Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Stále drží Karla za ruku, když začne plavat směrem k hladině. Prsty prokluzují, protože Karl se nechce hnout. Zatáhne a Karl se konečně podvolí. Plavou směrem ke světlu, ale vynořit se nemohou. Hladina je nechce pustit. Jako by je něco uzamklo uvnitř rybníka.
"Co se to děje?"
"Veronika je nahoře."
"Já vím."
"Ale ona by přece..."
"Je to její magie!"
Karl se znovu pokusí vynořit, ale hladina drží. Něco na ni tlačí, nechce povolit. V čem je zakopaný pes?
"Něco se muselo stát." Řekne Česťa a Karl přikývne.
"Kryj se!"
Zatlačí veškerou svou mocí, hladina se prohne. Napíná se. Praskne.

Stojí pod vodou, Karl tiskne Česťovi ruce, mezi prsty sevřených dlaní zastrčí stříbrnou šupinu a obličej zformuje do masky klidného nezájmu a odevzdanosti. Hlavně neprojevit všechnu tu naději, kterou právě cítí. Protože co když...
Česťa se chvěje, Karlovy ruce jsou jako kus ledu. Voda se sice uklidnila, ale po posledních zkušenostech jeho tělo stejně reaguje. Na obličeji má masku odvahy a odhodlání. Mlčí, jeden druhému se dívají do očí, hledají... Cosi. Česťa to nejspíš nachází. "Pojďme domů, Karle." řekne totiž a palcem pohladí vrásčitou nazelenalou dlaň. Usměje se. Jeho maska spadne. Karlova začíná praskat.
"Udělal jsem hrozné věci, Česťo."
"Ne."

Chvíli na ni zaraženě kouká, ale pak se rozesměje. Vytáhne nůž a zašermuje jí s ním před očima.
"Tak kurva zazpívej!"
Veronika není žádná siréna, ale její živel je vzduch. Nikdy to nezkoušela, ale mohla by svým hlasem, pokud správně přesměruje magii, rozpoutat peklo na zemi. Nadechne se.
"Když jsem byl maličký pacholíček, šlápl mi koníček na malíček..." Zvedne se vítr. Kapky vody se z trávy zvedají zpátky do vzduchu a začínají je bičovat. Veronika zpívá z plných plic, až se okolní břízy ohýbají. S každým dalším slovem písně je její hlas silnější a ona jistější. Nůž odletí do trávy.

Skloní se nad ní. Na první pohled jasné šílenství.
"Ty jsi ta svině, co tu topí lidi?"
A sakra. Zdržuj. Na to jsi vycvičená.
"Cože?" Ne po ráně do hlavy... Kopne ji do žeber.
"Ptám se, jestli jsi ta svině, co tu topí lidi. Jako moji ženu."
"Pane, já rozhodně nikoho netopím." To nebylo moc dobré.
"Tak ses přišla utopit?!" Čpí z něj alkohol a beznaděj. Tak už krucinál vyplavte na hladinu a něco s ním udělejte!
"Nene. Já tady zpívám."
"Cože tu děláš? Neutahuj si ze mě!" Vztek.
"Já tady vážně zpívám. Je to opatření na podporu porodnosti žab."

Způsobů spoutání zná magie spoustu. Veronika je má prostudované skoro všechny, ne kvůli práci, ale kvůli tomu, co se jí kdysi stalo. Kouzel na fyzické spoutání je o trochu méně, a ta zná kvůli práci všechna. Taky se téměř všech dokáže zbavit, je na to cvičená. Magipouta jsou brnkačka, magický řetěz taky. Obojek už je o něco horší, ale stále ho umí sundat. Neovlivňují magii. Na rozdíl od takových magických proužků, které ovlivňují magii, ale ne celou, ne, kdepak. Jen částečně, nevypočitatelně. Ale i těch se dokáže zbavit, když musí.
Jenže tohle je obyčejnej nemagickej provaz utaženej nadoraz. Necítí ruce.

