DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

V oku třpyt
v uchu cink
pod nosem kých
na paži štíp
v ústech...
... nic. Iluze skončila, ale ve tmě se stále něco leskne.
Snažíš se dosáhnout - marně.
Hledáš zdroj světla - marně.
Zkoušíš se vzbudit - marně.
Je to vůbec sen?
Světlíška ti mrkají do očí stále častěji.
Třikrát třpyt
Sedmkrát lesk
Devětkrát svit
A pak tak silně jako by před tebou uhodil blesk. Padáš. Padáte oba, ty i světlo.
Blíží se dno.
Blíží se rozuzlení.
Blíží se hladina lávy.
S výkřikem se probouzíš. Ruka ti sjede ke krku, ale tam už dávno nic nenosíš. Jen ještě níž, v srdci, vzpomínky.

Sedím v kuchyni a snažím se přemluvit všechny permoníky, co v hlavě mám, aby přestali bušit těmi kladivy do té kovadliny. I mikroskopické částečky fotonú mne oslňují a způsobují mi lobotomii. Včera večer jsem to přehnal. Trochu. Trochu hodně. Bohužel, mám, jak jsem se snažil naučit frantíky minulý rok „Big Window“. Nemám ani páru o tom, co se od včera stalo. Marně se modlím za jakýkoli záblesk vzpomínek. Kde nic, tu nic. V hlavě vymeteno. Přemáhám svůj žaludek, aby nic neposílal nahoru. Nahoře přeci není nic zajímavého. Neúspěšně. V běhu si vybavím záblesk včerejší noci. Stačí! Dál raději vzpomínat nebudu.

Nedovolili jí mluvit, mohla se jen dívat. Nenadaná. Nechtěná. Nesměla zkazit slavnost.
Nechtěla tam být. Jen rodinná povinnost ji k tomu nutila. Předstírat radost z kouzel otcova schovance. Zatvrdit srdce.
Klevetilo se sice o podstrčeném dítěti, ale Háta byla pravou dcerou svého otce. Dokázala jít za svým stejně krutě a nemilosrdně jako on.
Některá kouzla může provést i ten, kdo nemá magii ve vlastní krvi.
Vylákala chlapce, který ji nahradil v otcově srdci, dolů k potoku. Kamenou čepelí ho ukotvila k zemi. A z jeho krve, bolesti a strachu ukradla záblesk budoucnosti.
Chtěla se pomstít. Už věděla jak ublížit nejvíc.

Ze souboje se rychle vyklubala celkem napínavá záležitost. Sotva s ní totiž Edvin vyměnil pár zkušebních ran, začaly z domků vybíhat hordy nemrtvých příšer a rudí mágové najednou nebyli tak zbyteční jako dřív. Pořád však byli zbyteční dost. Edwin začal vyvolávat zvířata, jejichž zuby však s nemrtvým masem moc nezmohly, a stále bezejmenný dědek tvrdošíjně sesílal svatý úder, kouzlo mrzké třetí úrovně.
Příšer bylo stále víc, upírka nebyla žádné máslo a jak tak Edvin máchal Excaliburem, vzpomněl si na jednu jeho docela šikovnou funkci. Stačilo pohladit hlavici malíčkem...
A bylo světlo, prach se v prach obrátil a bylo to dobré.

"Jaká historická postava je tvým vzorem?"
"Eee, Marilyn Monroe?"
"Tvé koníčky?"
"Opalování, pak čírlídink, móda a můj přítel."
Mrk mrk, šibalský úsměv.
"Životní sen?"
"Já myslím, eee, že by každá holka chtěla být modelkou Viktorija Síkrit..."
"Co pro tebe znamená krása?"
"Samozřejmě hlavně ta vnitřní! A taky inteligence."
Oduševnělý pohled do kamery.
"Myslíš, že jsi krásná?"
"Ne, ale často to o mně říkají, chichi-"
ZÁBLESK.
Zemětřesení. Plameny. Neprostupná kouřová clona. Křik. Davy se tlačí přes zemdlelá těla v marné snaze dosáhnout únikového východu.
"Vážení," ozvalo se shůry, "takhle vypadá Deus ex machina v praxi."
I Bůh má jenom jedny nervy.

