Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Čestislav usne v křesle - makový odvar zafungoval perfektně - a Karl se temně pousměje. Je čas. Natáhne se ke stolku, otevře šuplík a vytáhne plechovou krabičku se špačky pastelek. Za normálních okolností by použil moderní magii, slova a gesta a pohyby dlaní. Ale na téhle situaci není normálního vůbec nic. Proto kouzlo maluje, pěkně postaru. Fialovou, rudou, modrou a zelenou. Fialovou pro otevření magie a duše. Červenou pro proudění krve. Modrou pro intuici a usnadnění cesty. A konečně zelenou pro zmírnění bolesti, otupění. Jeho oběť se neklidně zavrtí, Karl vzhlédne od papíru a přimhouří oči. Musí si pospíšit, jinak neuspěje...
Lup!

Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola a přímo vedle kol přistál kámen. Žbluňk! Vodní sprška vyplašila žábu sedící na kameni. Dvoje kruhy narušily perfektní dílo vodníkovo.
"Takhle se klepe?" zamručel Karl, který se vynořil uprostřed narušených kruhů.
"Jenda je po smrti," zašeptal Česťa. Byl to sotva vzdech, ale nad vodou se zvuk dobře nese. Karl se zachmuřil. Co říct nejlepšímu příteli, když mu zemře jediný syn? Jak ze sebe vůbec dostat slova? Vystoupil z vody, sednul si vedle Česti a položil mu ruku na rameno.
"Co Zuzana?"
Česťa jen pokrčil rameny. Zahleděl se do dáli a mlčel.

Cesta zpátky jako by zabrala jen vteřinku. Naoranžovělé světlo lamp už nevypadalo mrtvolně a stíny pro změnu neděsily.
První schod. Hluboký nádech, roztřesené ruce se sevřely v pěsti, klouby zapraštěly.
Stříbrná šupina v kapse se zahřála, prokřehlým tělem projelo teplo jako nůž máslem. Podrážky olízla první vlnka. Obrnil se, nic nebylo jisté. Vstoupil do rybníka.
První tempo v chladné vodě pročistilo mlhu v myšlenkách. Proplaval k hrázi, otevřel dveře, špičkami bot se dotknul kamenné podlahy. Světnice byla zalita světlem a okamžitě přišlo objetí, na které čekal celé věky. Karlovo objetí. Čestislav cítil, jako by se znovu poprvé v životě nadechnul.

Nemělo by být tak těžké vystoupat nad klidnou hladinu rybníka. Nemělo by být bolestivé sledovat Karla uzamykat vodu kouzlem. Už to zažili. Když v létě odcházeli hledat Hermana, věděli, že možná odchází navždycky. Vrátili se. Polomrtví, poničení, oba změnění k nepoznání. Ale živí! Odcházet znovu bez jasného cíle, bez nepřítele k poražení bylo zarážející. Drtivé. Sotva se vrátil domů a už musí zase jít! Pryč z města, pryč od lidí. Kvůli jejich bezpečí. Voda si vzala, co mohla. Karl se o to postaral. Jenže to nestačilo.
Ještě jednou přejel pohledem Oboru, pár kachen na hladině a vydal se na cestu.

Voda ho svírala, škrtila... Ponořil se pod hladinu, ale neodvážil se nadechnout. Zalknul by se, to věděl jistě. Vodnické smysly odhalily sedmero zámků spletených z rusalčí magie.
Zašátral v kapse a vytáhl perličku. Byla maličká, úplně obyčejná. Rozdrtil ji v prstech, jemný prach voda okamžitě spolkla. Druhá, třetí a čtvrtá, každá větší než ta předchozí, skončily stejně.
Pátá perla se mu svými úlomky zaryla do prstů. Krev vodu rozbouřila.
Šestou perlu rozdrtil druhou rukou.
Sedmá, velká jako hlemýždí ulita, se rozpadla na poloviny a zapadla do bahna.
A konečně magie jeho oběť přijala. Zámky povolily a on se zhluboka nadechl.

