DMD č. 24. pro 24. 4. 2016. Téma: Ham

„Irene…?“ Dlho mi sľub nevydržal. Keby som mal morfium…nie, radšej čeliť starej bolesti, než spôsobovať novú Watsonovi.
Wiggins pokrútil hlavou. „Osobne nie. Podľa posledných správ pôsobí v Novom Orléans. Ale principiálne… ak viete, čo myslím. Jej… excentrickosť.“
Abernethymu roztrhli krčnú tepnu. Zubami.
Spomenul som si na začervenané – či červené? – oči Vasilisy Goldblumovej, na to, ako si k nosu a ústam tisla vreckovku. Áno, aj uprostred stochastickej džungle akou je Londýn sa našiel priestor pre neočakávané okolnosti.
Ak niekto skrýval temné, životunebezpečné tajomstvo, bola to židovská rodina, čo emigrovala z Ruska, zmenila si priezvisko a zapadla do koloritu Londýna len naoko.

Sedím u stolu na židličce, skoro jako dospělá. Je čas oběda. Mamka mi zase určitě přinese nějakou dobrou přesnídávku, tak jako obvykle. Dneska bych si dala jahodovou. Mňam!
Mamka přichází z kuchyně. V jedné ruce má misku, ve druhé lžičku. Položí misku na stůl, já do ní nahlédnu. To není přesnídávka. To je mrkev! Fůůůj! Tu já nerada.
Nabere na lžičku. "Letadýlko letí..." Krouží mi lžičkou před obličejem. Jsem znusená. "...a letí přímo do pusinky." Očekává, že otevřu pusu, já se však s odporem dívám na lžičku. "Otevři pusinku. Udělej ham," říká mamka. Já strčím do misky. Spadne na zem.

Krok, smýknutí se, mrazivý vítr, chvějící se údy, zaťaté zuby a další krok. Sníh se lepí a chňapá po nohou.
Když při delším kroku uklouzla a zapotácela se, dítě se probudilo a rozplakalo se.
Nešťastně pohlédla synkovi do tváře, která se kroutila v plačtivé grimase. Dítě nekřičelo proto, že mu byla zima. Mělo hlad.
Matka sledovala, jak naprázdno otvírá a zavírá pusu, skoro slyšela neartikulovanou prosbu o potravu.
Nekonečně ji bolelo, že mu nemohla dát najíst, ale všude kolem byla pustina.
Bolest jako bolest, pomyslela si, když se jí nůž zakousl do ruky, a ona dala synovi pít vlastní krev.

„Prosím tě, mohl bys ji nakrmit? Není mi dobře.“
„Promiň, ale říkal jsem ti, že dávají zápas. Kluci už Na růžku čekají. Navíc: já peníze, ty děti. Pamatuješ?“
„To chce, aby ses jmenovala po něm Soukupová.“
Sotva bouchly dveře, Kristýnka kaši vyprskala.
„Ale ne, tak… ham.“
Zápas trval dvacet let. Čas odvál mládí, sílu středních let, přátele, zdraví, manželku… vůni piva nahradila desinfekce, smích spěšné kroky sester.
Umíral.
„Tak, pane Soukupe, zase ste to vybryndal. Ham… slyšela sem, že máte dceru, že sem ji tu ještě neviděla?“
Kristýna… tolik peněz do ní vložil a místo vděku jen pohlednice na Vánoce.

Nemám děti, mám ráda dobré jídlo a jsem hrůzostrašný perfekcionista, proto se předem omlouvám všem, které by mé kratičké rozmítání uráželo. Neberte to vážně.
Ráda chodím do kaváren, příjemná atmosféra plná tlumeného hovoru, dobrý nápoj, vášnivá diskuze… A občas také maminka ověšená několika caparty, co ji táhnou od dětského koutku k výloze s dezerty. U stolu se sejde s kamarádkou obtěžkanou stejnými… životními radostmi. Obě dvě vesele usadí své ratolesti, vytáhnou směs rozmixované brokolice, masa a květáku ve skleničce, olíznou plastovou lžičku a začnou - ham za babiččina pudlíka.
Chápu, proč to ty děti nejedí. Z toho přejde chuť i mě.

