dělám to pro nás!“ bránila se žena.

„Je jen hřích na to pomyslet! Nikdy ti to neodpustím!“

Vypravěč s mužem konečně dorazil na místo. Vstoupil do starého domu, který se na první pohled zdál neobývaný.

„Co tu chcete!“ ozvalo se najednou zpoza dveří vedoucích do obytných prostor. „A proč sem taháte toho pobudu. Chcete nás nakazit?“

„Chci jen, aby ukončil svůj život jako člověk. Ne jako kus masa hnijícího venku na ulici!“ odsekl mu Vypravěč. „Cožpak se tu nenajde křesťanská duše, která by pomohla bližnímu svému zmírnit utrpení?“

Muž stojící ve dveřích se ani nehnul. Vypravěč si všiml, že za ním vykukují další lidé. Nehlaste se všichni, pomyslel si ironicky.

Jeden z nich nakonec vyšel na chodbu.

Sebrala kamínek ze silnice, dýchla na něj a hodila ho do vody. Hladina se mírně zavlnila, pak se zdola vyvalily bublinky vzduchu. Ukázala na místo pod hrází.
"Kdo chce jít první?" zeptala se s úšklebkem. Jen na ni zírali.
"Nehlaste se všichni dva." odfrkla a zamyslela se.
"Matěji, ty první, pane Moravec, vy za ním."
"Jakože do vody?"
"Přesně tak, do vody. Skočte a potopte se na dno. Nic se vám nestane, věřte mi."
Poslechli, skočili. Skočila za nimi. Domek pod hrází se zelenal ve zkalené vodě, dveře otevřené. Vstoupili dovnitř, všichni rázem suší.
"Vedeš hosty, Verunko? Copak se posralo?"

Česťa se snažil nepropadat zoufalství. Ale s tělem svázaným pavoučím kouzlem to bylo těžké. Jediné, co mohl dělat, bylo bloudit svojí znavenou myslí. To však zákonitě vedlo k jedněm pomyslným dveřím.

Dveřím, které zamkl a klíče od nich se zbavil.
Dveřím, které zdobil ručně psaný nápis „Přísně tajné“.
Dveřím, za kterými chtěl pohřbít vzpomínku na vodníka, který mu lhal a zklamal jej.
Dveřím, které se pomalu začínaly otevírat.

Kdybys tu jen byl, Karle, pomyslel si. Určitě bys našel způsob, jak mě z té šlamastiky dostat.

„Konečně jste to pochopil,“ vysmála se mu žena. „Buďte hodný a možná to i přežijete.“

"Přeneseme se portálem. O tom, kam vás vezmu, kdo tam žije a proč tam jdeme, neřeknete nikomu ani slovo. Berte to jako přísně tajné informace."
"Proč bychom vás měli brát tak vážně, co?" zeptal se Moravec.
"Protože vy chcete přežít a Matěj si chce udržet místo." odsekla.
Otevřela portál hned na místě, jakoby z ničeho. Moravec se na ni užasle podíval.
"Když chcete, aby vás nepřemohly ty nejhorší věci, měl byste být nejlepší. A já jsem díky těm lidem, za nimiž jdeme. Tak prosím." řekla a ukázala k portálu.
Prošli na druhou stranu a ocitli se na nábřeží u rybníka.

"Nejsem blázen, byl byste brzy po smrti. Ale vy, na rozdíl od vašich přátel, spadáte do naší jurisdikce. A taky byste nám na rozdíl od nich dokázal utéct. Nepustím vás z očí." vysvětlila.
V tu chvíli vrazil do místnosti Kopecký. Pod nosem krev, oblečení potrhané.
"Jsi v pohodě, Matěji?"
"Jen tlaková vlna. Kluci ze zásahovky jsou hned za mnou."
Veronika pokynula všem trampům kromě Moravce, aby vyšli za ní. Když byli v bezpečí pryč, vrátila se do místnosti.
"Jak mohl utéct?" ptal se zrovna Moravec.
"Zřejmě navázal mezi svými částmi magické spojení, pak začal kouzly otevírat bedny. Prostě únava materiálu."

Vypravěč měl co dělat, aby starce udržel na nohou. Věděl, že mu nedokáže pomoc. Od smrti jej dělily už jen hodiny. Tělo pomalu přestávalo poslouchat svého majitele.

„No tak, vydržte. Ještě chvíli a budete v pohodlí,“ mluvil k muži uklidňujícím hlasem. Nezdálo se však, že by stařec něco slyšel.

„Kam ho vedete?“ ptala se neustále dívka, ale Vypravěč odmítal odpovědět. Měl před sebou cíl a musel se k němu dostat co nejdříve.

„Prosím. Ať mě nevidí umírat,“ pronesl znenadání stařec.

„Nebojte. Neuvidí,“ odpověděl Vypravěč.
V tu samou chvíli se za nimi ozvala dutá rána, jak bezvládné tělo dopadlo na zem.