Veronika se probudí a sykne, jelikož ji bolí hlava jak pes. Na chvilku nemá vůbec ponětí kde, kdy a proč je. A co se stalo. Párkrát se tiše nadechne a začne si v hlavě přehrávat, co se mohlo stát. Je přece kriminalistka a ne ledajaká.
Byla u rybníka. Ano, Karl s Česťou, problémy, dlouhé čekání. Pak bouřka, hromy, blesky, Česťa ve vodě, a pak? Magie, štít. A pak? Temno. Probuzení, bolest.
Ale tohle není bolest ze zásahu zdivočelou magií, kdepak. Tohle je bolest ze staré dobré rány zezadu tupým předmětem. Nějakej hajzl ji majznul, odtáhnul pod stromy a svázal! Kruci.

"Byla by tady jedna možnost. Údajně." Její hlas je slaboučký, veškerá síla ji opustila. Obličej má šedivý a oteklý, a přitom je tak křehká, až se bojí, že se zlomí, když na ni sáhne.
"Na vyléčení?" Prosím, prosím, řekni ano!
"Ne, Jáchyme. Na lepší konec." Zašeptá.
"Určitě to zvládneš, ještě je naděje! Ještě jsme nezkusili..."
"Všechno, Jáchyme. Zkusili jsme všechno." V hlase má ostrou hranu.
Odvrátí se od ní, nechce to slyšet. Má pravdu, samozřejmě. Zkusili všechno. Nepomůže jí, nemůže. Chce věřit.
Když místo ní další den najde jen dopis s vysvětlením, zhroutí se mu svět. Protože vsadila na smrt.

Temno. Nejdříve se mu vrátí hmat. Uvědomí si sám sebe. Vodu okolo.
Pak přijdou zvuky. Tlumené, nerozpoznatelné.
Hup-hhho. Hup-chho. Hyp-hhho.
"...uši, ...uši, ...uši..."
Uši? Ano, uši. Jen kdyby fungovaly správně. Co to jen?
"...ťo, ...ťo, ...ťo!"
Každé ucho vnímá jiný zvuk, z každého jen půlku. Zatřepe hlavou. V uších zašplouchá.
Je to hlas?
Hup-hhho. Hup-chho. Hyp-hhho.
Jsou to... Vzlyky, ano, vzlyky. A slova.
Ten hlas zná, to je přece Karl! Ale kde? Kde, sakra? Znovu zatřepe hlavou, oči zatím stále slepé. V uších praskne. Pootočí hlavu.
"Česťo, Česťo, Česťo!" Ano, tam. Nalevo, blízko. Otevře oči. Karl.
"Já nechci tvou duši..."

Nepodlehnu. Tvoje touha ničit a brát životy nikdy nemůže být silnější, než láska a přátelství a touha ochránit to, co je mi na tomhle světě drahé. Jsi ve mně, ale já nejsem ty.

Nepodlehnu. Strach není silnější než moje touha poskytnout pomocnou ruku a ujištění. Než potřeba napravit spáchané křivdy a obnovit přátelství. Nemůže být.

Nepodlehnu. Neuteču ze břehu, ačkoliv mě pohled na momentálně klidnou hladinu děsí k smrti. Ani nevstoupím do vody a nenaruším to, co se tam právě děje. Bojím se, ale ne o sebe.

Nepodlehnu. Neotočím se a nepůjdu zpět. Pomsta je moje. A je tak blízko...

Česťa si nejlíp rozumí se zemí. Dalo by se říct, že je jeho živel. S vodou takové spojení nikdy neměl, i když je lehčí než ostatní živly. Tady je voda jasně čitelná. Zápas probíhá nejen nad ní, ale i v ní. Nejdříve je rozpálená jako kamna, až ho to nutí, aby se otočil. Ale vytrvá. Musí. Pak je voda náhle ledová, chlad zalézá do kostí. Cítí to, třese se. To Karlova duše bojuje s duší jeho otce, nerovný, nerovný boj. Česťa to ví, ale - Bože - věří v lásku. Víření, bublání, klokot, proudy mu málem podrazí nohy... Vlny. Lup!
A klid.