Píseň ledu a ohně

Příprava proběhla snadno, přeměňování jí šlo. Pak matoucí kouzlo na strážného, který rázem vypadal jako po flámu.
„Tak pojď, Lady,“ zatáhla za vodítko.
Kritická chvíle plánu. Věděla, že tenhle zlovlk je nejhodnější z vrhu, ale pořád to byl zlovlk. Poslechne?
Lady nezklamala, poslušně ťapkala za ní, jen se zmateně ohlédla na tu divnou věc, kterou Hermiona přivedla. Vypadala jako její věrná kopie, vrtěla ohonem, dýchala, ale necítila z ní žádný život. Zvláštní…
Hermiona s Lady, kryty zastíracím kouzlem, prošly táborem až k lesu.
„Jsi volná, běž!“ poručila Hermiona, sňala obojek a ukázala směr.
Lady se znovu ohlédla. Má opustit Sansu?

„Rožnili si poslední prase, když jsme je našli,“ oznámil velitel stopařů poté, co srazil dva do krve zbité zajatce k nohám své náčelnice.
„Za tohle zaplatíte, vy zavšivení zlodějští psi!“ zasyčela Harma vztekle mezi zuby. „Hoďte je do klece!“ rozkázala svým mužům.
Ti na nic nečekali, vytáhli dva nešťastné zloděje na nohy a vlekli je do středu tábora.
„Zas tak zlý to nebude,“ zasípal jeden na druhého ve snaze zahnat strach. „Prasata jsme jí sežrali, psy nemá, tak čemu by nás mohla předhodit?“
Záhy ho však odvaha přešla. Mezi kůly velké dřevěné klece natahovaly své supí krky stovky hladových slepic.

Zeď se otřásala v základech. Masy zčernalých těl se valily jako rozvodněná řeka a jako bílé skály mezi nimi čněli Jiní, pomalu kráčející, odolávající proudu.
V bitevní vřavě zcela zaniklo zapraskání ledu a Jon náhle ztratil půdu pod nohama, když se z hřebenu Zdi vyštípl úlomek velikosti volského povozu. Jon naslepo hmátl před sebe a v poslední chvíli jeho ruka našla jinou.
Bezmocně visící Jon nad sebou viděl Pypův námahou zrudlý obličej a cítil, jak jeho ruka pomalu vyklouzává z rukavice…
Tohle je to pravé místo pro ukončení dějové linky, usoudil autor. Pokračování bude v příští knize, kterou nikdy nedopíšu...

Alayne se loudala za „otcem“, který za pochodu vyzvídal na Starším bratrovi nejnovější zprávy. Z jeho plánu zatím věděla jen to, že po cestě přenocují na Tichém ostrově.
Byla natolik pohroužena do myšlenek o budoucnosti, že přeslechla vrznutí dveří kůlny, kterou právě minula.
Teprve, když odtud vyběhl pes dychtivý si ji očichat, otočila se a spatřila vysokého muže v hnědošedé kutně. Ač měl obličej zakrytý šálou, ty šedé oči by poznala kdekoliv. Z jeho upřeného pohledu pochopila, že ji také poznal.
Ta chvíle trvala až příliš dlouho, než se Alayne vzpamatovala a s bušícím srdcem cupitala za vzdalujícím se Malíčkem.

Tuš a vodovky + GIMP

„Ti licoměrní hlupci!“ pěnil Stannis, když skončilo vyjednávání s lordy Bouřlivých krajin. „A ještě mají tu drzost mi předhazovat Roberta!“
„Milovali ho,“ zkusil situaci uklidnit mistr Cressen. „Za jeho vlády království žila v míru a prosperitě.“
„To byla stěží jeho zásluha! Zdědil bohatou říši vybudovanou Maekarem, pátým Aegonem, druhým Jaeharysem. Dokonce i Aerys vládl dobře, než ztratil rozum. Královská pokladna byla tak plná, že i Robertovi trvalo deset let, než všechno rozházel za víno a děvky. A teď? Dluh šest milionů zlatých dragonů a království v rozkladu! Kdepak, mistře. Robert říši žádnou prosperitu nepřinesl, jen zničil, co jeho předchůdci vybudovali!“

Musí být dvojnásob opatrná. Tichá voda na cestě do Řekotočí.
Hledají ji jako uprchlici a… Teď jsem králokatyně!… a jako zlovlčici.
Mezi Řekotočím a ní však stojí nepřátelé.
Jako dívka se za bratrem a matkou nedostane, ale jako vlčice před ně nemůže předstoupit.
Sansa má strach, že zůstane ve zlovlčím rouchu nebo že se ve spánku změní v děvče a najdou ji tak lovci.
Kéž by ji našel Šedý vítr. Nebo Robb. Umí se Robb proměnit jako ona?
A co její paní matka?
Uf, ještěže se tehdy nezměnila v pstruha. Joffey by si ji dal jistě upéct, ani by nemukla.

Snažila se rozplést vzpomínky. Východ slunce k tomu nabádal. Žízeň. Vodu. Pro změnu vodu. S kapkou citronové šťávy, dodal způsobný hlas v její mysli.
Vybavila si své večerní sousto.
V jednu chvíli byla na vyjížďce a dívala na své křečovitě zatnuté ruce. Pak někdo křičel, ale ona to nebyla. Protože dopadla dlaněmi do trávy. Zničehonic přišla k těm nejkrásnějším drápům. Chlapec – Joffrey, upřesnil ten tichý hlas – už ji nedržel za vlasy.
Teď popadla ona jeho. Za hrdlo, rozhodlo její nové tělo.
Rychle pryč. Další moudré rozhodnutí.
Na čtyřech nohách poběží snáz než ve střevíčcích.
Až domů.
Čí domov to byl?

Přítomnost bojovníků aliance pěti kmenů svobodného lidu nešlo před vránami dost dobře utajit. To však jejich sjednotitel ani neměl v úmyslu.
Průzkumníci v černém se přibližovali k improvizovanému táboru, zatímco je z okolního houští pozorovaly desítky očí.
„Dej znamení a vracíme se,“ rozkázal jejich velitel, když už si byl přítomností divokých jistý.
Po prvním zatroubení však trubače umlčel šíp a sprška střel zasypala i ostatní vrány.
Když byl poslední raněný průzkumník doražen, vyrazila skupinka Thennů v černých pláštích směrem ke Zdi obsadit bránu dřív, než vrány zjistí, že obličeje zachumlané v šálách nepatří jejich bratrům.
Toho dne byla Zeď pokořena.