,,No tak, ještě trochu."
Polkne sousto.
,,Az budu velká, budu mít veeelký auto! Jako táta. Lenolt."
,,Renault. Super, tak jez."
,,Já nechci..."
,,Ale chceš. Ham!"
Poslušně polkne.
,,A budu nosit podatky jako ty, mami?"
,,Podpatky. Jasně. Tak ham."
O 60 let později.
Žena, něco přes 60, vystoupila ze stříbrného renaultu a vydala se přes nádvoří. Podpatky klapaly na dlažbě. Zastihla je v parku na lavičce. Sestřička se usmála. ,,Nechám vás o samotě. Akorát, dnes zase nechce moc jíst..." Vzala si od ní jogurt. ,,Zkusím to. Děkuji."
Sedla si vedle ní. Stará paní se rozzářila. ,,Vás odněkud znám!"
,,Nejspíš. Tak ham."

Usmála se na něj. Měla krásný úsměv. Procházeli se rozkvetlými zahradami, pomalu se stmívalo a tu a tam rozmístěné lampy vytvářely spoustu skrytých míst.
"Co je tvé nejoblíbenější jídlo?" zeptala se jen tak, rozverně, okouzlená prvotní láskou.
Srdce panny se zázvorem. Plíce s červeným vínem. Restovaná játra s bylinkami. Osso buco z lidské nohy. Dušený jazyk. Ledviny nakyselo se smetanou. Kýta ženy s rajčatovým salátem. Klasický hamburger s cibulí z aktivního sportovce. Zeleninový špíz s játry. Mozeček z roštu s domácími omáčkami. Játrová paštika s brusinkovým přelivem. Polévka s žaludky a zeleninou. Grilovaný steak s domácími hranolky.
Pousmál se.
"Pizza."

Moji svěřenci byli hodní, na francouzské děti až neuvěřitelně. Jediné problémy nastaly u jídla, kdy Gaëlle nechtěla nic kromě dezertu a Gabriel by nejradši snědl všechno v širém okolí…
Řešení nebylo nijak složité… když člověk nemá výčitky, že těm nebohým dětem způsobí trauma. Přídělový systém pro Gabriela byl samozřejmostí. Větší zábava ale nastala s Gaëlle.
Den prvý
„Nemám hlad…“ odstrčí talíř, kterého se ani nedotkla.
„OK,“ utrousím a odnáším dortík.
Den druhý
Půl hodiny vzdychání, kdy přežvykuje půlku bramboru a plátek šunky.
„Dobře papala,“ pochválí se a pak s hrůzou sleduje, jak dezert opět mizí.
Do týdne jedla přímo vzorně…

Ham se narodil v Kamerunu a zemřel v Severokarolínském zooparku. Při zmínění jeho jména se většině jistě vybaví jídlo, málokdo ale ví, jaký význam má tenhle šimpanz pro osud lidstva.
Někteří z vás to možná nevědí – vsadím se, že většina –, ale Ham byl účastník amerického kosmického programu zvaného Mercury. Jakožto první hominid neboli tvor člověku podobný překonal jednatřicátého ledna roku devatenáct set šedesát jedna hranici vesmíru na palubě lodi nesoucí název Mercury-Redstone 2.
Jeho jméno je akronymem k názvu laboratoře, jejž ho na let připravovala, a to Holloman Aerospace Medical Center. Jeho památník můžete najít v síni slávy vesmírné historie.

Snad to muselo být netěsnícím K-prostorem. K obávané Zdi přibyl další 'civilizační výdobytek'. Morris a Harris koupili v poměrně solidní části města tři domy vedle sebe, zbourali je (nechali jen přední zdi) a postavili tam... jakousi budovu.
"Na co to bude?"
"Bude to první zastřešená tržnice ve městě! A ne ledajaká! Nabídneme prvotřídní zboží za lidové ceny! Bude to senzace!"
Ve městě se objevily plakáty, lidé dostávali do schránek slevové kupony (taky se na tom pošta pěkně napakovala), zvědavost vzrůstala.
Nakonec se na prostředním domě objevil nápis:
H&M
obchod zbožím z cizích zemí
otvíráme již tuto neděli
nenechte si ujít