Na krásném modrém Dunaji

Milá setřičko (ano, vím, že to oslovení nenávidíš, lidé ho ale obecně považují za láskyplné),
včera k nám na jih dorazilo tvé psaní. Ráda slyším, že už jsi zdravá, měla jsem o tebe opravdu strach! Já se mám výborně, ačkoli si už vůbec nevidím pod nohy a vypadám jako přecpaný tučňák. Tohle dítě bude asi obr.
Ad Wilhelm. Soudím, že se má dobře. Pan Stern se rozhodl konat a oženit se. Bude to ještě zajímavé, měla by ses s bratrem usmířit a psát mi o všech novinkách!
Odepiš co nejdříve a do měsíce přijeď na křtiny!
Tvá drahá sestra Greta

„Tvá... Kdo vlastně je?“
„Sestřenice z druhého kolene. Žena mého muže.“
„Je šílená vždy, nebo jen při rodinných obědech?“
Alexandr se ošije a místo odpovědi zchladí rozpaky vínem. „Je intenzivní, když jí na někom záleží,“ řekne nakonec a připadá si hloupě. Neočekával, že se bude muset zastávat právě Anety. Možná že měl.
„Je hezká.“ Zamyšlení. „Ale vzala jsem si tě, abych se schovala před řeckými tragédiemi. Nejlépe někam na temné dno rodinného krbu.“
Její papírový manžel se zasměje. „Tohle ti jako temné dno nepřipadá?“
„Asi ano,“ usměje se nakonec Nora a zakrouží opuštěnou lžící v polévce. „Ty knedlíčky jsou vynikající.“

Než se nebe nad tabulí naplnilo tvrdými slovy a měkkými nudlemi, byla Aneta deportována do kuchyně.
„Omluvte nás,“ pravil zbývajícím duším soudce, než za svou ženou a sebou zavřel dveře.
„Hádejme se tiše,“ obrátil se pak na Anetu.
„Nic o ní nevíme! Jak si můžeme být jistí, že mu neublíží?“
Odpovědí jí byl stoicky klidný pohled.
„Cožpak ani trochu nežárlíš?“
„Informoval jsem se, má drahá,“ usmál se Wilhelm vědoucně. „Zaplnil jsem bílá místa na mapě.“
„A?“ Prakticky se třásla nedočkavostí.
„Náš Alexandr může být před ní v naprostém bezpečí, pokud se jisté komorné dá věřit. Prý spolu trávily mnoho času.“

Z dáli to mohla být obyčejná večeře. Střídmě bohatá tabule, v tom nejlepším odění stolovníci. V čele stolu patriarcha, po jeho pravici paní domu. Naproti němu novomanžel, po jeho pravici mladá paní. Zdvořilosti padly rychleji, než se předpokládalo.
„Kolik vám je let?“ vypadlo z Anety při polévce.
„Více než vám. Ani jeden věk nemá relevanci.“
„Proč právě Alexandr? Co z něj budete mít?“
„Aneto,“ pravil soudce varovně, zatímco očima prosil Noru o klid.
„Nejsem kus masa, co si kupujete na trhu!“ Lžička jí efektně vypadla z prstů, knedlíčky z polévky se se silou vůle udržely v talíři. „Nedlužím vám odpovědi!“

(šoupání židlí, tlumené hlasy davu v pozadí, sklenice a příbory v kontaktu)
Navrátil: Nemůžu vyprávět všechno. Už tak je v tom justice zapletená příliš.
Nora: To mě necháš tápat ve tmě?
Navrátil: Ve tmě tmoucí. (smích)
Nora: Nemůžu se přece vdát za člověka, o kterém nic nevím.
Navrátil: Zeptej se jeho, ale soukromí si střeží pomalu jako monarcha.
Nora: Ale já mám být jeho soukromí!
Navrátil: (povzdech) Řeknu ti jen tolik, že spolu máte hodně společného v oblasti (váhavá pauza) romantických inklinací.
Nora: Hm. (pauza) Pije absint?
Navrátil: (smích) Nechce, ale pije.
Nora: Tak to půjde.
(ťuknutí skla o sklo)

