Na krásném modrém Dunaji

Zelená se za oknem míhala už několik hodin. Mladý pan Stern, syn zkrachovalého hokynáře a nadějný student práv, se pokoušel vyvážit komfort s dojmem vážnosti a polohy na sedadle měnil s největší opatrností. Kupé sdílel s podrážděnou matrónou a bělovlasým pánem se skřipcem na nose, který při sebemenším zvuku vystrkoval hlavu zpoza novin. Po tak dlouhé cestě měl dojem, že už jsou jako rozhádaní příbuzní. Anonymní seznámení.
„Já jsem nějaký Navrátil,“ zahalekal mladík s demižonem pod paží, když se v Brně měnilo osazenstvo.
„Stern.“
„Rakušan?“
„Pražan.“
„Tak na to se napijeme!“
Než přijeli do Vídně, byli z nich nejlepší kamarádi.

Vtrhla do jeho kanceláře jako divoká voda.
„Vážený pane,“ spustila tónem hodným generála. „Pan Stern má ta nejlepší doporučení, je pracovitý a spolehlivý.“
„Je od vás podlé slibovat mu místo a pak zrušit slovo. Já žádám,“ zahleděla se mu hluboko do duše, „abyste ho okamžitě přijal, pane!“
Konečně se nadechla. Tmavé vlasy jí po vášnivém řečnickém výkonu padaly do čela.
Usmál se, možná poněkud potutelně.
„Slečno, zřejmě hledáte představeného kanceláře.“
Zrudla. „Vy... nejste...“
„O pana Sterna nemusíte mít obavy. Pokud tedy slovo soudce ještě něco znamená.“
Ze všech dveří, které vyrostly ve stejném lese, si náhodou vybrala právě ty jeho.

Ulice potemněly, vyšly hvězdy.
Soudce Sternbach stál u okna a naslouchal prvním tónům valčíku. Velké narozeninové oslavy nebyly nic pro něj, ale zklamal by snad celou Vídeň, kdyby se na své vlastní neukázal.
„Jdete pozdě, má drahá,“ usmál se na dámu v růžovém, která se zjevila po jeho boku.
„Hraběnky nechodí pozdě. Obzvláště ty staré a bohaté.“
Zasmál se. „Zapomínáte, že vím, jak jste stará.“
„To vy byste měl pamatovat na věk, milý Wilhelme. Máte nejvyšší čas se konečně oženit. Přece se nechcete dostat do řečí,“ dodala jakoby mimochodem.
„Vždyť víte, že... Pojďme raději tančit,“ utrousil a nabídl hraběnce rámě.