Na krásném modrém Dunaji

„Sedněte,“ přikázala mu v jeho vlastním pokoji. Poslechl. Usmála se a zaujala místo naproti němu. „Nemůžu říct, že bych vás viděla ráda, ale vidím vás raději střízlivého než opilého.“
Ušklíbl se a vyhodil obě nohy na stůl. „Posílá s vámi bratříček i nějaké věno, nebo se budeme bavit úplně zadarmo?“
„S bratrem tato návštěva nemá nic společného,“ kontrovala ostře. „Můj manžel se doslechl, že jste nadělal víc dluhů, než budete schopen splatit. Nabízí řešení. Tomu bych mohla říkat věno.“
„Vsadím se, že budu muset zůstat ve Vídni,“ odvětil s nechutí.
„Jste bystrý,“ usmála se otevřeně škodolibě. „Vždycky jsem to říkala.“

Nad Vídní se stahovala hustá černá mračna. Ve vzduchu se vznášel příslib budoucího lijáku. Ulice byly prázdné.
Na obou stranách města kdosi netrpělivě přecházel po místnosti. Krok za krokem. Za hrabětem Karólym putoval dým, kolem soudce Sternbacha pletence slov. Snad každou chvíli!
Před domem zastavila drožka.
„Je jen jediný způsob, jak dosáhnout obojího.“
Kočí otevřel postranní dvířka a nabídl ruku dámě uvnitř. Na chodník dopadla první nedočkavá kapka.
„Je to jednoduché. Pošleme zprávu někomu, koho nemůže odmítnout.“
Krok za krokem stoupala do druhého patra. Klap, klap.
„Oba mi věřte, jsem obchodníkova dcera.“
Na zaklepání okamžitě otevřel dveře.
„Greto?“
Rozpršelo se.

Brali se snad z lásky. Pak mu jednoho dne začala znovu vykat.
„Přijel jsem si pro tebe. Jsi moje žena, máš nějaké povinnosti!“
„Pokud zapátráte dostatečně hluboko, najdete v hlavě jistě i nějakou rozumnou myšlenku.“
„Hydra! To je přesně to, co jsi!“
„Vida, kapitální úlovek.“
„Raději žiješ tady s ním, co? S tím sodomitou a jeho zvrácenou rodinkou!“
„Nemluvte nesmysly.“
„Jestli se mnou neodejdeš do Uher, udám ho!“
Nikdy mezi nimi nebyl ani náznak romantické lásky. Tykat mu nikdy nezačala, protože se bála, že to jednou bude muset měnit.
Neukazujte se teď nikde s panem Sternem. Plura otiosa. KK

O pár týdnů později se vypravili na procházku k schönbrunnskému paláci. Krása střídala nádheru. Závoj vlečku.
„Už jste přemýšleli o tom, jak to malé pojmenujete?“ zeptala se hraběnka, zavěšená do Alexandra.
„Chlapce by chtěli pojmenovat po mně,“ odvětil a proti vlastní nejlepší vůli se zapýřil. „Pro děvče snad Alžběta.“
Na okamžik ztuhla. Všiml si.
„Osobně neholduji pojmenovávání novorozeňat po mrtvých sourozencích. Ale jistě můžete argumentovat tím, že mrtví už jména nepotřebují.“
V doslechu byly jen okrasné keře a stromy. Přesto se hraběnčina slova nesla němou ozvěnou až k uším všech, kteří o ně stáli. O některých věcech se zkrátka nemlčí.

Předtím. Od okamžiku, kdy poprvé uviděl to malé křičící škvrně, věděl, že ji bude chránit až do konce svých dnů. Esküszöm, Erzsébet. Každý druhý muž by se skoro styděl přiznat, že má dceru, Miklós to rozhlašoval po celé zemi. Také ji nezapomněl důkladně zapít plnokrevným uherským vínem. Byla pro něj vším.
Potom. Jeho malá holčička rostla do krásy. A každým dnem v ní víc a víc viděl její matku. Nic ze sebe. To ty její oči, ty oči to prozradily. A fámy štěbetavě poletující za hranice Vídně. Jen hrdost stála mezi ním a nevyslovitelným. Jeho malá holčička nikdy nebyla jeho.

