Na krásném modrém Dunaji

1. března 1967 čtyři skoro neznámí hudebníci v nahrávacím studiu stvořili hit. O sto let dříve byly příznačně v jižní Africe objeveny diamanty. Rok nato přišla na svět Aneta. Když jí bylo devět, už věděla, že její maminka není taková jako maminky ostatních dětí. Dcerce živě předčítala cestopisné romány, napodobovala vlny a zvířata v džungli. Mluvila čtyřmi jazyky a všechny její šaty byly barevné tak, že překřičely celou ulici. Byla jako pták z cizích krajin. Když bylo Anetě deset let, vtiskla jí do ruky výtisk Robinsona Crusoe a zmizela. Z Ria de Janeira občas chodily dopisy a balíčky s kávou.

Hymna dozněla a publikum netrpělivě očekávalo, až drama započne. Každého zajímal výkon a půvaby frau Schratt, snad s výjimkou Anety, která seděla sama v lóži, obklopená davem pánů ve fraku či v uniformě, dam a slečen v pastelově jásavých róbách.
Bylo na tom cosi nepatřičného.
Wilhelm zmizel z ničeho nic, jako i blesk nakonec zmizí z čistého nebe, a když se ohlédla, zjistila, že Alexandr je také pryč. Měla utéct, dokud byli všichni ti lidé zaneprázdnění předstíráním zpěvu. Snad by si pastelky nevšimly, že náhle schází celá lóže. Samotná dívka budila daleko větší pozornost.
Přála si být menší. Nebo neviditelná.

Mächtig durch des Glaubens Stütze
Führt er uns mit weiser Hand!
Císař nečekaně poctil divadlo svou návštěvou. Proto všichni stáli a naslouchali první z mnoha slok Lidové hymny. Wilhelm a Aneta byli v rohové lóži, těsně za nimi stál Alexandr.
Laßt uns seiner Väter Krone
Schirmen wider jeden Feind:
Už dlouho si připadal jak páté kolo u vozu. Sestřenka byla v očích Vídně vážná známost pana soudce, on byl nikdo. Věděl, že to jinak být nemůže, ale to vědomí nijak nepomáhalo. Když uviděl, že se ti dva drží za ruce, vyběhl ven.
Innig bleibt mit Habsburgs Throne
Österreichs Geschick vereint.

14. května 1863 se v Jimramově narodil druhý Mrštík, o 180 kilometrů dál a pár měsíců dříve spatřil světlo světa budoucí nadějný advokát Stern. Jeho matka Ekaterina Alexandrovna trvala na jméně otce v naději, že otupí hněv celé rodiny v Sankt-Petěrburgu po tom, co romanticky prchla s Karlem, obchodníkem luxusním zbožím. Nemělo to valného účinku a dospělost na slovanskou děvu dopadla jednou provždy. Když se Karl během noční pijatiky připletl pod kola drožky, jeho synovi nezbývalo než zapomenout na studia práv a zasednout do písárny krajského soudu. Hodiny strávené nad kalamářem ho pokradmu zbavily zbytků dětství. Vídeň byla jako vysvobození.

V kavárně tou dobou bylo ticho. Soudce Sternbach a hraběnka Karóly seděli u okna u partie šachu.
„Dnes jste jiný.“ Tah pěšcem. „Mám důvod se domnívat, že se něco změnilo?“
„Dal jsem na vaši radu.“ Pohyb jezdcem.
„Skutečně?“ zvedla své pronikavé modré oči. Tah věží. „Ta půvabná slečna, se kterou jsem vás zahlédla v opeře?“
Přikývl. Tah pěšcem. „Vy máte oči všude.“
„Budu to brát jako kompliment.“ Vítězoslavný pohled na šachovnici. Tah dámou. „To byla snadná výhra. Dnes hrajete jako ponocný.“
Zatvářil se omluvně a upil kávy.
„A ten mladý pán vás vyzvedne zde nebo se setkáte až v kanceláři?“

