DMD Bonus č. 08 pro 27.4.2025

Do nečekaných potíží se dostal florbalový tým osmáků degu kvůli nevyhovujícím nápojům podávaným během turnaje hlodavců.
Osmáci, kteří mají kvůli svému atypickému metabolismu zapovězený cukr, dostali na turnaji slazené iontové nápoje.
„My osmáci jsme sladcí už dost,“ vysvětluje jeden z florbalistů. „Takže si naše krev nedovede s dalším cukrem poradit.“

Záměnu nápojů florbalisté brzy odhalili, museli však navštívit nemocnici.
„Podstoupili jsme kolotoč vyšetření,“ popisuje další osmáčí sportovec. „Naštěstí kolotoče máme celkem rádi.“
Krevní testy hráčů byly v pořádku, a tak záměna nejspíš nenadělá žádnou zlou krev. Organizátoři turnaje se také poučili – jako omluvu neposlali osmákům bonboniéry, nýbrž balíčky čerstvého sena.

Žebráků ve městě jako Kutná Hora bylo daleko víc, než na co byl zvyklý.
Netušil, jestli je to jenom válkou, nebo se sem stahovali, protože měšťané byli bohatí a snadněji mohli 'upustit groš'.
Znechuceně se díval na klečící postavy oděné v rozedraných hadrech a vztažené ruce.
"Aspoň něco k jídlu, pane," prosila žena, která by mohla být jeho matkou.
Něco v Janově mysli se pohnulo vzpomínkou na epizodu pod hradbami Trosek.
"Nemám moc," zašeptal skoro omluvně, když do nastavených dlaní vtiskl pytlík sušeného srnčího masa, minci a ozdobný řetěz, který nenosil.
"Z toho budeme žít aspoň týden!" radovala se žebračka.

Býval by přísahal, že jde správně. Znovu se zadíval na mapu. Jistě, za vesnicí přes vodu, pak znovu u mlýna, u zbytků rozbitého vozu zahnout do lesa.

Vzhlédl od mapy a pochybovačně zkoumal strmě stoupající sráz. Bude se muset vrátit a svah si nadejít. Přesně ve chvíli, kdy si tohle pomyslel, mu ujely nohy a on se za nezaměnitelného dzinčení kumánské zbroje sesypal z kopce. Vořech nadšeně štěkal a pelášil za ním.

„Sakra!“ ulevil si. Přistál přímo do kruhu z křovin. Tady teprve začínala ta správná legrace. Jestli se mu nepodaří někde najít průchozí texturu, bude muset načíst předchozí save.

„Moje žena mi pořád říká, abych se na té hlavě neškrábal. ‚Vypadají ti tam všechny vlasy a budeš potřebovat tupé.‘ To mi říká! No věřil byste tomu?“
Muž s rukou v sádře nelibě zkroutil ret. Columbo se tím nenechal nijak rozhodit.
„A mě tam přitom ani nic nesvědí. To je na tom to nejhorší, pane, že je to jenom takový nervový tik. To taky říká moje žena.“
„Columbo, je pozdě, jsem unavený…“
„Víte, co mi přijde zajímavé? Že vy se vůbec neošíváte. Že vás to pod tím gypsem vůbec nesvědí.“

Muž bude zatčen. Zabil svou matku. A sádru měl sundavací.

"Neříkám to jako výčitku – jak jsem už řekl, máme vás v srdcích, takže jsme s vámi spojeni v životě i ve smrti."
Pastor se musí spolehnout, že jeho ovečky se zvládnou o sebe postarat samy, stát na vlastních nohou, přemýšlet a studovat.
Každé společenství někdy klopýtne, někdy zakolísá, někdy se dokonce zvrhne - a v tu chvíli je potřeba zakročit, napomenout, pokárat, napravit.
Samozřejmě, kritika se nikdy neposlouchá lehce, je těžké ji přijmout.
A ještě těžší je si uvědomit, že milovat druhé máme navzdory neshodám.
"Všichni jste Tita občerstvili na duchu, takže se nemusím stydět, že jsem se mu vámi chlubil."

Probraly ji zvuky střelby. Bolelo ji celé tělo a nemahola se hnout. Něco těžkého jí leželo na zádech a neviděla skoro nic.

Začaly se jí pomalu vracet vzpomínky, přestřelka, výbuch, padající střecha. No výborně. Pokusila se vyškrábat zpod ocelového nosníku. Moc jí to nešlo, ale neměla na výběr. Ostatní tam ještě jsou a evidentně mají taky dost problémů.

Sepla generátor adrenalinu, trochu nosník přizvedla a vyškrábala se zpod něj mezi hromadu lehčích plechů, kde trochu prosvítalo světlo.

Vykoukla škvírou ven. Vypadá to, že si jí zatím nevšimli. Udělala si trošku víc místa a sesbíala vybavení. Tak alespoň tohle nebudou čekat ...

Petrovi kolem hlavy proletěl míč.
"Ti tvoji špunti mají teda energie. Kde ji berou?" zasmál se. Stáli s Markem kousek od lesa, kde Petrův oddíl sbíral dřevo na podpal.
Další letící míč Marek chytil a hodil jim ho nazpět.
"Co to hrají? Vybíjenou?"
"Netuším," přiznal Marek. "Vymysleli si vlastní pravidla."
Petr jen zakroutil hlavou. A vzápětí musel chytat dítě, co na něho málem spadlo.
"Ty děcka jsou šílený," zhodnotil to Petr. Marek se zasmál, když jim u nohou znovu přistál míč.
"Dej si bacha. Je to nakažlivý!" pronesl dramaticky a pak se bez varování rozběhl a povalil Petra do trávy.

„Takže ty si myslíš, že si můžeš to pátrání po vrahovi nechat celý pro sebe?! Že jako nikdo další tady nevyšetřuje a prostě chce řešit dopravní nehody, manželské hádky a opilecké neshody?! Ještě jednou zatajíš to, že jsi od něj dostal dopis a věř, že tě nejenom stáhnu z případu, jak tomu je teď, ale i ztratíš práci. Navždy. Protože po tom mým nedoručení tě nikde jinde nevezmou. Táhni mi z očí.”

„Jistě, veliteli. Omlouvám se, kdyby něco, tak se ozvu.”

„A pokud se pokusíš něco podniknout... Nemysli si, že tě minou pouta. Zákon je zákon, detektive. Nashledanou.”

„Rozumím, nashledanou.”

Bylo třetího září a Harry už zasahoval u první bitky. Banda nebelvírských třeťáků si mezi sebou přehazovala prváka ze Zmijozelu, jako by byl hadrový panák, a pokřikovala cosi nepublikovatelného o klukově duševním zdraví. Alespoň co dovedl posoudit. Bohužel tuhle kombinaci kolejí (s Nebelvírem na té špatné straně) nerozháněl poprvé.
„Hej!“ zahulákal svým postupně budovaným učitelským hlasem. „Nechte ho být a padejte do tříd!“
„Ale pane profesore, on…“
„Dvacet bodů od každého z vás! Vyfičte, než k tomu přidám školní trest!“
Třeťáci vyklidili pole.
Malý Zmijozel trochu nejistě postával uprostřed chodby.
„Jste v pořádku? Jak se jmenujete?“
„Robert Lestrange, pane profesore.“