Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Podivný sloupec kouře se za nimi táhnul už dobrého půldruhého kilometru. Zůstával nad korytem potoka, vždy dostatečně daleko, aby ho zahlédli jen koutkem oka.
"Všimnul sis?" zeptal se Česťa po chvíli.
"Nečekal jsem, že ho pustí. Ale ano, všimnul." odpověděl Karl.
"Co to je?"
"Dschinn. Genie. Al-džinní. Je to astrální bytost, která je většinou uzavřená v nějakém objektu. Tenhle je neutrální, to máme štěstí. Hledá nás a sleduje."
"Takže je to duše? Myslel jsem, že duše po otevření lahve unikne."
"Tohle není duše, Česťo. Tohle je mágem zotročená bytost, která mu splní každé přání."
"Zničíme ho?"
"Nemůžeme, nejsme jeho páni."

Po východní straně obešli Brdce a vydali se téměř přímo na sever. Karl vypadal čím dál tím přešleji, a když pozdě odpoledne dorazili k pramenům Třítrubeckého potoka, po tváři mu tekl pot smíchaný se slzami.
"Tehdy jsme šli taky tudy," povzdechl si ztěžka, když se usadil na břehu potoka a strčil do něj bosé nohy bez ohledu na to, že voda byla ledově studená.
Česťa se chtěl zeptat, kdo že byli ti "my", ale nemusel. Karl se po letech rozhodl, že uleví svojí duši.
"Říkali jsme si Krabben. Kvůli těm magickým krunýřům, co jsme nosili. Vzal jsem život 43 mužům."

Jeho táta, kterej byl mimochodem pěkně zákeřnej vodník a taky na to dojel, tohle kouzlo používal, aby zkontroloval ryby, synka i potencionální utopence. Karl to kouzlo nikdy neměl rád, protože ho pak táta nutil, aby se měnil v koně a lákal nebohý lidi do vody.
Nepoužil ho roky. Nikdy neměl potřebu rozšiřovat sbírku duší. Zvlášť když se v příbramské Oboře pod starou vrbou tak dobře žilo. A pak, byl tu vedlejší účinek. Občas byl rozdíl v tom, o čem jste si mysleli, že potřebujete vidět nejvíc, a v tom, co kouzlo ukázalo. Nelhalo. Hodnotilo.
Neukázalo nepřítele.
Ukázalo jeho největší viny.

Nocovali kousek za Lázem, ukrytí v malé padlince uprostřed lesa, kde vlhkost zalézala do kostí. Karlovi to nevadilo, ale Čestislav už cítil svých téměr 90 let v každém nádechu. Nakonec usnul, aby ho probudily výkřiky děsu a hrůzy. Vyhrabal se ze spacáku a našel Karla u studánky. Ležel vedle ní v pozici plodu, dlaně si tisknul na oči a nehty si drásal kůži na hranici vlasů. Zřejmě použil staré vodnické kouzlo - vidoucí oko - které dokáže najít i posledního pulce v povodí. I člověka. Někdy.
"Cos viděl?"
"Cos viděl?!"
"Viděl jsem sebe." A oheň.
A někdy ukáže to, co vidět nechcete.

Vydali se do notoricky známých lesů pod rouškou kouzla, které je schovalo před zraky obyčejných. Česťa věděl, že pro Karla to bude složité. Nejen, že se museli držet vody, aby měli nějakou šanci - podle Karla byla voda v PET lahvi mrtvá - ale museli dojít na místa, která Karl důvěrně znal. Nezáleželo na tom, že už uběhlo téměř 70 let. Karla stále pronásledovaly vzpomínky. Když diskutovali o místech, která musí projít, názvy jako Tři Trubky, Valdek, Na Dědku a Kolvín způsobovaly Karlovi zimnici. Česťa nevěděl, co Karl za války dělal. Nezáleželo na tom. Ale cítil starost o přítele. A přicházející bouři.

Na počátku jejího pádu byla idea. Ideologie. Nikdy si nemyslela, že je výjimečná jen pro to, čím se narodila. Ale jiní si to mysleli. Že je výjimečně nevyhovující a že v čisté arijské rase nemá nikdo jako ona co pohledávat. Lovili je po stovkách, zavírali je do páchnoucích táborů a zabíjeli.
Pak přišel muž. Neřekl své jméno, ale řekl, že hledá vojáky, že staví zvláštní trestný prapor. Její příbuzní odmítli. Viděli v tom jen další akt ponížení jejich rasy. Hedvika přijala. Viděla v tom větší volnost a mizivou šanci přežít.
Mrzačila, zabíjela. A doufala. Ale cizinci beze jména nehrají fér.

Porcelán nakonec zůstal na místě. Všechen. Protože věci, které chtěli schovat, aby nebyly ukradeny, by měly zůstat tam, kde se k nim nikdo nedostane. Alespoň dokud nedostane Karla. A to ani jeden z nich nehodlal dovolit. Zapečetili dům, Česťa odevzdal stříbrnou šupinu, a pak dali anonymní tip kriminální policii. Věděli už vše, co potřebovali, takže je čekal už jen odchod do hlubin brdských hvozdů. Česťa o Karlovi pochyboval. Léta a stav přírody se na něm podepsaly. Ale jak správně Karl podotknul, nebyli žádná béčka. Byli tvrdí jako podešev a nehodlali utíkat. Hodlali jít na lov. Jen byli zároveň lovnou zvěří...

Zabezpečili místo magií, aby se k mrtvé nikdo nedostal, a přesunuli se ke Karlovi poradit. Česťa se usadil ke stolu, natáhnul se po jejich fajfkách a obě nacpal.
"Musíme někoho zavolat, tohle sami nevyřešíme. Zvlášť jestli je to on," pronesl ke Karlovi, který hrabal ve špajzce.
"Víš, co to pro mě znamená," houknul přes rameno. Pak se otočil a na stůl postavil obrovský mlíkáč s pokličkou. Nostalgicky ho pohladil. Čestislav mu položil vrásčitou ruku na rameno. Ten mlíkáč měl Karl ještě po tátovi. Jediné, co mu po něm zbylo.
"Pomůžu ti zabalit."
"Asi to tu nechám. Porcelán se blbě stěhuje."

Moc dobře si vzpomínal, jak to tenkrát bylo. Pamatoval si, jak jeho velitel chodíval ověšený železem, protože se bál vlastní jednotky a nad dveře cimry si věšel svazky bylin, od česneku po černobýl.
Jak pak do Dietera vrazil kůl a useknul mu hlavu, jak Hedvice spoutal ruce a uřezal jí vlasy, aby ji přemohl. Jak zabil všechny. Jak jim ukradl magii.
Jak utekl. Bez šance. Jak přišel o kabát, jak hledal rozcestí, plazil se a z posledních sil se modlil, aby ho nezastihlo svítání...
Nebýt Česti, Karl by tam vypustil duši. Přežili. Schovali se. Jenže marně.
Starý nepřítel se vrátil...

Cítila se osamocená a vytržená ze světa lidí. Proto se spíš snažila seznámit s někým přes různé inzeráty a seznamky. Bylo jí pouhých 19 let, když narazila na inzerát, jenž považovala za osudový.
Mladý muž zvláštních schopností hledá stejně nadanou dívku. Značka: Magie.
Netušila, že je to jen pozvánka na schůzku se zrůdou a že Osud má svoje plány. Místní nádraží se zdálo vhodným místem pro setkání.
Netušila, že se všechno takhle zvrtne. Že bude lapat po dechu a marně se snažit mu ubránit. Že z ní strhne šaty a vezme jí vše, čím byla.
Netušila, že jde na smrt.