Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Kdysi dávno mistři permoníci v hlubinách příbramských dolů ukuli medailon z nejčistšího stříbra, jaké bylo v království českém k nalezení. Sopečným sklem, zvaným obsidián, ho ozdobili a uschovali do něj střípek své magické moci.
Proroctví říká, že kdo do něj uschová magické síly všech kouzelných bytostí, ten otevře bránu, která vypustí démony. Hladové a neutišitelné. Bude-li jim vládnout pevnou rukou, může s jejich pomocí kralovat celému světu a zajistit mír. Nebude-li ale dostatečně silný, aby je ovládl, shoří na prach a celý svět s ním.
Nikdo netuší, kde se tajemný medailon nachází. Ale brána se prý otevírá u Čertova vřetena.

Seděli na hrázi, Česťa si u plápolajícího ohýnku sušil kalhoty. Bez rozmyslu skočil Karlovi na pomoc, vytáhnul ho z rybníka, a teď nad sebou vrtěl hlavou. Noc pokročila, lhostejná k jejich stáří a únavě. Temně temná obloha začínala od východu blednout a vítr rozháněl jiskry. Zazářily a zhasly. Všechno pomíjí.
"Nemáš rozum? Jak tě napadlo do té vody lézt?"
"Žádná voda mi nemůže ublížit. Ani ta zakletá."
"To nevíš jistě, Karle. Máš srdce ze zlata, ale selskýho rozumu ani co by se za nehet vešlo!"
"Chceš se hádat, Česťo?"
"Nechci. Přeju si jen, aby to už skončilo. Tak, nebo onak."

Pozůstatky starobylé tvrze omýval déšť padající skrz větve stromů. Spodní strany větví odrážely světlo ohně, který rozdělal v příkopu, oddělujícím zbytky tvrze od pozůstatků opevnění. Zíral do plamenů, jako by v nich mohl vidět ty dva, kteří šli v jeho stopách. Možná je opravdu viděl, kdo ví? Oheň náhle vzplál jasnějším plamenem, vyskočil nahoru a olíznul spodní větve stromů. Stíny se zamihotaly, rozskákaly po kamenech, schovaly se za ně. Rej tmy a světla, života a smrti. Herman se zachvěl. Stínové pařáty stromů se po něm natáhly, zaskočily ho, začaly rdousit. Sedm magických pečetí, které držel, popraskalo.
Zde nemáš žádnou moc!

Karl si byl moc dobře vědom toho, že nemá téměř žádné šance, aby Hermana porazil. Téměř žádné šance ale neznamenaly žádnou šanci.
Znal typy jako byl on. Nenasytné, neustále bažící po tom, aby měli víc, než kolik si zasloužili. Jen brát, brát, nehledět na následky, krmit se na jiných.
Sakra. Jeho otec byl takový. A Karl ho nakonec zabil, ne? Nechal ho žebrat o vlastní smrt. Využil všechno, co věděl, aby ho porazil a osvobodil se od něj.
Nechal se podcenit. Oběma.
Jeho otec v něm viděl slabocha.
Herman Alfred Mader v něm viděl hlupáka.
Jenže Karl znal jeho jméno...

Modré tváře svědí a pálí. Bojové barvy se musí zase smýt.
Zastaví se na hrázi a sehne se k vodě. V tu chvíli začnou hlubiny vřít. Po hladině se rozeběhnou kola, zvednou se vlny, naráží do břehu silou rozbouřeného moře. Vzduch je klidný, bouře nepřichází. Je ve vodě, v plné síle.
Zahledí se do hlubin, přes zvednuté bahno nevidí nic, ale cítí celou svou bytostí, že nejspíš právě ztrácí svého nejlepšího přítele. Sevře ruce v pěst, srdce uvnitř hrudi buší v šíleném rytmu. Zabíjí ho to.
Náhle se voda uklidní. Ztichne. Karl se vynoří nad hladinu.
Přežili. Oba. Možná naposledy...

