Píseň ledu a ohně

Brynden se vracel z jednání ve Dvojčatech, když z dřevěné lávky přes Červený bodec zahlédl svého malého synovce, jak zasmušile postává na břehu a pozoruje děti koupající se v řece.
„Co ten protáhlý obličej, Edmure?“ zavolal na něj.
„Maminka mi zakázala se koupat, protože bych se prý mohl utopit,“ stěžoval si chlapec.
„Co přesně maminka říkala?“ dotazoval se dál Černá ryba.
„Říkala: ,Jestli tě ještě uvidím v Červeném bodci, zamknu tě v komnatě a ven tě pustím jen na hodiny s mistrem.‘“
„Ale Rejdivý proud ti nezakázala, nebo ano?“
Edmurova tvář se rozjasnila a vzápětí se rozběhl ke druhé řece.

Sam přispěchal do jídelny jako poslední poté, co donesl večeři mistru Aemonovi. Usadil se vedle Jona a záhy od bratra sloužícího v kuchyni dostal plný talíř dušených krup.
„To má tak někdo štěstí,“ poznamenal na druhé straně stolu Bolestínský Edd, „kdybych takhle pozdě přišel já, při mojí smůle by na mě určitě už nezbylo.“
„Jaká smůla, Edde?“ polemizoval vedle sedící Grenn. „Předevčírem jsi dostal poslední naběračku polévky a já jsem musel čekat něž přinesou nový hrnec.“
„To nebyla žádná výhra,“ odporoval Edd. „Ta polévka byla studená a samá voda, kdežto ty jsi dostal horkou a navíc s pěkným kouskem masa.“

Zuřil. Ani gejzír koňské krve nedokázal jeho vztek uhasit. Kráčel pískem, v němž za sebou zanechával rudé kapky a hlediště bouřilo křikem. Ničeho nedbal. Krev se v něm vařila a zajímal ho jen ten mladý floutek v pomněnkovém plášti. Odstrčil holobrádka, který mu stál v cestě, a chňapl po uzdě té proklaté klisny, která se okamžitě začala plašit. Oběma rukama sevřel meč a jediným úderem srazil toho květinového fracka ze sedla. Ten byl strachy zelený a nezmohl se ani na pokus o únik. Rozpřáhl se ke smrtícímu úderu, ale tu se za ním ozvalo: „Nech ho být!“ Jeho zatracený bratr.

Zvuky teď zní jinak. Hlasitěji, v nových tóninách. Vždycky měla dobrý sluch na melodie, ale teď zachytává úplně nové. Někdy se ve svých úkrytech vyděsí, jak blízko jsou lidé. Jenže pak se ukáže, že ji její prohnané vlčí já pouze včas varuje, že se někdo blíží.

Jenže toho dne zaslechla hlasy, vysoké. Připomněly jí sestru, matku, přítelkyni z toho předchozího života. Zněly vyděšeně.
Její nohy a páteř se daly do pohybu.
Teď byli se strachem na řadě tři lapkové, kteří přepadli tu zbídačenou rodinu.

Potom v lidské podobě zvracela a v mysli jí zazníval otcův hlas, který mluvil o spravedlnosti.

„To jí ani nic neřekneš? Co z tvé dcery takhle může vyrůst?!“ pohoršil se vesničan, když u Ohaře se stížností na zničení panenky své dcery nepochodil tak, jak čekal.
Tomu už se drala na jazyk odpověď, že kvalita vychování té malé vlčice rozhodně není jeho problém, ale na poslední chvíli si uvědomil, že taková slova by mohla vzbudit nežádoucí podezření. A tak raději celou záležitost odbyl jinak:
„Když jí kvůli té zasrané panence nenapráskala ta tvoje holka ani ty, proč bych měl já? Jen ať vidí, jak to na světě chodí: Ke každému se ostatní chovají tak, jak jim dovolí.“

