DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

Středoškolačka líbající svého spolužáka na tvář. Ona ho miluje, on si ještě týden bude myslet, že ji taky miluje.
Záblesk!
Muž, vyprazdňující svůj žaludek. Těch piv a panáků zítra bude litovat.
Záblesk!
Nadšený kluk s novým autíčkem a maminka, která by tam radši nebyla. Ona si vylepší náladu novým párem bot, autíčko se druhý den rozbije.
Záblesk!
Dva muži s pistolí a paklem bankovek. Za tři dny jim dveře vyrazí zásahovka.
Záblesk!
Dvanáct lidí namačkaných v malém prostoru. Dvanáct obrázků se sentimentální hodnotou
Záblesk!
Smutně se usmívající muž v zaprášených teplácích. Poslední fotka před tím, než odinstalovali starou fotokabinku.
Záblesk!

Čaroděj vyrazil na cestu obklopen třiceti ozbrojenci.
Pro tvoji ochranu, vysvětlil vévoda. Tentokrát lhal – přinejmenším z poloviny – a věděli to oba.
Ostré meče sloužily k Šaretasově ochraně. Ovšem výmluvné záblesky v tornách, kapsách a sedlových brašnách vojáků pocházely od jiného kovu.
Stříbro.
Bylo ho dost na to, aby znemožnilo čaroději uniknout z obklíčení strážců.
Bylo ho málo na to, aby se nemohl dotknout jejich myslí.
Šaretas vděčně vdechoval voňavý jarní vzduch. Nastavoval tělo slunci i dešti. Spal na holé zemi, zarýval ruce do hlíny, laskal trávu, modlil se k větru, zpíval bouři, dotýkal se skal.
Magie v jeho nitru pookřívala.

Dříve se lidé báli blesků. Až jednou Franklin pozoroval blesky. V bouřkách pouštěl vysoko draky a když udeřil blesk do draka, kterého zrovna držel v ruce, elektrický výboj sjel po drakovi a provázku až k Franklinovi. Nic se mu nestalo, protože stál zrovna na zemi a měl uzemnění. Najednou ho napadlo, jak před blesky chránit domy. Zkusil to na svém domě a ono to fungovalo. Tak se proslavil na celém světě. A všechny domy mají teď tyč, která vede ze střechy až k zemi. A když do domu udeří blesk, ta tyč ho nabere a svede do země, takže neublíží.

Barevný kolotoč, směju se a mávám mamince, která na mě čeká s perníkovým srdcem a balónkem.
Léto u jezu, šplícháme se ve vodě. Pleť mám zlatavou, vlasy vyšisované od slunce. Kluci nás s Kamilu očumují, když skočíme do proudu; plavky najednou napůl průhledné.
První milování v posteli pro jednoho. Kamilin rozverný úsměv a záblesk v černých očích, než se mi skloní mezi nohy.
Jaro sotva v rozbřesku, na větvích zrána ještě jinovatka. Jedeme na motorce, asfalt klouže. Letím... pak jen tma.
Jen záblesky mi zbývají. Většinou si nic nepamatuju – možná je to milost. Vzpomínky na život, který už není, bolí.

Věnovala jsem té zemi tolik dobré moci, kolik mi bylo dáno. Proměnila se v místo, jemuž podobné nelze spatřit na východ od Moře.
Z požehnané půdy vyrostly ušlechtilé stromy. Na podzim a v zimě jejich listy v každém záblesku slunečních paprsků září zlatem. Na jaře se nanovo zazelenají a ozdobí se zlatými květy.
Pod jejich korunami se alespoň načas rozplynula má touha po Moři, ačkoliv vím, že je Lothlórien pouze vzdáleným odleskem Blažené země. A mallorny připomínají to nejkrásnější z ní. Zlatý strom Laurelin.
Z jeho záře však přetrval pouhý záblesk. Jediný květ, jenž nyní svítí vysoko nad Zlatým lesem.