„Udělal jsem to kvůli vám,“ opakuje pravdu, která nekonejší. Snad brzy, až srdce vydechnou a mysli přestanou hořet. „Hrozně jsem se bál, co by se stalo, kdybych...“
Všichni věděli, že zvolil to nejlepší řešení, že zvítězil nad oficiály. Oficiálně a teoreticky.
„Pan c. a k. doktor už na čaj chodit nemusí,“ řekne mimochodem. „Kdybych si ho vzala, pěstovala bych polyandrii.“
Nikdy se nechtěla vdávat, ale po překročení hranice ke statutu staré panny, po otcových výhrůžkách, že ji vydědí, pokud se nevdá, přistoupila ke kompromisu. Když prohrát, tak podle vlastních pravidel.
„Kdo to je ?(!)“ zazní jednou s otázkou, podruhé s vykřičníkem.

Franz zdraví Leni. Přivedu toho, o kterém jsem ti říkal, tam, kam jsme se dohodli, tehdy, kdy jsme se dohodli. Víc osobně.
Lístek papíru jde z ruky do ruky a všem prstům a chtivým zrakům neříká zhola nic. Tajná jména, tajná místa, tajná doba. Řeč hraje prim při všech delikátních schůzkách. Jen zasvěcení vědí, že Franz je Josef a Leni je Nora, ten někdo zase Alexandr.
Sejdou se půl druhé hodiny po poledni v pochybném lokálu uprostřed města. Dohodnou se a zase se rozejdou. Po rozhovorech nezbude ani čárka. Nemusí.
Leni zdraví Bacha. Na břehu ve čtyři. Každý jednoho svědka.

Nervózně přešlapoval před prahem. Po otevření dveří šlo vše v rychlém sledu. V hlavě si přehrával desítky scénářů, ale výkřik „Ty!“ následovaný fackou mezi ně nepatřil.
„Na měsíc zmizíš ze světa! Nepošleš ani vzkaz, neodpovídáš na dopisy!“ Aneta se zarazila, když se jí slova vracela ozvěnou, pak vtáhla Alexandra dovnitř. Nezabouchla.
„Víš vůbec, jak jsme se o tebe báli?“
Na tyto otázky už byl připraven, přece ale... ústa odmítala. „Přinesl jsem Karoline hudební nástroj,“ pozvedl krabici do Anetina rozohněného zorného pole. „Je to bubínek.“
„Neodbíhej od tématu,“ řekla nebezpečně tiše. „Co mají znamenat ty řeči o tom, že ses oženil?“

Otec zuří, matka hledí do země s výrazem hlubokého smutku. Nora čeká, až výčitky začnou nanovo. Napjatě, neboť říšský poslanec, drahý papá, dovede překvapit i po letech stejných rozhovorů.
„Odjedeš s námi domů. Někdo na tebe musí dohlížet.“
„Otče, to nemyslíš vážně. Už nejsem dítě!“ ohradí se nevěřícně.
„To je vidět na první pohled,“ sekne zpět, ale už ne tak hluboko jako před lety. „Kdybys aspoň dokázala, že ti univerzita něco dala! Že využíváš ty ztracené roky k něčemu užitečnému...“
„Nebyly ztracené!“
Matka se rozpláče.
„Takže?“ zeptá se papá a ona, zahnaná do kouta, s doktorátem, ale bez prostředků, přikývne.

„Lehni si a neřvi,“ sykl Navrátil na kamaráda. Pak se s petrolejkou pozpátku vyplížil ven. Alexandrova zatemněná mysl nabídku noclehu uvítala.
„Jdu na přednášku,“ zahalekal Navrátil do pokoje. „Ty asi nendeš. Poznámky ti přinesu, když hezky poprosíš.“
„Prosím,“ zamumlala peřina nadějného advokáta, mladého pana Sterna. Bez poznámek by byla mrtvý muž.
„Taky jsem poslal vzkaz k soudu, že máš nakažlivou chorobu!“ Bez omluvy v úřadě by peřina byla ještě mrtvější.
„Su doma,“ řekl a blahosklonně pohlédl na téměř lidsky vypadající bytost u stolu. „Přemýšlel jsem o tom vašem problému. Mohl bych tě seznámit s někým, kdo by pomohl. Co říkáš?“