Domluvila a snad poprvé ve svém životě odvrátila pohled od svého posluchače. O co může slušná žena požádat přítele? Kde leží hranice důvěry?
Nevyřčené odmítnutí ji svíralo jako balvan. Jak dlouho ještě bude čekat na odpověď?
„Jste si jistá, že neexistuje jiná možnost? Jiný... přítel?“ zeptal se advokát Sternbach. Hlavou mu vířilo tisíce myšlenek. Udělal by pro ni...? Dokázal by...? Vždyť ještě nikdy...
„Nebudu vás přemlouvat. Chápu, že... Chápala bych, kdybyste hned běžel za mým mužem.“
„To bych vám nikdy neudělal.“
Pohlédla na něj s vděčností, kterou rezervovala pro málokoho.
„Pomohu vám.“
Za kolik vteřin se rozhodne o lidském životě...

„Podle všech mých vyšetření jste naprosto zdravá, madam.“
„V tom případě existuje jen jediná možnost,“ řekla hraběnka věcně a nezaujatě. „Mám pravdu, pane doktore?“
Přikývl, o poznání pomaleji, než by si představovala.
„Děkuji,“ natáhla ruku oděnou v rukavičce, „můžete jít.“
Zmizel rychleji, než by za daných okolností bývalo nutné.
„Lékař, který se bojí mluvit o reprodukčním zdraví. Fascinující.“
Na stěně hotelového pokoje viselo zrcadlo. Pohlédla do něj a zkonstatovala – už po tisící – fakta. Bylo by trestuhodné zahodit krásu, jen protože druhý člen rovnice zaostává za prvním. V takovém případě je třeba doplnit příklad o dalšího. Lidé si přece musí pomáhat.

Byl krásný den, jenž se pokoušel maskovat za letní. Dámy a pánové zmlsaní září chladnoucího slunce umíněně posedávali na čerstvém vzduchu.
„Četl jste dnes o expedici k severnímu pólu, pane advokáte?“ zeptala se dáma aristokraticky.
„Jistě,“ odvětil nejistě pan advokát. Popravdě netušil, jak se ocitl naproti cizí ženě, která si počínala, jako by již roky byli nejlepšími přáteli.
Šalamounsky se pousmála a upila ze sklenky červeného. „A co soudíte o bezpečnosti letového provozu?“
Jeho zamračená tvář se rozjasnila. „Míním, že bychom se jí měli zabývat pro případ, že se někdy naučíme létat.“
Zvonivě se rozesmála. Víno se vpilo do ubrusu.

„No,“ vyřkla společensky občas nepoužitelná matka devíti dětí. „To šlo dobře.“
„Margareto.“ Dramaticky vykulila oči, jako by celou podobu svého jména už léta neslyšela. (Byla to mimochodem pravda.)
„Pardon,“ zvedla obě ruce v obranném gestu. „Nemyslela jsem to zle.“
„Nikdy nemyslíš nic zle,“ kontroval Wilhelm v modu soudce.
Ovzduší jiskřilo magickou sourozeneckou energií. Už už by se něco mezi nimi vznítilo. Alexandr, nervózně sedící po Wilhelmově pravici, se diplomaticky zdržel názoru. Napětí by se dalo krájet. Greta se právě nadechovala k další jednoslovné poznámce, když do salónu rázně nakráčela paní domu.
„Takže vážení, vysvětlí mi někdo, co se tady stalo?“

Ležel na pestrobarevných poduškách a hleděl na nebe na stropě. Pokoj se tetelil opiem. Ticho narušovalo jen občasné plynutí času.
Pole plné vlčích máků. Většina rudá, tak jak má být. Některé modré jako pavučiny po dešti. Okvětní lístky se k němu skláněly, kroužily kolem něj a proklouzávaly mu mezi ztěžklými prsty.
Mezi máky se objevila dívka v šatech modrých jako pavučiny po dešti. Dívala se na něj vyčítavě. Jasně zelenýma očima. Pole pod ní podklouzlo a ona padala, padala tak dlouho. Modré šaty na kamenné dlažbě.
Červené lístky pod nakřápnutou makovicí.
Vykřikl a zakryl si oči rukama.
Zůstala pod víčky.