Listí na stromech začínalo žloutnout. Byl podzim.
„Snad omluvíte otce, že se k nám nepřipojil,“ řekla Aneta. „Ale dva džentlmeni na mou ochranu jistě budou stačit.“
„Nepochybuji o tom, že byste se ubránila i sama, slečno,“ pronesl Wilhelm lehce.
„Když jsi se nebála v budově soudu,“ dodal Alexandr.
„Změňme téma, pánové!“ obrátila se Aneta na oba své společníky. „Znáte,“ na okamžik se zamyslela, „původ slova džin?“
„Genévrier.“ „Jalovec.“
„Správně,“ změřila si je pobaveně. „Já ale měla na mysli jméno toho démona z pohádky.“
Byli podivná trojice. Starší muž, malá dáma a mladý pán na vycházce. Na první pohled kombinace libovolná.

6. března 1842 zemřela Constanze Mozartová, zpěvačka a dobrá obchodnice, která si smrtí manžela nenechala zkazit zbytek života. O pár týdnů později přišla na svět komtesa Karoline, která si nehodlala život zkazit tím, že se vdá. Na prahu třicítky, když se otec smířil s myšlenkou, že jeho třetí, krásná a inteligentní dcera skončí jako stará panna, se objevil tmavý cizinec, o poznání méně bohatý na duchu než Karoline, který ji ale okouzlil svým humpoláctvím, a tak se stala hraběnkou Karóly, perlou uherské šlechty. Gróf Miklós byl zoufale impotentní a tak Karoline vyhledala asistenci dobrého přítele, aspirujícího advokáta. Všichni byli spokojení.

Muž za dveřmi byl jiný, než jak si ho představoval. Bylo mu asi pětačtyřicet, měl světlé vlasy a bradku a oči zelené jako moře na obraze pláže v hale.
„Vítám vás, vaše ctihodnosti. Jsem Alexandr Stern.“
„Rád vás poznávám,“ pronesl soudce melodicky. „Ale to oslovení raději necháme v soudní síni.“ Usmál se. „Mé jméno je Wilhelm Sternbach.“
Písek na obraze byl posetý stopami neviditelných korýšů. Také Alexandrovy myšlenky se rozutekly, když si potřásl rukou s mužem, kterého Aneta povolala na jeho záchranu. Byl na ni tehdy rozčílený, přece není malé dítě.
Teď věděl, že se na ni už zlobit nemusí.

Jsou věci, které unikají našim vlastním očím a až slova někoho druhého nám dovolí vidět. Někdy je potřeba přítele, někdy je potřeba vidoucího oka.
Byla to hraběnka, která ho přiměla k zamyšlení nad možností sňatku. Pak, jako řízením osudu, vtrhla do jeho života Aneta. Temperamentní, chytrá, reprezentativní. Snad trochu moc mladá. Dřív by ho něco takového ani nenapadlo, ale čím víc se blížil k domu Anetina otce, pozván na oběd za přímluvu za mladého rodinného přítele, tím více si byl slovy hraběnky jistý. Pak mu dveře otevřel on.
Nepřál si nic jiného, než aby toto setkání zůstalo cizím zrakům skryto.

Po příjezdu poslal zavazadla napřed a s novým nejlepším kamarádem zasedl do hospody u nádraží. Půl dne strávili rozmluvami nad tím, že se nic nevyrovná moravskému vínu – nutno podotknout, že Alexandr ho pil poprvé v životě ve vlaku.
Stíny se prodlužovaly. Cinkot sklenic zněl jako hudba, pivo a víno teklo do rytmu valčíků.
„Na nás!“ rozhodil mladý pan Stern ruce už těžké jako zatížené ocelí. „Na Vídeň! Na život!“ Pak popadl Navrátila za klopy a vtiskl mu vlhký polibek přímo na ústa.
To už mu tělo docela ztěžklo. Ostatní patřilo spánku.
Večer byl vlahý, jako jeden z posledních toho léta.