Vteřina ničeho.
Karl na kolenou upírá oči na stříbrný amulet v Hermanově ruce. Obsidián se rozhoří temným ohněm. Duše Karlova otce a všechna jeho síla se do něj vsákne, rozžhaví ho. Střibro se vpaluje do prstů, ničí. Herman se zhrozeně podívá na svou stříbrnou dlaň. Už chápe. Křičí. Nelidský, zbytečný řev.
Zbytky amuletu už nevydrží přetížení. Zhroutí se do sebe, vzápětí explodují. Hlína a hrabanka vyletí v kulatém oblaku do korun stromů a brána pukne. Křik nahrazuje svistot třísek, bodají, zarážejí se do dvou těl na zemi.
Karl se dívá na Česťu. Naposledy? Pak zavírá oči.
Je čas jít spát...

Říká se, že vodníci mají spoustu schopností, které normální lidé nemají. Dýchají pod vodou, ovládají ji i ryby a jiné tvory, kouzlem z lidí vytahují duše, a je těžké je zabít.
Říká se, že čím víc duší vodníci nastřádají, tím silnější jsou. Pokud je přijmou do sebe. Duše jim patří, jsou k nim připoutané a vydané jim na milost. Je to dobrý pocit. Úžasný. Jako kdyby jim do žil vstoupilo slunce.
Říká se, že staří vodníci mohou o duši a sílu přijít, když je přemůže jiný vodník. Sílu i duši si může tento vodník uschovat.
Ale kdo by tomu věřil?

Přiblížili se k Vřeteni. Temnota je na okamžik pohltila, vzápětí ji prozářily plameny. Čestislav klesl na kolena, zabořil ruce do hrabanky. Poslal do ní téměř všechno, co měl. Nastřádaná síla oheň sotva polechtala.
Herman vystoupil zpoza skály, vrhnul se ke Karlovi, který před plameny ustupoval. V dlani svíral medailon ze stříbra a obsidiánu, druhou lačně natahoval ke Karlovi. Lýčený provaz s oprátkou se zanedlouho ocitnul na Karlově krku. Neměli šanci. Žádnou.
Čestislav na kolenou, Karl také. Takto to tedy skončí.
Volné ruce se posunuly ke krku, pravá našla lahvičku. Poslední pohled na přítele. Vytáhnul zátku.
Chceš vodnickou sílu? Tak ber!

Prošli Teslíny, ponořili se zpět do temného objetí hvozdů, pokračovali na jihovýchod a svítání je přivítalo u Roubenky. Karl okamžitě skočil do řeky, byla čistá, voda klokotala na kamenech a les pronikavě voněl novým dnem. Sotva půl kilometru od nich byl jejich cíl. Svítání se ho nedotklo. Temnota rozpínala svou hrozivou náruč. Chtěla je.
"Radši bych byl na druhém konci světa," řekl Česťa.
"Nejraději bych tě tam poslal."
"Poslechl bych tě, vždyť víš. Kdybys to opravdu udělal."
"Jsem sobec?" zeptal se Karl tiše.
"Všichni jsme, brachu. A tohle může být konec světa."
Vyrazili. Pomalu. Hrdě.
Konec světa nepřichází každý den.

Hvězdy zablikaly, zhasly. Svět se převrátil naruby a zase zpět. Kamínky pod jejich nohama začaly poskakovat. Kakofonie zvuků ohlušila, ticho lesa v uších nahradilo zvonění a hučení. Vyskočili na nohy, Karl kopl do ohýnku, hořící větve se rozletěly a Karl zasyčel. Očima vyhledal Česťův pohled. Uviděl v něm hrůzu a stáří eónů.
"To neudělá!" syknul Česťa skrz sevřené zuby. Po bradě mu tekl pramínek krve - prokousnul si ret.
"Chceš se vsadit?" zavrčel Karl a sápal se po svém batohu.
Rychle se sbalili, uhasili oheň a tmou se vydali na cestu.
"Nemá tebe." řekl Česťa a zaznělo to jako pláč.
"Zatím."