Na krásném modrém Dunaji

„To jste mi udělal schválně,“ řekla s úsměvem, který nebyl tak docela trpký.
„Pojmenovali jsme naši prvorozenou dceru. Obvykle to bývá záměrné,“ odvětil. Byl zářivě šťastný.
„Konečně jste pyšný otec.“ Pohlédl na ni lehce vyčítavě, protože četl mezi řádky. „Ne, nezlobte se. Tehdy jste nemohl.“
Svou první dceru Wilhelm poprvé viděl, když jí byl téměř rok. U tohoto setkání byl i Alžbětin otec podle práva. V tu dobu byl i on zářivě šťastný.
„Nikdy vám nebudu mít nic za zlé. Jste můj nejlepší přítel.“ Pohladila ho po tváři a se zašustěním sukní zamířila do vedlejšího pokoje. Setkat se s Karoline.

Všeobecná nálada měla chuť hodit si smyčku kolem metafyzického krku.
Alexandr opět ležel v knihách, každou chvíli ale zapátral po svém muži, který trávil většinu dne pozorováním nicoty za okny. Aneta se věnovala chodu domácnosti, čehož se zařekla velmi brzy po svatbě. Hraběnka, toho času na dlouhé návštěvě, neopouštěla ložnici. Neviděli ji celé dny. Její služebná tvrdila, že je stále naživu. Nikomu to tak nepřipadalo. Ticho před bouří nahradilo ticho po bouři.
Mrtvolno nabouralo nakažlivě pozitivní zaklepání následované kanonádou kroků a harmonickou disharmonií desítky hlasů.
„Krásné odpoledne!“ zvolala matka rodu. Do salónu postupně napochodovalo devět dětí.
Pořád ještě měli Gretu.

„Bylo nebylo, v dalekém pralese žila opice.“
Anetka se zahihňala.
„Byla kouzelná, protože dokázala proměnit všechno mrtvé zase v živé. Byla ale moudrá a nikdy svou moc nepoužívala, protože věděla, že mrtvé věci mají zůstat mrtvými, i když je to smutné.“
„A co dál?“ povzbuzovalo děvčátko matku.
„Pak se rozhodla vyšplhat na nejvyšší strom v pralese.“
„A nespadla?“
„Rozhlédla se po krajině a zjistila, že je vlastně ptáček. Roztáhla křídla a odletěla.“
„A vrátí se někdy?“
Usmála se a políbila dcerku na čelo. „Obkrouží celý prales a až se bude vracet, zamává ti. Říká se tomu recyklace.“
Šlo se spát.

Klidně seděla v soudní síni. Nedotknutelná. Hraběcí milost. Nehnula ani brvou, když jejího muže přivedli dovnitř.
Sálem se neslo ševelení. Scénu někde mezi přihlížejícími zachycoval kreslíř. Zlomeného muže, z kterého vina kapala. Dotčenou stranu, která byla prázdnou tváří bez stínu pocitu.
Odsoudili ho.
Odešla sama. Nasedla do čekajícího vozu. Necítila nic, dokud neklesla na sedadlo. Bolela jí celá duše a celé tělo. Někdo kolem ní mluvil. Wilhelm nebo Alexandr. Zavřela oči a někomu z nich položila hlavu na rameno.
Na slzy bylo času dost, když Alžběta zemřela. Řada na ně možná ještě přijde, až pohřbí jejího vraha.
Městem zněly zvony.

Vysmekla se mu a popadla první věc, kterou nahmatala. Těžký vzduch tmavého pokoje rozzářil vodopád střepů s kapkami krve.
„Dej si pozor, aby ti ta krev nezůstala na šatech!“
Vyjekla, když jí silnými prsty sevřel hrdlo. V jeho očích viděla jen šílenství.
„Je to tvoje chyba!“
Lapala po dechu.
„Kdybys ji netahala na plesy!“
Marně se bránila.
„Za ním! Děvko!“
Poslední zbytečky vzduchu –
Stisk ochabl a Miklós se sesul vedle ní na podlahu. Neviděla, co se stalo, všechno bylo rozostřené, všechno bylo rozdělené na částečky bolesti.
Prohlížela si temně fialovou památku na krku.
Nakonec zmizí, jiné stopy ale zůstanou navždy.

