DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

“Chcete říct, že trpasličtina má jednoslovné pojmenování pro záblesk světla odrážejícího se v mitrilu?”
“S různými přídechy podle toho, zda se jedná o světlo slunce, měsíce či ohně.”
“Takže tam, kde já vidím prasátko, vy vidíte rozdíl mezi podbělem a pryskyřníkem?”
“Podbě- cože?”
“Podběl nalevo,” ukázal Bilbo. “Pryskyřník napravo.”
“Chcete říct, že to, čemu trpaslíci říkají “žlutá jarní květina” jsou ve skutečnosti dva druhy?”
“Propána, Thorine, na jaře kvete žlutě aspoň tucet kytek! Jak si my dva můžeme někdy porozumět?”
“V tom podstatném si rozumíme výtečně,” usmál se Thorin a vetkl mu podběl za ucho. “Na ostatní máme zbytek života.”

Snape se naklonil nad Harryho kotlík s Všeodhalujícím lektvarem.
„Ten školní trest vám svědčí,“ protáhl jízlivě.
Harry nevnímal. V kotlíku společně s odrazem profesorovy tváře uviděl záblesk poznání. Užasle zvedl pohled. Snape strnul.
„Mlčte, Pottere,“ vyštěkl.
„Já vím, co ke mně cítíte.“
„Říkám, abyste mlčel. Nic takového není. Nemůže být. Nikdy. Rozumíte?“
„Válka, řád, vaše postavení. Chápu. Ale vždycky už budu vědět.“
Harry se probudil na nemocničním lůžku. Válka skončila a zanechala v něm jen prázdnotu.
„Vypadáte otřesně, Pottere. Co by řekly fanynky?“
Prudce se otočil na zafačovaného lektvaristu a srdce mu poskočilo, když v černých očích spatřil záblesk naděje.

"Dobrý den!" vypískne krejčí , jakmile jsem vstoupil. "Už jsem si říkal, že snad nedorazíte. Jsem zvědav, jak budete spokojen. Šil jsem přesně dle vašich požadavků," dušuje a pospíchá do zadní části krámu.
"To doufám. Hodlám si ho obléci pro velice speciální událost." podlejzáku, dýško ti beztak nedám.
"Jistě, jistě, tady to máme. Jsem si jistý, že opravdu ohromíte." vychvaluje krejčí dál.
Bere za zip obalu, ve kterém je nový oblek ukryt a tahá jím dolů...
Najednou, jako by se zablesklo. Nic nevidím. Jsem oslněn nádherou.
"Nebojte pane Rimmere, jsem si jistý, že na předávání důstojnického diplomu bude skutečná hvězda události!"

Anthony se schoval pod stůl. Když mu Cris říkal, že našel místo, kde přespí, tak nečekal, že to bude dům z hororu. Venku se zablýsklo a Tony si všiml temné siluety v kuchyni.
Přemýšlel, jestli je to Cris, který se šel podívat na půdu, nebo něco, co ho před minutou napadlo. Každopádně se rozhodl, že to nebude v žádným případě riskovat.
Jestli to chce sníst Crise, tak prosím, říkal si Tony, stejně bych ho asi uškrtil sám.
Znovu se zablýsklo a Tony si všiml, že v kuchyni jsou postavy dvě.
Jedna z nich byla Cris, který v ruce držel sušenku.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či halušky nenavaríme? A môžeme aj predsedovi, keď sem zasik mieri. Dobrýho zdravia predseda. A čože nového nám nesiete?
- Ja vám donesiem. Kua chlapi, čo to bol za nápad na most fotoaparát montúvať?
- Jáj, predseda, však nám furt nadávate, že peniaze nezarábame. Tak sme chceli.
- Veruže, v novinách sme čítali,že to sa iba auto odfotí, fotka sa majiteľovi pošle a ten zaplatí.
- Zaplatí, nezaplatí. Ale to sa musí bez blesku fotiť. Viete, koľko áut už kvôli vám do potoka spadlo?

Obloha nad ním se významně zakabonila, ale zatím neslyšel hřmění a zůstával ve vodě. Naposledy se ponořil. Když opět pohlédl na tento svět, scenérie na břehu se změnila. Oblečení měl pryč a opodál stála smělá postava pokušitelova.
Daněk.
Troufale mával jeho trenkami.
„Dej to zpátky!“
„Musíš si pro ně dojít!“
Václav byl v jezeře nahý jako novorozeně a věděl, že nechá-li se teď Daňkem zmámit, nedokáže už si ho odepřít. Daněk není pro něj. Ale jestli toho kluka drzého chytí, vypráší mu kožich tady a teď.
A pak všechno rozhodl první blesk.
Za bouřky se přece musí z vody ven.

Stařena si přitáhla deku blíže k tělu, ústupek starostlivým strážím. Upírala zrak k obzoru. Právě se končil den a barvil moře do ruda.
Užívala si tuhle chvíli, kterou měla jen pro sebe a čekala, jestli jí dnes bůh odpoví. Nemohl jí vyrušit ani shon města u úpatí věže, ani muž čekající v jejích komnatách, aby si mohli promluvit o budoucnosti Sedmi satrapií.
Mezitím přemítala o dvou podobných večerech, tehdy jí bůh zeleným zábleskem napověděl. Jednou změnil život jí, podruhé ovlivnil osud světa.
Slunce zmizelo pod hladinou. Orea Pullawrová s povzdechem obrátila kolečkové křeslo a vydala se přivítat návštěvníka. Snad zítra.

Wagner echoed in the big dark room filled with art and burning candles. The bottle of red wine was already empty. Dorian took Angelique by her hand, trying to calm her down. The wine didn't help, but he always got, what he wanted. He started to unbutton his shirt, trying to distract Angelique with his touch and butterfly kisses. She closed her eyes, when the alcohol filled her veins and her brain stopped working. He gently started to undress her.
The flash of light was sharp in the dim light.
Another photograph of two male bodies passionatelly loving each other.

První Melissina mlhavá vzpomínka byla z doby, kdy jí byly dva roky. Visela matce v náručí a plakala. Matka křičela a vytáhla z pouzdra zbraň. Její otec krvácel.
Trvalou dlouhá léta, než jí došel význam tohohle drobného střípku v paměti.
Když se s otcem setkala podruhé, zahlédla ho v přítmí kostela během své svatby a podlomily se jí nohy. Nejenom, že se za třicet let vůbec nezměnil, ale hlavně byl živý.
Plakala, když jí říkal pravdu. O matce. O Torchwoodu. O tom, že je muž, který nemůže zemřít.
Nejvíc ji bolelo, že je pro něj jenom neznatelný záblesk v čase.

Toho večera muminek se slečnou Ferkou zabloudili k lesnímu jezírku. Muminek si namočil oháňku do vody, neboť měl v plánu slečnu Ferku pozlobit a trochu ji pokropit. Náhle však ve vodě spatřil podivný záblesk. Bylo to něco kulatého, co zvláštně světélkovalo.
„To je jistě rybí oko,“ napadlo muminka. „Chytit tak takovou velikou rybu! To by byla slečna Ferka ohromená.“
Bleskurychle se vrhl do studené vody. Natáhl tlapky před sebe, máchl však naprázdno.
„Uplavala,“ pomyslel si smutně muminek.
Pak cosi nahmatal.
Z vody se vynořil s malým kulatým zrcátkem.
Slečna Ferka byla nejen ohromená. Dokonce si mohla uprostřed lesa upravit ofinu.