Voda ho svírala, škrtila... Ponořil se pod hladinu, ale neodvážil se nadechnout. Zalknul by se, to věděl jistě. Vodnické smysly odhalily sedmero zámků spletených z rusalčí magie.
Zašátral v kapse a vytáhl perličku. Byla maličká, úplně obyčejná. Rozdrtil ji v prstech, jemný prach voda okamžitě spolkla. Druhá, třetí a čtvrtá, každá větší než ta předchozí, skončily stejně.
Pátá perla se mu svými úlomky zaryla do prstů. Krev vodu rozbouřila.
Šestou perlu rozdrtil druhou rukou.
Sedmá, velká jako hlemýždí ulita, se rozpadla na poloviny a zapadla do bahna.
A konečně magie jeho oběť přijala. Zámky povolily a on se zhluboka nadechl.

Vodník (hastrman či vasrman z něm. Wassermann) jest magická bytost škodolibá a smrtelně nebezpečná každému, kdo se vyskytuje v blízkosti vody. Často je k zahlédnutí sedě na vrbě, případně na zádech sumce. Může na sebe vzít podobu koně nebo jiného zvířete, kterou na sebe bere, aby nalákal nebohé pocestné do vody. Děvčata láká na pentličky a zrcátka pověšená v rákosí. Duše utopených skladuje v porcelánových hrnečcích s pokličkou.
Zabít ho může ten, kdo ho spoutá provazem z lýčí, či ten, kdo mu ukradne jeho šos, uteče s ním a zakope ho na rozcestí tak, aby ho vodník do svítání neobjevil.

Velké Padrťské rybníky. Místo setkání. A bolesti. Protože má sucho v hrdle, šos už pomalu šustí a voda je podmanivě voňavá, mokrá, její lahodnost doslova cítí na jazyku... Zlověstně klidná. Tichá. Ani se nepohne. Ani rybka se neblýskne pod hladinou. Je to past? Hrob?
Musí dovnitř. Prostě musí. Nemůže čekat, jestli se Česťa objeví. Modlí se ke všem vodním božstvům, když udělá první krok. A další. A ještě jeden.
Stojí ve vodě po kolena a vnímá všechnu tu sílu. Uvězněnou. Ponoří se po krk a bere si všechno, co mu voda může dát. Cítí rusalčí magii. Stovky rusalek. Zlomí ji?

Potřeboval vstoupit do armády. Utajit svou jinakost. Nemohl být bez vody, takže námořnictvo bylo jasnou volbou. Kdysi dávno věřil, že námořníci jsou tvrdí chlapi a nepláčou. Námořníci byli tvrdí chlapi, ale plakali. Ne rum, ten jen vychcávali z boků lodí.
Jednoho dne zběhl, vrátil se na Rýn a snažil se zapomenout. Jenže nikde nebylo bezpečno. Tátu před lágrem zachránil, ačkoli ne z dobroty srdce. Sebe zachránit nedokázal. Správně mu patřila kulka, ale ta ho zabít nemohla, tak čekal na provaz. Pak přišel trestný prapor.
A vědomí, že neexistují nadlidé a plebs. Protože všichni pláčou. A všem z očí kanou slzy.

Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Jako snažit se přinést nohu habešského krále. Jako najít Atlantidu.
Voda nevěděla nic. Pravda, Karl sice prolezl povodí Klabavy, ale pouze jeho horní část. Směrem k Padrtím by se jeho šance mohly zvyšovat, ale přestával tomu věřit. Jeho někdejší velitel do těchto míst nestrčil ani nos.
K rybníkům tedy.
---
Stromy nevěděly nic. Mech si nevzpomínal, zda na něj byla položena lidská noha včera nebo před lety. Vzduch byl stále v pohybu a neřekl mu nic. Čestislav své myšlenky upíral na západ. Tam někde byl jeho nejlepší přítel. Nastal čas vyjít mu naproti.