Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Protáhlý ještěrčí obličej. Ošuntělá postava.
Ne, na podomní prodejce dnes opravdu náladu neměla.
"Jste paní..." prstem ukázal na jmenovku u zvonku.
"Ano, to jsem já. Nic nekupuju!"
"Mám pro vás vzkaz... Od vašeho muže."
"Můj muž je mrtvý!" zavírala dveře.
"Já vím! Zemřel třiadvacátého března. Násilnou smrtí."
Pohřeb už zaplaťpánbu za ní, že by policie?
"Byl to neuvěřitelný člověk!"
"Vy jste ho znal?"
"No, setkal jsem se s ním krátce před smrtí. Prosil mě, ať vám vzkážu, že vás moc miluje! A ať se netrápíte."
Uslzeně zírala do jeho zad a až pak záblesk.
"To vy... Vy jste ho zabil?"
Očekávat příhodné podmínky daleko na severu bylo přinejmenším pošetilé, ale nakonec se přesto rozhodli pozorování přidat na seznam. Počasí jim ovšem nepřálo. Sněhové bouře sice nehrozily, ale obloha byla zatažená. Až dvanáctý den výpravy se na ně usmálo štěstí. Večer se mraky rozestoupily a odhalily rudý sluneční kotouč, už napůl utopený za obzorem.
Prsty v silných rukavicích se nedočkavě chvěly, připraveny stisknout spoušť. Musí být rychlí. Slunce mizelo za obzorem stále pomaleji, poslední červený střípek zdánlivě nechtěl zmizet.
Náhle se objevil, zářící jako smaragd. Spouště cvakaly jako zběsilé, ale ke všeobecnému údivu zelené světlo nezmizelo, zářilo dál, minutu za minutou.
Náměstí čerstvě umyté deštěm, jen já a právě probuzení ptáci. Autobus přijel na minutu přesně, v útrobách jen dva cestující. Žena za řidičem se snaží o konverzaci: „Letos svátky připadají na víkend!“
„Hm.“
Dialog přerušují pomlky, dlouhé jako cesta mezi zastávkami.
Za okny se míhá malebná Vysočina. Záblesk reflexní žluté. Řepkový lán oslňuje víc než sluneční paprsky zachumlané v mracích. Odstíny zeleně soutěží o svěžest. Hnědé brázdy jako právě pročísnuté vlasy. Stráně – skráně krajiny s vousisky lesů. Konečně se sluníčko prodralo stádem beránků na obloze. Polím se páří od úst. Ukolébána, přivírám víčka.
Hlomoz města namísto zvonění budíku.
Konečná, vystupovat!
Shlíželi na kocourka, skrčeného na ordinačním stole.
„Nevíte…“ odhodlala se domácí k otázce, „jak dlouho…?“
„Nevím. Kočičí AIDS je zrádné. Pokud zastavíme ten úporný průjem, tak ještě snad…“
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Jája, šestikilový kocour, absolvoval operaci zubů. Potom, místo aby se srovnal, začal hubnout. Rychle. Po měsíci už měl kila jen tři. Hromádka neštěstí.
Kontrolní vyšetření zjistilo FIV, obávanou kočičí nemoc.
„Má rozhozené zažívání, nasadíme dietu a léky.“
Dvakrát denně boj s tabletkou.
Kaolínová pasta.
Dietní granule, vařené kuře s rýží.
Po týdnu záblesk naděje.
Nikdy by nevěřili, jakou radost můžou mít z pevného kočičího bobku…
Trošku informací - FIV je syndrom kočičí imunodeficience, neboli ztráta imunity - nejvyšší procento onemocnění je u nekastrovaných kocourů - přenáší se kousnutím, tedy krví a slinami. Domácí kočky, které nevychází ven, to tedy dostat nemohou. Nakažené kočky se dlouho jeví jako zdravé, ale mají oslabený imunitní systém a proto je každé onemocnění zasáhne mnohem víc, než kočky zdravé, a léčba je zdlouhavější. Je to prostě obdoba lidského AIDS.
My máme takto nemocné kocoury dva - Silvera a Jáju. Oba byli valnou většinu života nekastrovaní venkovní kocouři, tudíž příčina je jasná. V současnosti jsou oba v dobrém stavu, Jája se po půl roce přísné diety a léčení tabletami a pro-kolinem dostal zpět na pět kilo.
A to jsou oba minimálně patnáct let staří.
My doufáme, že ještě pár let s námi pobudou.
Záblesk naděje, pohltí světla loučí.
Doufal, že je nikdy nenajde.
Doufal, že už nikdy nebude muset bojovat o holý život.
Záblesk vzteku v něm pohltí vše dobré.
Ve chvíli, kdy se ve tmě zaleskne hrot kopí.
Ve chvíli, kdy jeho sestřička zařve bolestí.
Zlostné vrčení naplní noc.
Obrovskou tlamou se ožene po nepříteli.
Odhodlaný bojovat do posledních sil.
Touhu po krvi však přebije strach o rodinu.
Když mu zrak padne na zlatého draka.
Když vidí jak se sotva drží ve vzduchu.
Křídla zvednou jeho tělo ze země.
Nemůže dopustit, aby padla.
Musí jí dostat do bezpečí.
Záblesk naděje.
Možná přežijí.
Poklidnou večerní službu přerušil zvuk, který se už dlouho pevností nelinul.
Poplach! Přepadení! Nebezpečí!
Hostinec se rázem vylidnil. Všichni utíkali na hradby, přidat se k noční hlídce.
"Co se děje?!" zařval velitel posádky.
"Pane, dole pod hradbami sme viděli divný záblesky," oznámil vedoucí hlídky.
"Dobrá, dnešní noc máme zvýšenou pohotovost, zítřejší odpolední směna se k vám přidá, ranní si dá odchod," zavelel vedoucí a sám se přidal k hlídkujícím.
-*-
O tři hodiny později.
Ozval se skřípavý zvuk. To se otvíraly dveře zadního vchodu hostince.
"Asi je čas na důchod, starý brachu," posteskl si hraničář Bídákovi. "Dneska si mě všimla hlídka."
Dobiedzavým pohľadom, ktorými ma Watson čochvíľa častoval, som sa nepoddal a nič som nevysvetlil. Ostatne, keby sa menej zaujímal o strašidlá a viac o prípad, bol by videl, čo nám Beckett tají – jasne ako keď tmu prežiari blesk.
Inšpektor sa mojím smerom obzeral tiež. Nervózne. Badal som na ňom, že ešte stále váha.
* * *
Watson vošiel do márnice sebaistou chôdzou doktora vracajúceho sa na známu pôdu. Nasledoval som ho ako trochu pridlhý tieň. Kým v zlátanine angličtiny a latinčiny konzultoval so svojím takpovediac profesionálnym kritikom (v záležitostiach medicínskych, nie literárnych), využil som príležitosť prezrieť si telo mŕtveho v celej jeho malebnosti.
Drabble chce byť zo sveta poviedky Neila Gaimana The Case of Death and Honey.
Nasleduje.
Konečně jednoslovné téma. Snad se bude líbit jako předešlá témata.
Téma pro 7. 4. 2016: Záblesk
Toto téma bude uzavřeno 7. 4. 2016 v 23:59.
Bodíky můžete sledovat zde.
Nezapomeňte si přečíst FAQ.
V případě nejasností konzultujte Pravidla.
Metodika počítání slov