Šok, zmatení, nenávist, hněv.
Když Wilhelm zjistil, jak zemřela jeho dcera, jen stěží se udržel na nohou.
Stál v salónku a nevnímal své okolí.
Strach, úzkost, panika, bolest.
Aneta stála vedle svého muže a netušila, jak pomoci.
Bála se ho byť jen dotknout. Vypadal křehce. Hrozilo, že se jí pod rukama rozsype na milion kousků.
Znechucení, pohrdání, opovržení, nepochopení.
Alexandr z křesla pozoroval svého milého a netušil, co říct.
Možná proto se nechal pohltit pocity směřujícími k hraběti.
Každý tone v záplavě svých emocí.
Bojí se cítit víc.
Už tak je to ničí.
Jsou spolu.
Přesto si připadá každý sám.

Zabila se sama. Ale nikdo neví proč. Nikdo ji neviděl. Našli ji ráno. Zabila se sama. Byla to pravda, která pronikla hluboko do duše jako čepel meče.
Manžela našla polonaloženého v lihu.
„Přišla jsi za mnou! Édesem!“
„Odjedete z Vídně. Já s vámi neodejdu.“
Zavyl jako raněné zvíře. „Nemůžeš mě opustit!“
Bez odpovědi se otočila a sáhla po klice.
„Erzsébet taky chtěla.“
Zastavila se, jako by ji přikovali. Miklós byl s Alžbětou, když skočila...
„Ona se nezabila,“ zašeptala dost hlasitě na to, aby ji slyšel. Meč jí vyklouzl z rány, aby se zaryl hlouběji než předtím.
Srazil ji k zemi.

Confiteor Deo omnipotenti
Jeho kroky se nesly jako příslib tmavou, chladnou chodbou, jak se přibližoval ke správné cele.
beatae Mariae semper Virgini
Nebyl soudcem. Teď ne. Přesto soudil. Každou vteřinou skládal verdikt.
quia peccavi nimis cogitatione
Sedmkrát odsoudil člověka k smrti a pokaždé se ptal sám sebe, jestli na to má právo.
mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa
Teď, když soudil jen ve své hlavě, neměl žádné pochybnosti. Zabil by ho vlastníma rukama. Za to, co udělal jeho dceři. A její matce.
orare pro me ad Dominum Deum Nostrum
I přes těžké dveře zněla ven modlitba. Za odpuštění.
Amen.

„Maminko, vemte mě s sebou do Vídně,“ žadonilo škvrně a drželo se matčiny širokánské sukně.
„Až budeš starší, broučku,“ odvětila napůl zasněně, když se upravovala v zrcadle.
„Vemte mě s sebou do Vídně, prosím!“ vymiňovalo si dítě s urputným výrazem.
„Přestaň už s tím, Alžběto,“ odpověděla přísněji, než zamýšlela.
Konečně se do Vídně spolu podívaly, když jí bylo dvanáct. Nadšenější ji nikdy neviděla. Způsobně kráčela po promenádách a když se nikdo nedíval, rozběhla se do parku mezi ostatní děti.
Další návštěva měla být první z mnoha dalších. Milostslečna měla být uvedena do společnosti.
Erzsébet je mrtvá. Vrať se. MK

Nechápal.
Nebyl schopen se vyznat ve svých myšlenkách. Ve svých pocitech.
Byl rád v její společnosti. I když s nimi nebyl on...
Byl rád v jeho společnosti. I když s nimi nebyla ona...
Byl sám a myslel na oba.
Byl s jedním z nich a zapomínal na druhého.
Když Alexandra před jeho zrakem postřelili, modlil se, aby přežil.
Když Aneta neodepisovala na dopisy, pochopil, že o ni přišel.
Nechápal. Ztrácel se v pocitech a myšlenkách.
Byl nadšený, že Alexandr žije.
Byl zničený, že Aneta nepřichází.
Když se objevila ve dveřích a řekla si o dopis, konečně pochopil.
Miloval je oba.