„Profesore? Podívej, tady je mezi legendami něco podezřelého.“
Doktor znovu pohlédl na hřbet knihy a povzdechl si.
„Říkal jsem si, jestli si všimneš... Jak bych ti to... No, prostě jsem se jednou s Tardis trochu nepohodl a ona se na truc vydala do doby zlomek mikrosekundy před vznikem vesmíru. A když cestuješ časovým vírem, vždycky se najde pár molekul, které se odmítají pustit Tardisiny vnější plasmické bariéry. A těchto pár molekul, když byly vystaveny podmínkám před vznikem vesmíru, jaksi... vybuchlo.“
„Skvělé!“ komentovala Ace nadšeně. „Tys způsobil největší explozi v dějinách! Co takhle se tam vrátit a přiložit ještě mou výbušninu?“

Tma. Zvedl jsem se a podíval se nad sebe. Les. Jak jsem se sem dostal? Vtom slyším docela blízko děsivý zvuk. Vytí. Blíží se! Otáčím se a utíkám.
Nemá to cenu!
Ale když po mně první z nich chce chňapnout, vidím v dálce záblesk a vlk klesá k zemi. Pak další a další záblesky. A další a další vlci padají k zemi mrtví.
Když jsem si uvědomil, že mne nikdo nehoní, zpomalil jsem a vydal jsem se směrem, kde jsem tušil toho člověka. Chtěl jsem mu poděkovat za záchranu života. Pak jsem uslyšel ještě jeden výstřel.
A pak už nic.

Letní den. Nad krajinou se stahují černá mračna. Bouřka je na spadnutí. Každým okamžikem se přibližuje a již je zřejmé, že tomuto místu se nevyhne. Ze zatažené oblohy dopadnou na zem první kapky.
A v tom to přijde. Z oblohy vyšlehne blesk a zazní ohlušující hrom. Do vynálezu bleskosvodu však zbývá ještě několik století. Proto blesk vší silou udeří do keře u cesty. Ten se rozhoří jasným plamenem.
A celé toto drama má své pozorovatele. Malý Jan ohromeně sleduje toto divadlo a ukázav na keř v plamenech praví mamince:
"Vidíš, tak jak tento keř, i já ohněm sejdu ze světa."

Na stoleček židli, na židli stoličku. „Trochu se nám to viklá, ale dostáváme se pomalu k cíli, chlapče,“ brumlá děda. Otevřít skříňku. „Fuj, tady si ale někdo nějak potrpí na čistotu.“ Veškeré prádlo srovnané do úhledných komínků.
Je tu cítit mýdlo a dokonce i naftalín.
První přihrádka je plná podprsenek, ve druhé jsou samé punčocháče, ve třetí tuhé krepsilonky. Poctivá vlněná ponožka žádná.
Hihlík volá: „Dědo, lezu dolů, vědí o nás.“ Sesmykne se ze stoličky.
Majitelka kuchyně spatří pouze padající nábytek a pak jakousi rozmazanou šmouhu, nebo záblesk kolem kotníků. Až po chvíli si uvědomí, že jí jedna ponožka schází .

„Do řady!” zakřičel Frank.
Potěšeně pozoroval, jak se vojáci srovnali, každý se svou vlastní puškou, do řad plných vojenské zeleně. Tahle jednota mu vyhovovala. Ne, že by mu vadila individualita, to v žádném případě. Individualita byla v pořádku do chvíle, kdy jí všichni prováděli společně.
Najednou Frankovi cosi zablesklo do očí. Cosi, co vůbec neladilo se zelenými lajnami.
„Lak na nehty, Klingere?” zeptal se pobouřeně.
„Flame d'Amour, pane,” odpověděl Klinger.
„A náušnice?” podivil se nad blýskajícím se šperkem.
„Ladí s mým prstenem, pane,” vysvětlil Klinger. „Jsem souhra symfonie, pane.”
A to už si začínal myslet, že Klinger je už normální...