Na krásném modrém Dunaji

Pátek byl stejně zasněžený jako jiné prosincové dny. Aneta se vyšlapanými cestičkami blížila k uzenářství. Zarazila se, když jí v ústrety vyšla známá tvář.
„Dobré poledne, Beatrix.“
„Dobré,“ odvětila oslovená. „Kampak?“
„Koupit šunku,“ řekla až příliš rychle. Beatrix přikývla, ale k odchodu se neměla. Místo toho do Anety zabodla známě zelené oči.
„Neodpovídáte bratrovi na dopisy.“
Nadechla se k odpovědi.
„Měla byste se stydět. Kvůli takové prkotině mu lámat srdce.“
„Prkotině?“ Lámat mu srdce?
„Už jako malý si domů tahal zraněná zvířátka.“
„Alexandr není žádné zvířátko!“
„Jak myslíte, drahá,“ usmála se Beatrix kysele. „Ale zastavte se někdy. Nic není ztracené.“

Byli podivná trojice. Starší muž, malá dáma a mladý pán na vycházce. Na první pohled kombinace libovolná.
Uběhlo jen několik týdnů od chvíle, kdy se takto procházeli poprvé. Teď bylo ale všechno jinak. Od listí, které jim šustilo pod nohama, po ten prostý fakt, kdo ke komu patří. Stejně jako tehdy byli dva a jeden navíc.
Wilhelm a Alexandr zapředli hovor, z kterého postupně vypadla. Jejich slova byla daleko. Rozhlížela se po promenádě ve stínech kostlivých stromů a hádala, kdo z procházejících lidí stejně jako ona visí nad propastí, která se pod ní otevřela.
Má jim zazlívat, že jsou šťastní?

Wilhelm Sternbach (nar. 23. 8. 1845 ve Vídni), celým jménem Wilhelm Friedrich Sternbach, byl prostředním dítětem a jediným synem svých rodičů a pocházel z dlouhé linie vysokých státních úředníků, advokátů, soudců a diplomatů, s výjimkou otce Wilhelma Alberta Sternbacha, který od mládí aspiroval na vojenské hodnosti.
Mladý Wilhelm nekráčel v otcových stopách a již jako student na vídeňské univerzitě asistoval svému dědovi v advokátní kanceláři. Soudcem byl jmenován ve třiceti letech a tím už pouze formálně potvrdil své místo mezi vídeňskou elitou. Mezi jeho nejbližší přátele patřila i hraběnka Karólyová, mnoho let byly živé fámy o jejich údajném milostném vztahu.

Během své kariéry odsoudil čtyři vrahy a tři vlastizrádce k trestu smrti oběšením. Bratr jednoho z nich chtěl vrátit smrt smrtí. Pistole místo smyčky. Kdyby každý měl dostat svou pomstu, skočil by snad před všech sedm kulí?
„Skočil.“ Němá otázka.
Seděl na kraji postele, tak blízko, a mlčel. „Přiznávám, že jsem o nás smýšlel jako o přátelích. Mé city k vám jsou ale zcela jiného druhu.“
Ani jeden z nich si nevšiml, kdy se začali držet za ruce.
„Ale nechcete, abych vás líbal.“
„Pokud k tomu nedám souhlas,“ přikývl soudce a začervenal se.
„Mám váš souhlas?“
Neodpověděl a políbil ho.

Nevěděl, kolik času uběhlo. Většinu prospal a probouzely ho divoké sny. Někdy byl sám, jindy s Anetou nebo Wilhelmovou sestrou, lékařem, služkou. Prosil boha, aby s ním byl on. Vyhýbal se mu? Byl mu tolik odporný?
Tentokrát ho čekal Anetin laskavý, i když unavený, úsměv.
„Spal jsi dobře?“
„Nijak zvlášť. Je tu...“ Zarazil se při výběru oslovení.
„Nevyhýbá se ti,“ přerušila ho. „Tobě by neublížil. Neznáme se dlouho, ale je mi jasné, po tom, co se ti stalo určitě, že tě hluboce miluje.“
Dech se mu zastavil kdesi v krku. Ze všech lidí právě Aneta...
„Promluvme si.“ Ale kdo jiný?