Pistole zaburácela, v uších mu začalo pískat. Jmenoval se Aloysius, ale obvykle si nechával říkat Jack. Na stromě už udělal čtyři zářezy a měl za tu dobu dost času zpytovat svědomí a na modlitbách zjistit, že si umřít na tomhle ostrově zaslouží.
Pak se na moři zableskla bílá plachta.
Umřít si zasloužil, měl na rukou hodně krve, ale nechtěl. Serval ze sebe košili a začal zuřivě leštit šavli, kterou mu spolu s pistolí, ale bez ničeho dalšího, nechali.
Takhle důkladně si zbraň nečistil ani ve službě. Když se rozhodl, že by prošla kapitánovou kontrolou, nastavil ji proti slunci a doufal.

„Fakt si, Harry, nepamatuješ nic o smrti svých rodičů?“
„Ne, fakt nic, jenom, že jsem viděl záblesk zeleného světla.“
„To nám teda moc nepomůže.“
„Pojď si lehnout.“
Tu noc nemohl Harry spát.
Ráno při snídani.
„To je ale dobrota, že jo?“
„Jo.“
„Vypadáš unaveně, Harry.“
„V noci jsem nemohl spát.“
„Pořád myslíš na ten záblesk zeleného světla, že?“
„Máš pravdu, myslím.“
Večer.
„A ještě, Harry, dnes se vyspi, protože zítra hrajem zápas ve famfrpálu.“
„Jo.“
Ráno u snídaně.
„Těšíš se na famfrpál, Rone?“
„Jasně, jenom se trochu bojím o Ginny.“
„Já tě chápu, Rone, ale těšíš se, že jo.“
„Jasně.“

„Co je to za výmysl,“ řekla Afrodita. „Olympijské hry na Olympu, kdo to kdy slyšel. Třeba Hefaistos nemůže běhat!“
„Aspoň se trochu přiblížíme smrtelníkům,“ ozval se za ní Diův hlas. „Je připraveno i sportoviště, jen se všichni podívejte ven.“
Oči všech, kteří se dívali z oken Olympu na nový stadion, byly náhle oslepeny asi desetivteřinovým zábleskem ostrého světla, navíc doprovázeným silným hlukem.
Cesta paprsku končila na novém sportovišti, kam se celé osazenstvo Olympu hned rozběhlo.
Uprostřed trávníku stála vysoká postava v červeném plášti, s dlouhými vlasy a hrdým výrazem, která pronesla: „Tak tady je první soutěž. Kdo uzvedne tohle kladivo?“

Byl to jen záblesk ve stínech. Krátký jako vzdech, jasný jako odraz slunce na čepeli. A byl tam oheň a křik umírajícího dravce, jehož hlas nedokázal rozpoznat. Pak všechno pohltila tma. Roztahující se, všeobjímající tma, která se mu drala do plic a obírala jej o dech…
Thyderic se vzbudil zalitý studeným potem. Věděl, že už neusne. Totožný sen se mu zdál již počtvrté. Byl to jeden z těch, za nimiž stál Vidoucí dar, schopnost předvídat ze snů budoucnost. Ovšem tomuhle… stále nebyl schopný porozumět.
Pochopil, až když přišla zpráva o vyplenění Sokolčiny. Jenže to už bylo pozdě! Thyderic se rozplakal.

Čaroděj uznale přikývl.
„Nesnažíš se mě koupit lží. Téměř to svádí, abych ti důvěřoval, můj pane.“
„Poznal bys, kdybych lhal?“
„Kdybys své lži věřil, pak možná ne.“
„Nemohu porušit zákony země, ale dám ti…“
„Šetři svými sliby, pane Rakasi. Nechci být svázán opratí vděčnosti. Dopřej mi milosrdenství iluze, že toto rozhodnutí učiním z vlastní vůle.“
Vévoda podrážděně stiskl rty. Nečekal, že mu vězeň bude odporovat.
„Nevyslechneš mou nabídku?“
„Přinesu ti kámen Etrisu. Pak si promluvíme o ceně.“
Tu noc vévoda neusnul. Hleděl do tmy, dokud se na východě neobjevil první záblesk svítání, váhavý a nesmělý jako naděje v jeho srdci.