Píseň ledu a ohně

Někdy se vydává mezi lidi. Starým ženám málokdo věnuje pozornost. Kromě strážců, kteří ji nenápadně sledují, když prochází tržištěm.
Zaslechne, jak jedna holčička říká druhé: „Koukni! Máš ve vlasech babí léto.“
„Né!“ vzteká se mrně. „Já nechci na hlavě pavouky!“
„Ty hloupá, to jsou vlasy královny Dany. Ty, co tenkrát ztratila v pohřební hranici,“ vypráví starší děvčátko a vyčesává maličké prsty nitky z vlasů. „Létají sem přes moře.“
Malá se uklidní a trpělivě drží.
„To nebudou ony. Shořely mi,“ opraví dívku v duchu stará královna. Ale ta pověst je hezká.
Uhladí si křehké bílé vlasy, které jí vytrvale cuchá vánek.

Jeho pradědeček byl braavoským žoldnéřem, dědeček potulným rytířem a otec nejmenším z malých lordů, jehož panství tvořil jen nepatrný kousek skály. Přestože jeho rod s každou generací zlepšoval své postavení, neměl toho mladý Petyr Baelish mnoho, oč by se mohl opřít. Jen své schopnosti a sny. A sny, na těch rozhodně nešetřil. Mnozí mu říkali, aby místo stavění vzdušných zámků zůstal nohama na zemi. Petyrovy nohy však nestály na ploché zemi. Kdepak, neúnavně našlapovaly na další a další schody, stoupaje čím dál výše, až do „vzdušného zámku“ s Měsíčními dveřmi a nebeskými celami. I odtud však bylo pořád kam stoupat...

Klečela na studeném kameni a pozorovala odraz plamenů na tvářích dávno mrtvých Starků. Nevypadala jako jedna z nich. Necítila se tak.
“Patřím sem vůbec?”
Nečekala odpověď. Myslela si, že je sama.
“Venkovani říkají,” vyrušil ji Ohařův hlas, “že vlčice občas vrhne štěně.”
Ještě tu urážku prohloubil, když k ní přisedl a opřel záda o náhrobek.
"Ale nikdy jsem neslyšel, že by se jim rodila ptáčátka.”
"Moc piješ," odsekla.
"A vy pijete málo, lady Stark. Kapka dobrého červeného vína by vás zahřála," navrhl, když jí dával přes ramena plášť.
Netřásla se zimou. Byla přece ze Severu.
Ale stejně mu poděkovala úsměvem.

Listy čarostromu ševelí. Z pramenů stoupá pára.
Hlína pod bosýma nohama.
„Tady je to místo,“ zašeptá.
„Lady,“ dodá teskně.
Ale žal se vzápětí rozplyne. Do nohou jí stoupá síla. Jako by kosti nespočívaly v půdě, ale zvedaly její tělo. Svět kolem se vyjasní.
„Ve zdech Zimohradu jsem silnější,“ pomyslí si, zvedne nos k nebi a zavyje. Jako pravá vlčí dáma.
Od vzdálené řeky slyší sestřinu odpověď. Od Zdi kradmý krok tichého bratra. A pak, zpoza Zdi, zpoza moře zavolají mladší bratříčci.
Ale to není možné… Jsou mrtví.
Sansa procitne.
Pod bosýma nohama cítí studené dlaždice. Kámen. Znovu se stane Alayne.

Ser Jacelyn Bywater stál na městských hradbách a sledoval, jak Stannisovi vojáci vypalují les na protějším břehu Černovodého proudu.
„Zaútočí brzy?“ vyrušil ho z chmurných myšlenek čísi hlas. Bylo to Derek Ewerclay, správce královských sklepů.
„Počítám, že hned, jakmile dorazí jejich flotila. A to bude brzy, velmi brzy,“ odpověděl ser Jacelyn a svou železnou rukou se podrbal v prošedivělých vlasech.
„To se mi ulevilo,“ vydechl Ewerclay.
Ser Jacelyn k němu prudce otočil hlavu. „Ulevilo?!“ Ten člověk se musel zbláznit!
„Kdyby obléhání trvalo déle než další týden,“ začal objasňovat správce, „musel bych královně regentce vysvětlovat, že nám došlo všechno Arborské červené.“

Málokdo se teď odvážil tvrdit, že mladá královnička byla obviněná z cizoložství neprávem.
Díky Serovi Robertovi klevetníků výrazně ubylo.
I těch, kteří si špitali o Cerseině hanbě.
Nebo o ní a Jaimem.
Ulicemi kráčel stín Sera Roberta, který nekrvácel jako smrtelný muž. Nemluvil, nejedl, nekálel. Plnil rozkazy. Prostě dokonalý rytíř.
„Milosti,“ sdělil jí nyní Qyburn, „Sansa Stark se objevila v Údolí. Je zasnoubená s Harroldem Hardyngem.“ Zkroušeně dodal: „Někteří ji nazývají… královnou severu.“
Cersei si zlomila nehet o opěrku křesla.
Budeš královnou, dokud nepřijde jiná, mladší a krásnější, která tě svrhne…
„Sere Roberte,“ pronesla sladce, „mám pro tebe další úkol.“

Jak sladce, blaženě žije si král,
hostiny, turnaje, co týden bál.

Jelenem zdobený zlatý tvůj praporec,
v království každý ví, že nejsi lakomec.

Turnaje pořádáš za velké slávy,
zdaleka na ně se sjíždějí davy.

Potoky vína a pohoří masa,
vše lehce unese královská kasa.

Manželka hraje si na tichou domácnost?
Náhradnic najde se pokaždé víc než dost.

Potomky svoje už spočítáš stěží,
Spokojeně však tvůj život dál běží.

A když tě omrzí paláce lesk,
v královské oboře zaženeš stesk.

Lovecká smečka tvá vesele štěká,
na zásah oštěpem divočák čeká.

Žes zklamal poddaných nezměrnou naději?
Litovat vždy bude dost času později.

,Vždy jsem svému králi říkal, co si myslím, ne to, co che slyšet,‘ řekl mu jeho pobočník, když ho nazval drzým. A měl pravdu. Axel Florent, Ardrian Celtigar, Monford Velaryon… Ti všichni by nadšeně souhlasili, i kdyby shnilou tresku nazval nejčerstvějším pstruhem. Jedině bývalý pašerák z Blešího zadku se svému králi dokázal postavit. Jedině on dokázal svému králi ukázat chyby, kterých se dopouští. Byl pravdu ukazujícím zrcadlem na stěně ověšené idealizovanými portréty. Jak krutě by Stannis musel potrestat své pochlebující lordy, aby čtyři useknuté prsty byly spravedlivým trestem za pašeráctví? Někdy si říkal, že i právo dokáže být odporně nespravedlivé.

Spíš se potácí, než že by chodil. Jeho noha už nikdy nebude úplně v pořádku. „Uříznout a hodit psovi,“ zamručí.
Nebýt hole, kterou mu dali, plazil by se jako kojeňátko.
Horečky ho vysílily.
Děsí ho, co blábolil, když blouznil. Starší bratr ho potom dlouze zpovídal ohledně Sansy Stark i její vlčí sestry. Ptal se na bratra, otce, na Otce… Laskavá Matko, nádobo milosrdenství…
Tentokrát se Sandor zvládl dobelhat až do sadu. Ani přitom moc neklel.
Vánek od moře ho pohladí po čele a na stromě zapípá sýkorka.
Ten klid je něco podivně nového.
Stejně jako společnost bratrů, které nechce zabít.