„Baba jedna, do všeho strká uši!“ zanadával Jamie.
„Říká se nos, drahý bratře,“ opravil ho Tyrion.
„Nejsem TAK pitomý,“ zdůraznil Jamie, „ale ona ví všechno, i věci které jsme se Cersei probírali…“
„V posteli?“
„Važ slova…“
„Vážím je stejně jako Královna trnů,“ ušklíbl se Tyrion, ale pak zvážněl. „Nebudu předstírat, že bych smrti naší drahé sestry želel… ovšem ty, bratře, jak to snášíš?“
„Půlka mě zemřela s ní… ale… Myrcella a Tomen mě potřebují. Třeba se mi z nich podaří vychovat něco lepšího, než sadistického zbabělce, jakým byl Joffrey.“

Hermiona, potají poslouchající, potěšeně přikývla. Tady jde snad příběh správným směrem.

Myslela jsem, že se ocitnu u jiné Nymerie, blesklo Hermioně hlavou, když přistála na horké poušti Dorn.
Zmiňovaná dcera Oberynova si jí nevšimla, plně zaujata tréninkem. Její dovednosti v boji se sečnými zbraněmi byly impozantní. Teď přesekla letící gumičku do vlasů! Hermiona provedla mírné úpravy na výstroji, mávla hůlkou Confundo a záhy byly v družném hovoru.

„Musím se věnovat cvičení, brzy vyrazíme do Králova přístaviště.“
„Ale… není to nebezpečné?“
„Pche… Krále Roberta rozpáral kanec a Cersei ani Joffrey ho nepřežili o moc dlouho.“

Hermiona zalapala po dechu. Určitě musí zjistit podrobnosti, ale vlastně… možná se jí tenhle dějový zvrat zamlouvá…

„Co když je Jorhen nenajde? Měli bychom na něj ještě počkat.“
„Už jsme čekali dost dlouho! Třeba už nepřijde vůbec, mohli ho dostat Jiní.“
„Ale jestli žije, bude je potřebovat…“
„Schováme je na Pěsti, místo označíme a vyryjeme značky do stromů po cestě. Pak rychle zpátky na jih, než nás tu Jiní vyčmuchají.“
„Jak myslíš. Snad jsme se sem s nima netáhli zbytečně…“
Společnými silami náklad zahrabali a označili cestu k němu. Ani ve snu by je nenapadlo, že na Pěsti, později zvané Pěstí Prvních lidí, bude nalezen až tisíce let poté, kdy jejich zemi budou vládnout Andalové a Rhoynové.

Stoupala po schodech nahoru a v celém těle cítila příjemné mravenčení. Vždy ji k sobě vábil svou děsivou majestátností a teď se konečně dočkala. Usedla. Byl tvrdý a studený, ale přesto v ní vyvolával opojný pocit uspokojení, jaký dosud nezažila. S dechem zatajeným vzrušením pohladila prsty plochu jednoho z nesčetných mečů a přemýšlela. O nepřátelích toužících připravit ji o její těžce dobyté postavení. O spojencích vidících v ní pouze dočasnou zástupkyni za jejího nedospělého syna. O otci, který i nyní očekával pouze její bezmeznou poslušnost. Křečovitě svými prsty sevřela ocelové područky. Byla pevně rozhodnuta se nově nabyté moci nevzdat. NIKDY.

Davos rozmrzele popíjel slabé pivo v přístavní hospodě v Panenském jezírku a přemýšlel jak z téhle šlamastyky ven. Už od začátku měl smůlu, když kvůli špatné sklizni koření v Pentosu stálo dvakrát tolik, co loni. Potom ho nachytala strážní loď z Města Racků a jejího kapitána musel uplatit čtvrtinou nákladu, aby neskončil v cele. Po zakotvení v Panenském jezírku pak zjistil, že Říční Krajiny pustoší válka, a že své zboží prodá jedině pod cenou. Za výdělek sotva doplnil zásoby, o splacení dluhů ani nemluvě.
Pak však zaslechl zajímavou zvěst: Bouřlivý konec je obležen. Tam se za jídlo bude platit zlatem…