Jan Hus

Jan si nepamatoval, jak je Abrahám všechny přitáhl do školního amatérského divadla, aby hráli Pašijové hry, ale bavilo je to, jeho jako Ježíše, Štěpána jako Jidáše, Jeronýma jako Petra, Abrahám se ujal režie.
Všechna představení ale utekla jako voda a přišla derniéra, kterou brali jen napůl vážně.
Máří Magdaléna se málem zadusila smíchy nad Janovými pestrobarevnými ponožkami, ale to nic nemělo na scénu Jidášovy zrady.
Jan nastavil tvář pro polibek, ale Štěpán ho nestydatě políbil na ústa, a Jan mu pobaveně vyšel vstříc.
Přiskočil k nim Abrahám a odtrhl je, křičíc: “Stop! Klapka! Opona! Jene, vy mě přivedete do hrobu.”

Jeho srdce bylo obrovské.
Navrhl, že se obětuje on sám, namísto uvěznění skupiny horlivých mladíků.
Po tvářích mu tekly slzy, když klečel nad jejich mrtvými těly a nechápal, jak se to mohlo stát.
nechal laika pokřtít nemocné dítě, přestože byl v klatbě. Nad riziky nepřemýšlel.
Vždy kázal jakoukoliv pravdu, bez ohledu na to, komu se líbila. Nebál se silných myšlenek a neměl strach z církve.
Miloval. Jak Boha, tak svojí rodinu, každému dokázal poradit a pomoci.
Ale nejvíc miloval Štěpána. Jeho plaché oči, nadšení, se kterým vyprávěl o Viklefovi.

Teprve v Kostnici si uvědomil, jak moc mu láska zastínila rozum.

Vrznutí dveří, nejisté přešlápnutí. “Jene?” Tak vzdálené rozbouřeným vlnám koncilu.
“Chtěl jsem se ti vyzpovídat,” špitl Jan. Příboj emocí.
“Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,” přiznal Štěpán. Přesto za ten proud, který je oba strhává, každého jinam, může jen on.
Mlčeli.
Pak Jan znova promluvil: “Štěpáne, omlouvám se, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo, že jsem tě zval Vymýšlečem. Můžeš mi odpustit?”

Štěpán nevěděl, kdo z nich se rozplakal první, ale když se objali, bylo to jedno.
Štěpán se topil v záplavě slov. Nedokázal říct jediné.
Každý sám, mezi divokými vlnami.

Slzy druhého je oba pálí víc než ty vlastní.

Historie?! Samé žvásty!
Příslušnost do správné kasty
ta je klíčem úspěchu.

ODHALUJEM NEPLECHU!

Místní občan, Jenda Hus,
obyčejný stádní kus,
bojoval za práva lidu,
beze zbraní, pěkně v klidu.

Řekli mu, že tlačenka
platí líp než složenka.
Slyšel, že v Kostnici maj pěkný kosti,
že spousta sjede se hladových hostí.
Pašíka picl a jel lovit ženu,
ukrutnou zaplatil za účast cenu.

Netušil, že víc významů mají tyhle tláče,
myslel si, že stačí když ji vezme s sebou k sváče.
Neb odhalil neslýchanou úplatkovou kauzičku,
odměnou mu vystavěli přepychovou vatřičku.

Že to není třesk a plesk, za to ručí deník Blesk.

Letní den. Nad krajinou se stahují černá mračna. Bouřka je na spadnutí. Každým okamžikem se přibližuje a již je zřejmé, že tomuto místu se nevyhne. Ze zatažené oblohy dopadnou na zem první kapky.
A v tom to přijde. Z oblohy vyšlehne blesk a zazní ohlušující hrom. Do vynálezu bleskosvodu však zbývá ještě několik století. Proto blesk vší silou udeří do keře u cesty. Ten se rozhoří jasným plamenem.
A celé toto drama má své pozorovatele. Malý Jan ohromeně sleduje toto divadlo a ukázav na keř v plamenech praví mamince:
"Vidíš, tak jak tento keř, i já ohněm sejdu ze světa."