Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Oheň mezi nimi vesele praská, slunce za mraky se kloní k západu a jako těžká deka mezi nimi leží mlčení.
Česťa má spoustu otázek, které by se ještě před několika měsíci nerozpakoval položit. Karl má spoustu odpovědí, jež by před posledním dobrodružstvím nezatajoval. Mlčí oba.
Česťa proto, že náhle, po tolika letech, neví, jesti může Karlovi věřit. Karl proto, že nechce Česťu vyděsit. A proto, že nechce některé věci říct. Když je vysloví, potvrdí je. Stanou se pravdou. Dokud je neřekne, dokud je nevloží do slov, nebudou mít sílu ublížit. Ani Česťovi, ani jemu.
Oba dva mlčí. Oba dva vědí.

Cesta z Lazska na Stříbrňák je krátká, ale náročná. Vede kolem Hubeňáku, a pak do kopce. Kaplička na vrchu je malebná, jako malovaná. Místní ji postavili a také se o ni starají. Karl s Česťou jdou ale dál. K vodě. Je průzračně čistá a už od pohledu ledová. Česťa se vypraví pro dřevo na oheň, Karl rozbije tábor. Pak vytáhne knihu a povzdechne si. Musí ji přečíst, a to co nejdřív. Jeho otec se ho snažil přinutit ke studiu. Ale pro mladého vodníka, který se zařekl, že nikdy nikoho nezabije, bylo studium tvorů záležitostí podřadnou. A nudnou. Kéž by poslouchal.

Po návratu pro banány se posadili na lavičku před starou hasičskou zbrojnicí. Podzimní slunce vykouklo zpoza mraků a Karl z batohu vylovil starodávnou knihu. Na hřbetě dlel téměř nečitelný nápis. Magische Kreaturen.
"Nač?"
"Tahle kniha je návod, jak je zabíjet. Našel bys tam i kapitolu o vodnících. Byla v Hermanových věcech, prohledal jsem je, když jsem se vracel domů. Musím se podívat, jak upravit kouzlo."
"Není kompletní?"
"Je. Ale vodníci málokdy oddělují od duší magii, a když už, tak jen lidskou. Jde o barvy, ještě toho v tobě zbývá hodně."
"Od duší?" Česťa zvýšil hlas.
"Aby fungovalo, musím tě zabít."

K obchodu se dostali ještě před otvírací dobou. Prodavačka, korpulentní čtyřicátnice s rukama upracovanýma a očima unavenýma, přijela na odřené skládačce.
Ženské ze vsi se začaly pomalu trousit ke dveřím. Dneska přijede sekaná, počkají na ni a vymění novinky.
Česťa s Karlem si mezi nimi připadali nepatřičně. Unavení, špinaví, samá modřina.
"Víte, že se mladá Kropáčková letos vdává? Minulej tejden si vo ní řek' a za měsíc jsou v kostele. Na Slivici."
"Tak to si jí vzít musí, když takhle kvaltujou! Kropáček mu šlápnul na krk."
"Chudák Milena. Takovejch starostí!"
"Ale krásnejch."
Víc neslyšeli.
Nakoupili. Vypadli. Banány zůstaly na pultě.

"Co budeme potřebovat?"
"Tábořiště. Vodu, co nejčistší. Jídlo, co nejlepší a co nejvíc. Jsi slabý. Je to všechno moje chyba."
Česťa se zamyslel. Jak by mohl Karla utěšit? Nebyla jeho vina, že narazili na Hermana. Ani to, že šel s ním. Ani to, že se napojil na zemi. Ale Karl by si to vymluvit stejně nenechal.
"Jak dlouho bude kouzlo trvat?"
"Hodinu, možná déle."
"Rychlé cukry, hodně rychlých cukrů. Nejbližší vesnice je Lazsko. Je tam obchod. Doufejme, že budou mít banány."
"A voda?"
"Nad vsí je rybník. A studánka. V tuhle roční dobu bude to místo opuštěné."
Karl kývnul. Nerad.