Už hodiny seděl v křesle. Stával se nábytkem.
Otevřely se dveře. Návštěvnice zhodnotila situaci. Odložila si klobouk a rukavice.
„Nepozdravil jste mě.“
„Nezaklepala jste. Dle všech pravidel etikety zde nejste.“
Zvedla obočí a blahosklonně se usmála. „Vaše nastávající vás jistě postrádá.“ Zamračil se. „Stejně jako ten postřelený mladík. Víte, mimochodem, že existují nemocnice?“
„Ovšem, léčí se v nich opilci a námořníci.“
„Drahý, vy jste pil?“
„Víte, že nepiji.“
Obešla stůl a pohladila ho po tváři. Maně vzal její ruku do dlaně.
„Udělejte, co je pro všechny nejlepší.“ Odmlčela se. „Pláčí námořníci rum?“
„Drahá, vy jste pila?“ Zasmála se smíchem spravedlivých.

S trhnutím se probral. Wilhelma zastřelili. Neskočil před něj dost rychle. Oči zelené jako moře byly zavřené. Pokusil se posadit. Ostrá bolest ho přiměla to přehodnotit.
„Ležte, ztratil jste spoustu krve!“ štěkla po něm cizí žena u jeho postele. Byla vysoká a tmavovlasá. Podle šatů vdova.
Natahoval se po něm, ale nemohl se ho dotknout. „Kde to jsem?“
„V bytě soudce Sternbacha.“
„Wilhelm...“ nadechl se prudce. Střelila po něm pohledem. Zabili ho. „Bratr je u soudu.“
Ulevilo se mu. Pokusil se přikývnout.
„Spěte,“ utrousila a odešla. Byl to jen sen. Když se propadal do sladkého nevědomí, usmíval se. Zachránil ho.

Prakticky se protlačila kolem protestující ženy, která jí otevřela dveře do bytu. Celou cestu běžela, chtěla dohnat to, že se o Alexandrovi dozvěděla až o přestávce. Wilhelm ji nepřivítal, zdálo se, jako by si jí pořádně ani nevšiml. Neklidně přecházel po místnosti a na rukou měl pořád krev.
„Jak je Alexandr na tom?“ Pohlédl na ni jako na zjevení. Pak zakroutil hlavou.
„Nevím. Teď je u něj lékař. Snad dělá, co může.“
Mlčeli.
„Smím vás obejmout?“ zeptal se.
„Myslím, že to zvládnu.“
„Kvůli vám se neptám.“ Pochopila. Pochopila, že se něco změnilo, i když nevěděla, co přesně, a objala ho.

Musel ho zahlédnout v poslední vteřině a hloupě se rozhodnout postavit se kulce. Jen kvůli němu...
Nestíhal sledovat, co se vlastně děje, jen Alexandra držel v náručí. Všude byla krev. Pohlcovala ho, natahovala se po něm. Šokovaně hleděl na Alexandrovu tvář staženou bolestí a třásl se.
„Přiveďte doktora!“ „Chyťte ho!“ „Rychle!“ Všechny výkřiky se mísily v jediné hlučné nic. Kolem pobíhali lidé, během okamžiku se objevil i strážný. Celá ta scéna byla divoká, chaotická. A uprostřed byli oni dva. Zraněný a muž, který se nedokáže ani pohnout. Jako by byl svázaný řetězy.
Všude bylo tolik krve, která měla být jeho.

„Stůjte!“ Wilhelmův hlas se rozlehl do ruda oděnou chodbou. „Stalo se něco? Je vám špatně nebo...“
Políbil ho a přerušil další vylekanou větu. Konečně. Poprvé. Když odstoupil, jediný pohled stačil, aby pochopil. Zmatení. Strach.
Slzy se Alexandrovi draly do očí, když sbíhal schodiště do foyeru. Už ani neslyšel chvatné kroky, které ho následovaly.
Skryt ve stínu mezi drožkami čekal na vhodného hostitele... Každá kulka jednoho má.
Z divadla vyšli dva, jen jeden ten pravý. Zamířil.
„Nechoďte,“ hlesl, než se svět ponořil do ohlušujícího ticha. Odstrčil ho z cesty. Tolik krve. Tolik krve.
Každá kulka má dokonalého hostitele. Tahle svého nedostihla.