Musel kouzlo zopakovat třikrát, než se Česťa probral. Vypadal omámeně.
"Existuje ještě jiná možnost. Hůř proveditelná, nebezpečnější. Ale vysála by z tebe cizí magii najednou. Bojím se ji zkusit, ale takhle pokračovat nemůžeme. Je tu jistá šance, že z tebe to kouzlo udělá motáka, ale pokud budeme pokračovat tímto způsobem, zabiju tě."
"Dá se to vyzkoušet? Pro můj i tvůj klid?" zeptal se Česťa šeptem. Snad aby nebyla slyšet jeho současná nedůvěra. Karl zavrtěl hlavou.
"Vím, co se říká, Česťo. Ale tohle bude těžké tak jako tak. Pochop, je to staré vodnické kouzlo. Nikdy jsem ho ani neviděl." Díky Bohu.

Karl seděl u stolu v Česťově rodném domě. Byla Bílá sobota, rok 46. Sehnat mouku, vejce, cukr, máslo, droždí a další nezbytnosti na mazanec dalo neskutečnou práci. Větší než sehnat Karlovi nové papíry. A drahé. Ale Česťa si nedal říct. Jeho nebožka máma pekla mazanec každé Velikonoce až do předloňska, kdy zemřela. Kdo byl on, aby mu vymlouval uctění její památky?
Česťa se téměř neslyšně pohyboval po kuchyni. Neuměl péct, to bylo očividné. Sakroval u míchání těsta a Karl tušil, že mazanec neupečou. I když. Vzal ze stolu tužku...
"Co to tam čmáráš, Karle?"
"Nic." řekl. Usmál se. Těsto vzejde.

Karl opatrně smývá krev z Česťovy tváře. Když dokončil kouzlo, vytryskla mu z nosu, uší i očí. Země ho udržela naživu. Jen stěží. Je opět v bezvědomí a Karl netuší, jestli se probere. Opatrně se vodnickým kouzlem dotkne jeho duše a magie. Duše je zesláblá, magické kanály poškozené. Zhluboka vzdychne, opatrně si položí Česťovu hlavu do klína a hladí jeho vlasy. Netuší, jestli mu posledním kouzlem neusmažil mozek. Vezme hnědou a zelenou pastelku a nakreslí na Česťovo čelo spletitý uzel v barvách přírody. Je to nejsilnější kouzlo, které zná. Jestli nepomůže, jsou ztraceni. Oba. Jestli pomůže, potřebují nový plán. Okamžitě.

Najedí se, vlasy na zátylcích v pozoru, v zádech mráz. Pak se rychle sbalí a přejdou lesem k odvalu. Je malý, spíš než pozůstatek dolu pomník. Česťa má blízko k přírodě, dává mu stabilitu a sílu. Potřebují toho využít. Postupují příliš rychle, magické vyčerpání je enormní. Země pojme hodně magie. Magie bytostí země. Země Česťu udrží naživu.
Posadí se naproti sobě, Česťa si sundá boty a prsty zaboří do chladivé trávy. Ruce natáhne ke Karlovi. Karl ho vezme za pravou dlaň, na moment ji jen drží. Od okamžiku, kdy se objali, je to poprvé, co se dotýkají. Pak začne kreslit.

Kráčí sychravým dopolednem, slunce překryly mraky. Projdou svatohorským sadem, přes Sázky a Hatě až k "šestce". Přes Brod kolem "patnáctky" do Lešetic a "čtyřky" až na Vojnu. Památník v tuhle dobu žije turistickým ruchem, ale jim to nevadí. Posadí se pod lesem a sledují krajinu. Tenhle kus země dostal pořádnou porci krásy, ale také hluboko ukryté poklady, které lidé využili a změnili tím panorama i povahu kraje. Dobře či špatně? Dokud se neohlédnou, je těžké rozhodnout. Když ignorují, co jim našeptává všudypřítomná, bolestí protkaná magie...
Karl se po chvíli neklidně zavrtí, Česťa se neptá. Rozumí. Cítí je. Zimu a smrt.